Samozřejmě. I s ohledem na to, že hlava státu by měla být nadstranická a neaktivistická? Ovšemže.
Nastranickost a neaktivismus (klausovská novočeština) nynějšího prezidenta byla od počátku pouhá iluze. Sliby se slibují, důvěřivci v podhradí se radují.
Máme ale mít Václavu Klausovi za zlé, že je mu ta či ona strana názorově blíž? A naopak? Nikoli. Tím se neliší (ač by rád) od svého předchůdce. Jen by neměl vytvářet falešné zdání o opaku – a všechno bude OK.
Jsou-li Václavu Havlovi blízcí Zelení a Václavu Klausovi strana paní Bobošíkové a snad ještě více partaj pana Macha, není to nic, nad čím bychom se měli podivovat či dokonce pohoršovat. Obě osobnosti jsou „jen lidé“ se svými politickými preferencemi a dají-li je veřejně najevo, byť v době, kdy jsou v nejvyšší ústavní funkci, není to nic, co by mohlo českou demokracii ohrozit.
A právě o hrozbu naší demokracii v této kauze jde. Považuji za nanejvýš politováníhodné (řečeno hodně diplomaticky), když prezident republiky jedné demokratické straně vyjádří sympatie a jinou demokratickou stranu označí za největší (!) hrozbu pro demokraci, respektive ztotožní se s takovýmto názorem, který veřejně vysloví představitel (Cyril Svoboda) jiné demokratické strany (KDU-ČSL).
Zde je povinností občana – voliče ohradit se a politikům připomenout: nemáte právo tímto způsobem kádrovat jiné! Žádná demokratická partaj, která respektuje demokratický politický systém a ústavní pořádek ČR, nepředstavuje a nemůže představovat nebezpečí pro tento systém. (Tak jako kůň oficiálně dle dostihových regulí schválený pro dostihovou soutěž nemůže představovat nebezpečí pro tuto soutěž.)
Ano, může existovat hrozba jedné strany vůči druhé, pokud jde o volební výsledek (TOP 09 ve vztahu k lidovcům například – zde hledejme důvod nedemokratického vyjádření Cyrila Svobody, které se účelově hodilo do argumentačního arsenálu prezidenta republiky), ale v žádném případě vůči demokratickému režimu jako takovému.
Naopak – nebezpečím nejsou malé demokratické strany, ale arogantní vyjádření mocných této země na adresu těchto stran. Hlava státu má být morálním garantem demokracie jako systému rovných příležitostí pro všechny demokratické politické subjekty. Nikoli kádrovákem, který bude před volbami, jež jsou vrcholným vyjádřením těchto rovných příležitostí, demokratické partaje politicky kriminalizovat.
Neboť, vzato do důsledku, představuje-li nějaká strana „největší nebezpečí pro demokracii“, pak je povinností státu (jeho kompetentních institucí) proti ní zasáhnout. Viz kauzu Dělnické strany. Anebo „největším nebezpečím pro demokracii“ není, a pak by bylo namístě, aby se pánové Cyril Svoboda a Václav Klaus za toto lživé nařčení omluvili – a napříště si dali pozor na to, co říkají.
Vím ale, že i to je iluze. Ostatně Václav Klaus je na takovýto bolševický slovník zvyklý. Používal ho koncem 90. let, kdy pravidelně přispíval do Lidových novin (každou sobotu) a Deníků Bohemia (každé pondělí). Tehdy představovali největší nebezpečí pro náš polistopadový vývoj dva podnikatelé. Ovšem nikoli lidé jako Kožený a spol., nýbrž Josef Kudláček (vydavatel Annonce) a Václav Fischer (majitel stejnojmenné cestovaní kanceláře).
Možná jsem nebyl dost pozorný při sledování veřejného a politického dění, a tak mi uniklo, jak a čím Kudláček s Fišerem ohrozili naši sametovou demokracii. Anebo neuniklo a Václav Klas neříkal pravdu.
Skromná rada na závěr. Být Svobodou a Klausem, hledal bych nebezpečí, jež číhá na naši křehkou demokracii, ledaskde jinde – napovídat tak moudrým mužům jiste netřeba. Snad s výjimkou toho, že malé demokratické strany nebezpečí pro naši demokracii vskutku nepředstavují. A už vůbec ne nebezpečí největší.