Neviditelný pes

ANALÝZA: Co dál s armádou?

8.4.2010

Potřebujeme jasnou strategii

Proměnlivost a nejednotnost názorů politické reprezentace země na účast českých vojáků v zahraničních misích není dobrým signálem pro spojence a neznačí nic dobrého ani ve vnitropolitické diskusi o zahraniční a bezpečnostní politice. Ukazuje se, že mnozí z našich politických představitelů zahraniční politiku stále ještě chápou jako třešničku na dortu, nikoli jako systematickou činnost. Na druhou stranu by nedávné zamítnutí návrhu posílit českou misi v Afghánistánu mohlo vyvolat debatu, na jaké bázi by měla česká armáda fungovat. Taková diskuse je důležitá nejen proto, aby v budoucnu nebyly zahraniční závazky ohrožovány vnitropolitickými spory, ale také proto, že před otázkou, zda by armáda měla být určena primárně k obraně vlasti, nebo k zahraničním misím, jíž nastolil například prezident Klaus, nelze uhýbat.

Nové trendy

S koncem studené války se výrazně snížila pravděpodobnost války mezi státy Západu. Dnešní Evropa prakticky není ohrožena konvenční válkou, v případě USA takové ohrožení odpadá už při pohledu na mapu. Některé země střední a východní Evropy mají vyhrocené vztahy s Ruskou federací, nicméně vzájemný konflikt s velkou pravděpodobností (tedy za předpokladu, že se udrží stávající vládní kurz, nedojde k destabilizaci a dezintegraci Ruska, popř. pokud moc nezískají extremní a revanšistické síly) očekávat nelze. Generální tajemník NATO Rassmusen dokonce nepovažuje Rusko za bezpečnostní hrozbu a Washinghton s Moskvou podepisují novou jaderně-odzbrojující dohodu. Ať už budou konflikty budoucnosti jakéhokoli charakteru, Západ a Rusko budou stát s velkou pravděpodobností v řadě kauz na stejné straně pomyslné barikády.

Nové podmínky a nové hrozby kladou na armády nové nároky. Zejména hrozba mezinárodního terorismu a problematika rozpadu států spojená s šířící se nestabilitou, etnickými čistkami nebo pošlapáváním lidských práv dala vzniknout novým vojenským operacím, popř. vedla k většímu propracování stávajících. Jedná se o následující: operace k vynucení míru, k vytváření míru, udržení a budování míru, operace určené k prevenci konfliktů a humanitární a záchranné operace.

Není smyslem tohoto textu popisovat jejich náplň, přehled je pouze ilustrativní. Rovněž změna charakteru samotného boje, depersonalizace, stejně jako privatizace války, fakt, že terorismus nebojuje o území, ale spíše o myšlení a za vyvolání paralyzujícího strachu, boom ve vývoji techniky, prognózy počítající v budoucnu s bojovým využitím nanotechnologií a dalších hi-tech záležitostí výzkumu posledních let nebo robotizace, nás nutně vedou k akceptování faktu, že charakter současných armád již stěží může kopírovat vševojskový koncept typický pro dvacáté století.

Tendence ve vývoji armád západního světa vede k vytváření „kapesních armád" v rámci vojensko-politických paktů (jednotlivé typy operativních nasazení vojska se rozdělí mezi spojence). Výjimku tvoří například Polsko, jehož vševojskový koncept je odrazem výše zmíněné nedůvěry k mocnému ruskému sousedovi, vyplývající z negativních historických zkušeností.

AČR v 21. století

Armáda České republiky by měla být teoreticky připravena provést kromě klasického použití ozbrojených sil v rámci článku 5. Washinghtonské smlouvy také operaci na prosazení míru vysláním kontingentu v síle jedné brigády (cca 3000 mužů), operaci na podporu nebo udržení míru nasazením 1000 osob (prapor) a humanitární a záchrannou operaci nasazením 250 osob. Podle poslední reorganizace AČR, jež byla zahájena po roce 2000, by měla mít Česká republika připravenu k bojovému použití jednu mechanizovanou brigádu a některé speciální jednotky (4. brigáda rychlého nasazení, 601. skupina speciálních sil, speciální jednotka Vojenské policie - tzv. S.O.G.; ta ale byla nedávno rozpuštěna). Zde je možné blíže se seznámit se strukturou jednotek určených k taktické nebo operačně-taktické činnosti, jimiž AČR v současné době disponuje.

Současný koncept AČR plně odpovídá trendu specializace konkrétních národních armád v rámci vojensko-politického paktu na určité úkoly. Jedná se o daň z proměny globální situace a daň z nových bezpečnostních rizik a z nich vyplývající nutné profesionalizace. Armáda České republiky v minulosti několikrát poskytla k plnění v rámci různých spojeneckých operací protichemické vojsko, vojenskou nemocnici, instruktory Vojenské policie a především speciální síly. Jde o záslužnou činnost, ovšem koncept „kapesní armády", jejímž jediným úkolem prakticky zůstává zabezpečování problematických lokalit na druhém konci planety, popř. hájení „demokratického míru" právem budí obavy z toho, že se národní armády stávají námezdnými žoldnéřskými útvary.

Nemůžeme se nechtít podílet na zajišťování globální bezpečnosti, pokud vůči sobě požadujeme bezpečnostní garance od spojenců, ale neměli bychom nechat jednotlivé západní armády proměnit pouze v prsty úderné pěsti NATO pro zasahování mimo euroatlantický prostor nebo (ještě hůře) mající v rámci politicky problematických misí za cíl nastolit „Západu přátelské režimy". Je potřeba vypracovat jasné strategie, které se pokusí o kompromis mezi odlišnými názory jednotlivých států; strategie, které zvýší efektivitu např. NATO při zajišťování globální bezpečnosti a zároveň limitují zmíněné politicky problematické mise.

Jedním z negativních jevů jinak nutné armádní profesionalizace je trend odcizování vojska občanům konkrétní země. Armáda začíná být považována za spolek žoldáků a mise podobné těm, jež probíhají v Iráku a Afghánistánu, jen stěží získají podporu širokých vrstev obyvatelstva. Tento odmítavý trend pozorujeme nejen v Evropě, ale čím dál více i ve Spojených státech. Nelze také zapomínat na to, že jakkoli byla v minulosti vojenská základní služba ztrátou času (a v českém, resp. tehdejším československém prostředí byl postupně vygradovaný odpor k „vojně" umocněn faktem, že zde nalézaly uplatnění deklasované, zakomplexované živly, které si zupácky vybíjely mindráky na jedincích, kteří je charakterově a inteligenčně převyšovali), dovedla alespoň někdy v jednotlivci vybudovat smysl pro určitý řád a základní branné návyky.

Alternativy

Zajímavý koncept armády pro 21. století představil americký bezpečnostní analytik William S. Lind. Ten před časem podrobil kritickému rozboru akceschopnost NATO a dospěl k tvrzení, že neexistuje politická vůle jednotlivých členských států k tomu, aby došlo ke společnému nasazení sil v případě napadení spojence. Pro tuto chvíli ponechme stranou, že samotný obsah čl. 5 Washinghtonské smlouvy je dnes předmětem sporů a debat. Lind vyšel ze zkušenosti pobaltských států a jejich problematických vztahů s Ruskou federací. V případě hypotetického napadení Ruskem navrhuje Estoncům a Lotyšům „iráckou cestu“.

„Namísto vytváření kapesní armády by měli proti okupantovi naplánovat povstání v iráckém stylu", říká Lind. Je to koncept univerzální milice, v jistém smyslu podobně fungují švýcarské ozbrojené síly, kde má každý občan, povinný vojenskou službou, zbraň a uniformu uloženy doma. Tento systém byl zaveden během druhé světové války, aby se Švýcarsko mohlo okamžitě bránit v případě napadení a od té doby se traduje, že Švýcarsko nemá armádu, nýbrž celé Švýcarsko je armádou.

Zajímavá idea, ale prakticky aplikovatelná jen ve velmi specifických podmínkách. Ty přitom splňují pouze zmínění Švýcaři a pobaltské státy. Navíc konflikt s Ruskem, na kterém je Lindova hypotéza postavena, je dnes čím dál více pouze prostorem pro teoretické úvahy. Problém otázky záruk, souvisejících s článkem 5. může být řešen politicky, tj. případně novým pojetím v rámci aktualizované strategické koncepce NATO, reformou vojsk ale stěží.

Terorismus

Trend zmenšování a úzké specializace armády zastavit nelze a návrat k vševojskovému konceptu armády, určené výhradně k obraně hranic státu proti útoku zvnějšku, není možný už pro nepředstavitelné finanční nároky a fakt, že by šlo o návrat zpět, včetně popření několika dosavadních reforem a reorganizací. Švýcarský způsob je v Česku nemyslitelný, i když by stálo za to vzít do úvahy například znovuobnovení branné výchovy na školách, ovšem že jen jako dobrovolného předmětu, popř. určitého početního rozšíření tzv. „aktivních záloh“.

Domnívám se, že kritika, směřovaná vůči nasazování „kapesních armád“ ve světě vyplývá z velké části ze zmatků, které zmítají koncepcemi bezpečnostních a zahraničních politik jednotlivých států. Neustálé lavírování mezi přijetím války proti terorismu jako v podstatě nejdůležitějšího zahraničně-bezpečnostního konceptu a zpolitizovaným vytahováním minulých mezistátních křivd vede k tomu, že nám často uniká to podstatné.

„Terorismus“ je nepřítel, bojující nekonvenčními prostředky. Kooperuje v mezinárodním rozměru a nelze proti němu použít zavedené, klasické, prostředky obrany. Konflikt, který není vázán na konkrétní území, kde by mohl být nepřítel zlikvidován masivním nasazením kombinovaných sil vyžaduje společný mezinárodní koordinační zpravodajský systém (celozápadní + Rusko a další země, jako Indie, nebo Čína). Jsou to zpravodajské služby a jejich operace (jejichž hrotem jsou tajné operace speciálních protiteroristických jednotek), kdo by měl bojovat s terorismem, nikoli vojáci jako takoví. Představa, že terorismus porazíme ovládnutím a kontrolou území (například Afghánistán), je zkrátka mylná. Debata o vysílání našich jednotek do Afghánistánu by tedy neměla být o ochotě vyjít vstříc spojencům a závazkům, nýbrž o strategii spojeneckého snažení.



zpět na článek