POLITIKA: Jak číst volební výsledky

Letošní parlamentní volby ukázaly mnoho. Předně, jak zkonstatoval v sobotu odpoledne president Klaus, potrestali voliči tzv. velké strany, tedy ODS a ČSSD za jejich chování a jednání v uplynulém čtyřletí. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že tyto strany si zprivatizovaly moc způsobem dosud nevídaným. V roce 2006 s tím jakoby opticky první začal Mirek Topolánek, avšak styl jeho vládnutí měl své přímé předchůdce – ve vládách Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, jejichž éru korunoval Jiří Paroubek. Špidlův opus magnum byla arbitráž s firmou CME o televizi Nova, kterou Špidlova vláda a tehdejší souručenství socialistů s unionisty a lidovci v podstatě řízeně prohrála. Způsob, jak neomaleně Špidla tehdy diktoval zbytku politické scény svou vůli, byl nevídaný. Na takovou míru arogance si netroufl ani dvojjediný oposmluvní dvojhlavec Klaus-Zeman. Gross určitě měl touhu Špidlu v tomto směru trumfnout, jenomže kvůli permanentnímu vysvětlování kauzy svých nejasných příjmů se k vládnutí příliš nedostal. To až Jiří Paroubek ukázal silnou ruku – a rok své vlády de facto ignoroval stávající koalici a hlavní úspěchy docílil ke spolupráci s komunisty. Tady hledejme jednu z příčin jeho dnešní porážky. Pokud tedy president hovoří o tom, že hlavním rysem letošních voleb je drtivý debakl hlavních stran, pak je třeba ihned dodat, že si o něj řekly samy.

Připomeňme ještě éru Mirka Topolánka. Ta se vyznačovala permanentní zradou. Nejprve dovnitř strany, když kvůli malicherným osobním sporům a osobnímu kariérismu postupně zlikvidoval vnitrostranickou opozici, a poté hlavně zradou na voličích. Topolánek už do voleb šel s tím, že se nebude obtěžovat plnit volební program. Je třeba říci, že se o to ani nepokusil. Prodal jej za pohodlné premiérské křeslo a vládnutí de facto přenechal zeleným. Nejhorší je, že to nebylo dílo okolností, nýbrž plánovaná strategie. Bursík docházel na sekretariát ODS už v roce 2005, rok před volbami. Mesaliance protichůdných partnerů tak letos stála body oba dva – Zelení zmizeli z politiky a ODS přišla o deset procent ze svého dosavadního průměru.

Léta 2002 – 2010 se tak –s výjimkou poslední úřednické vlády – vyznačovala především samolibostí, jakou provozovali čelní vládní a straničtí představitelé. Tyto volby jim to sečetly.

Druhým poučením z těchto voleb je optimistické zjištění, že náš volič se řídí především zdravým rozumem. Jak to myslím? Inu, ODS se krátce před volbami zbavila zátěže jménem Topolánek. Jsem přesvědčen, že jí to u voličů vyneslo mnoho bodů. S Topolánkem by spadla hluboko pod 20%. Takto aspoň vyslala voličům vzkaz, že si uvědomuje onu aroganci, která ji v posledních letech tak poškodila, a chce s tím něco dělat.- Proto nastavila tvář Petra Nečase. Kdyby něco podobného učinili socialisté a zbavili se včas Jiřího Paroubka, který stranu sice před pěti lety stmelil, ale dnes je už pro ni jen handicapem, bylo by vítězství ČSSD přesvědčivější.

Důvody této úvahy jsou prosté a souvisejí se třetím poučením z těchto voleb. A tím je fenomén preferenčních hlasů, kroužkování. Tímto sítem totiž – k překvapení mnohých, zejména svému vlastnímu – neprošel na domácím olomouckém hřišti Ivan Langer. Jedna z nejviditelnějších tváří české politiky posledních dvanácti let, vyšplhal se po Sarajevu do nejvyšších pater, byl opakovaně místopředsedou ODS i Sněmovny, a přece padl, naráz a zřejmě definitivně. Voliči jej potrestali za jeho bezuzdnou aroganci, za působení v čele ministerstva vnitra, kde stejně jako před ním Gross, i Langer podlehl konspiračním svodům moci informací o lidech a jejich možného užívání ve svůj prospěch, a jistě také za spojenectví s Topolánkem, s nímž Langer tvořil léta jednovaječná dvojčata, symbolizující politický styl připomínající poněkud pokleslé eseróočko. Langerův pád dává za pravdu volebnímu programu Miloše Zemana, který byl postaven právě na mnohem větší možnosti pro voliče ovlivnit personální složení Sněmovny zmnožením kroužkovaných jmen. Znamená to nejen, že Zeman, byť skončil pár desetin procenta pod hranicí vstupu do Sněmovny, nepřestal mít zdravý politický instinkt, když vyhmátl přesně to, co je živé a rezonující.

(Psáno pro Česká média)