Oproti historicky úspěšnému Topolánkovu výsledku z roku 2006 přišla Nečasova ODS o cca 835.000 hlasů (tj. pokles o 44%!), klesla z 35,38 na 20,21% a přišla o cca třetinu mandátů. Avšak středopravicová trojice ODS-TOP09-VV dohromady získala téměř 48% hlasů a bude mít v nové Poslanecké sněmovně 118 mandátů. Pro srovnání: zatím nejsilnější středopravicová vláda (Klausova z roku 1992) měla jen 105 poslanců (a koaliční strany dohromady získaly jen cca 42%). A tak narozdíl od Topolánka, lovce přeběhlíků z roku 2006, se před Nečasem dnes rýsuje slibná perspektiva stabilní a silné vlády, která by mohla vydržet až do roku 2014.
Avšak aby se tato perspektiva stala skutečností a aby úspěšný lídr české pravice defintivně vymazal z paměti poraženého lídra ODS, musí Petr Nečas a jeho strana najít odvahu k následujícím strategickým krokům.
1. Definitivně a přesvědčivě rezignovat na úsilí o ryze dominantní až monopolní postavení na české pravici. Jinými slovy uzavřít s TOP 09 a VV upřímné a dlouhodobé strategické partnerství, ve kterém ODS chce a může hrát prim, ale ne ostatním dvěma partnerům diktovat, ignorovat je či dokonce usilovat o jejich zánik. Stát se architektem středopravicového bloku, ve kterém si jednotliví partneři zachovávají svá specifika a své vzájemné rozdíly, ale zároveň se respektují a tváří v tvář levici táhnou za jeden provaz.
2. V programové rovině držet slovo v oblastech, kde a priori panuje uvnitř rýsující se koalice alespoň přibližná shoda, tedy zejména na poli hospodářské a sociální politiky. Právě v těchto oblastech může ODS hrát vůdčí roli, a to tím spíše, že programově je v nich zhruba kdesi mezi VV a TOP09. ODS však musí též přistoupit na podstatné kompromisy ve dvou oblastech, ve kterých se od svých partnerů nejvíce odlišuje.
3. Odstřihnout se od temných stránek své minulosti: do vlády jmenovat ministry s čistým štítem. To jí dá právo vyžadovat to samé i od zbytku koalice.
Konkrétně to znamená zejména:
a) Sestavit koaliční vládu, ve které dá ODS férový podíl oběma koaličním partnerům.
b) Fungování této vlády postavit na principech jako je ochota ke konstruktivním kompromisům, rozhodování konsensem a koaliční loajalita (tj. rozejít se se zavedenou praxí „válcování“ menších koaličních partnerů a permanentních vnitrokoaličních přestřelek, tahanic či přímo podrazů).
c) Uzavřít dohodu o společném či alespoň koordinovaném postupu do senátních voleb 2010 a pokud možno se dohodnout když ne na jménu, tak alespoň na principu společného kandidáta na prezidenta republiky v roce 2013.
d) Začít věcně a razantně prosazovat program stabilizace veřejných financí, důchodovou reformu, atd.
e) Uzavřít vstřícné kompromisy zejména v oblasti boje proti korupci a klientelismu a ve věci politiky ČR v rámci Evropské unie.
f) Nepustit do vlády lidi, kteří propadli ve volbách či kteří jakkoli reprezentují to, co ODS stálo 44% hlasů.
g) Jasně a důvěryhodně nastavit etická pravidla pro členy vlády co se týče střetu zájmů, průhlednosti rozhodování, výběru spolupracovníků atd. A hlavně ta pravidla potom vymáhat.
Petr Nečas má před sebou krásnou výzvu. Poté, co se stal nejneúspěšnějším lídrem ODS, může se stát nejúspěšnějším lídrem české pravice od vzniku České republiky. Stojí před ním však velmi těžká bitva, a to s jeho vlastní stranou. Cesta k úspěchu totiž vede přes jednoznačné opuštění priorit, stylu a mentality postsarajevské ODS. Motivovat by ho mohlo vědomí, že pokud zajede do kolejí svých předchůdců, voličský sešup bude pokračovat... Hodně štěstí!
Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz
Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu