Jenomže všechny takové debaty berou v potaz jen jednu fasetu ministerské portfeje. Totiž sféru živé kultury a umělecké tvorby. Je to logické: živý umělec je více vidět a slyšet, když se bere a často i pere o státní peníze na svoji tvorbu. Když říká, že stát má vůči němu povinnost, neboť on je tvůrce a tvoří hodnoty. Říkají to všichni tvůrci, a to bez ohledu, zda vůbec nějaké hodnoty tvoří či zda to, co tvoří, bychom společně byli ochotni označit za hodnoty. Důležitá jako by byla sama tvorba jako styl života. To poslední, nač se zpravidla takový tvůrce ptá, je, zda jeho výtvory zajímají ještě někoho jiného než jeho samého, a zda tedy nějaká podpora těchto výtvorů z veřejných prostředků je vůbec opodstatněná. V každém případě zde tradičně roste první a největší jablko sváru mezi příslušníky tvůrčích profesí a ministerstvem kultury či rovnou celou vládou.
Tvůrčí pracovníci se zpravidla už neohlížejí na fakt, že v péči ministerstva kultury je toho mnohem víc než obrazy, divadelní představení či symfonie. Vzato ryze rozpočtově jde především o církve a památky. Kvůli neschopnosti, nevůli a neochotě víceméně všech polistopadových vlád není dosud v Česku uspokojivě vyřešen vztah církví a státu. Existuje víceméně nedůstojná kategorizace církví a náboženských společností, existuje dosud systém státních souhlasů s výkonem určitých typů církevních rituálů a služeb, stát se k církvím stále chová jako vlastník či přinejmenším poručník. Přitom církve samy - a nejen ty největší křesťanské denominace - by nepochybně uvítaly naprostou nezávislost na státu, svobodu rozhodovat si o sobě samých bez dirigence státních úředníků. Potíž je samozřejmě v tom, že církve usilují o nějakou formu finančního krytí svých činností. V tomto ohledu je nejvíc vidět a slyšet církev římskokatolickou, neboť ta byla v našich zemích tradičně nejbohatší a díky komunismu o své majetky většinou přišla. Katolíci dnes nárokují odškodnění za tyto majetky, a neberou přitom v potaz, zda postavení jejich církve u občanů je srovnatelné s významem této církve před rokem 1948, neřku-li ještě dříve. V tomto ohledu jsou na tom o mnoho lépe církve mladší, netradiční, které jsou odkázány samy na sebe jaksi od svého vzniku. Nikdo jim u nás nic nevzal, a proto jim nemá co kdo vracet. Právě proto možná tyto církve intenzivněji než jiné horují pro naprostou odluku církve od státu. A mají pravdu. Pokud stát bude chtít nadále zasahovat do života církví a náboženských společností, bude stále jednou nohou porušovat ne-li literu, pak jistě ducha ústavní Listiny základních práv a svobod. Před každým novým ministrem kultury tak stojí velký a heroický úkol rozetnout tento gordický uzel a konečně poskytnout našim církvím svobodu. Výmluvy na finanční požadavky a ekonomické možnosti státu to nespraví.
Druhá kapitola, která má na ministerstvu kultury dominantní postavení přinejmenším z hlediska finanční náročnosti, je sanace a údržba památek, a to nejen těch ve státním vlastnictví. Památková péče je organizována státem, stát má pro to mechanismus v podobě památkového ústavu, který má dohlížet na památky z hlediska historicko-odbornického. Na ministerstvu kultury je pak zpravidla úkol zajistit podle nároků památkářů příslušné finance. Na tom by nic zvláštního nebo špatného nebylo. Potíž je v tom, že ministerstvo kultury sice administruje státní peníze tekoucí do památek, ale samo pro svoji kapitolu z toho nic nemá. Zisky z památek jdou do jiných než kulturou spravovaných kapes. I zde by se našlo dobré a osvědčené řešení. Existuje například v hlavním městě Praze. Jde o sloučení právě kapitol kultury, památkové péče - a cestovního ruchu. Turistický incoming je obrovský průmysl, který do zemí plných památek, jako je ta naše, přináší obrovské peníze. Tyto peníze ale nezůstávají v rezortu kultury. A to je chyba. Kdyby aspoň jistá nemalá část výnosů z cestovního ruchu zůstávala v úřadu na Maltézském náměstí, byli by všichni spokojenější. Třeba i umělci, kteří protestují, že na jejich díla je málo peněz.
Na pozadí těchto faktů vyhlíží přinejmenším prapodivně například článek Karla Steigerwalda z Mladé fronty Dnes, který už do titulku vkládá úvahu, že post ministra kultury je u nás brán jako funkce nižší kategorie. Že o něj tradičně při dělení koaličního krajíce není mnoho zájmu a že nakonec bývá obsazován kýmsi, kdo prostě zbyde a příliš na něm nezáleží. Jako dvě výjimky uvedl Pavla Tigrida a Pavla Dostála. V této úvaze je - kromě typicky steigerwaldovské arogance - skryto také mnoho nespravedlnosti. Ministry kultury po r. 1989 u nás totiž byli mnozí, na něž Steigerwald zapomíná, ač by mu, jakožto divadelnímu autorovi měli být obzvlášť blízcí. Vynikající teatrolog Milan Lukeš a spisovatel a dramatik Milan Uhde jistě nepatří k zanedbatelným postavám kulturního života. A vzato z druhého konce časové osy, tak přinejmenším Vítězslav Jandák, navzdory své lidové rétorice, vykonal na ministerstvu řadu pozitivních kroků, které bohužel po něm nastoupivší Martin Štěpánek, navzdory své nejlepší vůli, pod nátlakem poradkyně premiéra Topolánka Kateřiny Dostálové jeden po druhém postupně likvidoval. Po něm nastoupil Václav Jehlička, muž, který má na kontě dnešní tvář renesanční Telče - jeho zájem byl upřen zejména k památkové péči. A po něm Václav Riedlbauch jako umělec opět vzešlý z nejvyšších pater české živé kultury. Ti všichni nestáli Karlu Steigerwaldovi za slovo. Proč? Důvod je prostý. Intelektuálové totiž často žijí v zajetí floskulí a hotových pravd. Ty například říkají o Pavlech Tigridovi a Dostálovi, že byli skvělými ministry. Při vší úctě k oběma zesnulým - nebyli. Tigrid nastoupil na úřad s tím, že jej zruší nebo aspoň početně zredukuje - a při odchodu za sebou nechal skoro dvakrát tolik úředníků a nulové změny. Dostál to báječně uměl s umělci a zejména divadelníky, nevynechal jedinou premiéru, ale na ministerstvu za něj vládli jiní a často způsobem, který vzbuzoval podezření - stačí jmenovat kauzu podivně zmizelých více než dvaceti milionů Kč za Divadelním ústavem. Bane, Tigrid a Dostál byly charismatické osobnosti, ale do exekutivní politiky nepatřily.
Ministerstvo kultury dnes potřebuje spíše úředníka než činného umělce. Má jím být bývalý berounský starosta Jiří Besser. Proč by ne. Musí ale vědět, že jde administrovat klubko hadů a řešit kvadraturu kruhu. Že s největší pravděpodobností nebude po skončení mandátu ani bohatý, ani oblíbený. Peníze se rozdělují ve velkém v jiných rezortech a oblibu mu zničí kulturní pracovníci ruku v ruce s otrocky naslouchajícími novináři. Nicméně má obrovskou příležitost konečně z ministerstva kultury učinit malý, ale smysluplný úřad zbavený nánosu starší i novější minulosti, místo, o něž bude v příští vládě skutečný zájem. Jedinou, ale nutnou podmínkou je, aby si dokázal pojmenovat a za své vzít dva či tři svrchu zmíněné cíle a ty pak prosadit v české vládě. Což nebude snadné, ale bez toho se nic v tomto rezortu nepohne vpřed.
Psáno pro Česká média