Na světlo stále čekáme a dle koaličních představitelů by mělo jít o světlo vpravdě reformní. Obávám se, že poslední návrh ODS o zpřísnění podmínek přístupu k sociálním dávkám a následných nabídkách na veřejně prospěšné práce či rekvalifikační kurzy pro nezaměstnané není tím pravým ořechovým.
Rekvalifikační kurzy jsou v systému práce pracovních úřadů zabydleny více než dost. Velice často jejich absolvováním podmiňují další poskytování dávek. Nezaměstnaní je většinou postupně absolvují. Takže nejsou řídké příklady, kdy je občan rekvalifikován několikrát za sebou. Obávám se, že vítězem v tomto systému jsou především firmy, které rekvalifikační kurzy poskytují. Mnohé totiž „umějí“ udělat jakýkoli rekvalifikační kurz dle pravidla tří K. Pro kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Komu z toho kyne prospěch, si nedovolím ani naznačit, jisté je však, že nikoli této zemi a nezaměstnaným. Takže tudy cesta nevede.
Je zajímavé, že ještě nikoho nenapadlo změnit systém sociálních dávek v souvislosti se vzděláváním. Pro rodinu, která chce dávky využívat, je daleko jednoduší nechat své děti po absolvování školy doma, neboť práci samozřejmě neseženou a po půl roce mohou brát podporu. Kdyby se tyto děti šly učit, rodina dostane pouze přídavky. Co udělá sociálně problematická rodina, je dopředu jasné.
Vytvoření systému „povinně přijímaných pracovních nabídek v rámci veřejně prospěšných prací“ vypadá revolučně, avšak ani to není řešení. Především těch „veřejně prospěšných prací“ není zase tolik a navíc s tímto systémem vznikají náklady pouze obcím, neboť nikdo jiný práce tohoto druhu z podstaty věci nabízet nemůže. A navíc je to spíše hašení požáru zástupem úředníků, kteří si podávají kýble s vodou.
Je třeba si otevřeně říci, že je naprosto špatné, když chce někdo řešit nezaměstnanost. Neboť tím se vlamujeme do otevřeného již trezoru. My potřebujeme řešit zaměstnanost. Mezi těmito větami je veliký a značný rozdíl.
Všechny silné evropské ekonomiky (Francie, Německo) jsou silné především činností a existencí malých a středních firem. To pouze u nás stále ještě přetrvávají euforické vidiny silných a bohatých investorů, kteří vyřeší nezaměstnanost šmahem. Jen když jim něco přistrčíme jako pobídku. Výsledkem je to, že díky státním pobídkám (někdo to kdysi spočítal, ale za přesnost neručím) získali silní kapitáloví investoři místy na své projekty od našeho státu v uplynulých desetiletích až 1 600 000 Kč na vytvoření jednoho, opakuji jednoho, pracovního místa. Zkuste být drobným podnikatelem na venkově a usmyslete si, že vytvoříte dvě pracovní místa. První, co vás odradí, je velice neatraktivní finanční podpora tohoto záměru. Současné s tím musíte podstoupit na úřadech práce takové administrativní peklo, že to v polovině procesu vzdáte. Tento systém státní podpory je mírně řečeno velice nedostupný, neatraktivní a jeho poskytovatelé často vycházejí z předpokladu, že se ze strany podnikatele spíše jedná o pokus, jak neoprávněně získat od státu nějaký ten peníz. Přitom opak je pravdou. Znám řadu podnikatelů, tedy spíše živnostníků, kteří radši zaměstnávají lidi na černo, neboť je to jednodušší a jistější. Tak proč ten systém neobrátit v prospěch zcela opačný?
Nemusíme v historii chodit daleko, možná někam do začátku minulého století. V pohraničních, nebo dnes lépe řečeno v okrajových oblastech, které byly (a stále jsou) geograficky, strukturálně i jinak složitějšími oblastmi pro rozvoj podnikání, byly vždy základem malé, drobné, téměř rodinné firmy. Tenkrát, na přelomu 19. a 20. století si majitelé malých firem, v podstatě dílen, říkali při pozdravení dobrý den, pane továrníku, jak se máte, pane továrníku, ale všichni dobře věděli a cítili, že žádnými továrníky v tom pravém slova smyslu nejsou. Ale ve svých dílnách dokázali zaměstnat většinou rodinné příslušníky. Taková firmička snáze čelí i drobné krizi, například odbytové (zaměstnanci se domluví, chápou situaci a nezakládají hned odbory), a dokáže lépe reagovat na potřeby trhu, neboť její činnost je většinou postavena na dobrých nápadech. Ty mohou vzejít ze schopností podnikatele nebo mohou být přejaty odjinud, případně může jít o kombinaci obojího. Vím velice dobře, že většina občanů této země jsou lidé vynalézaví, schopní a je-li potřeba, značně podnikaví. Jen si vzpomeňte, komu jsme zadávali v dobách reálného socialismu opravy svých aut. Málokdy firmám k tomu vytvořeným.
Problémem těchto potenciálních majitelů drobných firem je po celých dvacet let našeho novodobého výboje to, že neměli po kom firmu zdědit a neměli a nemají žádný vstupní kapitál. Debatu o finančních ústavech pro tyto případy prosím radši vynechejme. Rovněž tak i debatu o dostupnosti ekonomických pobídek prostřednictvím programů podpořených dotacemi EU. Kdyby se někdy v Bruselu dozvěděli, jak neuvěřitelně komplikujeme lidem z ekonomicky problematických oblastí možnost získávání grantů a dotací, které jsou vlastně do těchto oblastí prioritně určeny, už by nám nedali ani euro a v nadneseném slova smyslu by možná uvažovali o našem exkomunikování ze společenství. Příčinou neuvěřitelných administrativních podmínek pro získávání dotací z EU či od státu je snad snaha zajistit alespoň zaměstnanost pracovníků firem, které profesionálně zpracovávají projekty, neboť na to nelze totiž použít selský rozum. Viděl jsem včera ráno „studii proveditelnosti“ jednoho projektu, jehož výstupem je stavba docela obyčejné veřejné tělocvičny pro obec. Jedná se o projekt za několik milionů korun a pokud ona obec v projektovém řízení uspěje, nebude se nikdy, opakuji nikdy řídit oněmi desítkami dovedně a barevně vyvedených grafů obsažených ve více než sedmdesátistránkové „studii proveditelnosti“. Mimochodem – jen příručka pro zpracovávání studií proveditelnosti, vydaná kdysi ministerstvem pro místní rozvoj, má asi 50 stran. A to je pouze souhrn metodiky.
Přitom forem, jak pomoci začínajícím podnikatelům v souvislosti s potřebným růstem zaměstnanosti, by se dalo nalézt bezpočet. Jenom se vydat touto cestou. Ta není v zákazech, ta je v tom, že necháme kbelíky kbelíkama a použijeme výkonné stříkačky. Ty malé nejsou dnes totiž ani tak moc drahé. Jenom nesmíme ty druhé neustále podezírat, že chtějí stříkačku jen proto, aby si mohli uhasit nějaký vlastní požár. Takoví lidé buď již hodně zbohatli, nebo se pohybují spíše v cizině. Ale nám jde o ty doma, kteří zde zůstali a chtějí ve své zemi poctivě pracovat a vůbec netouží po tom, aby je, jak napsal výstižně opět pan Václav Vlk st., někdo nazýval podnikateli. Ale továrníky z dob před sto lety bych bral. Když svého času pan Kolben nepřijal atraktivní Edisonovy nabídky, aby i nadále řídil některé jeho firmy v USA, a jel do své rodné země založit pozdější Kolben-Daněk, věděl dobře, do jakého podnikatelského prostředí se vrací. Myslím, že dnes by radši zůstal u pana Edisona. Bohužel.