Neviditelný Pes

POLITIKA: Předčasné volby a zodpovědnost prezidenta

18.9.2009

Dobrá ústava je schopna zaručit alespoň několik předvídatelných momentů v jinak nepředvídatelném toku událostí, jemuž říkáme dějiny. Američané kupříkladu nevědí, komu napříště svěří výkonnou moc, vědí ale už teď, že půjdou volit 6. listopadu 2012.

U nás naproti tomu nejen neznáme přesné datum, ale v průběhu několika dnů se dovídáme docela odlišné termíny. V říjnu. V listopadu. Až v květnu. Možná už v únoru.

Volby konané v pravidelných intervalech zaručují zajisté mnohem kultivovanější poměry nežli volby narychlo vyhlašované, a vůbec nejhorší variantou jsou volby vypsané v rozporu s ústavou a následně rušené.

Blamáž roku 2009

Vinu za letošní blamáž svaluje pochopitelně jeden na druhého, a je tedy třeba zdůraznit: největší odpovědnost nese prezident, který se podílel na březnovém pádu vlády a poté nepostupoval podle ústavy.

Pokud by po Topolánkově pádu pověřil dotavadního vůdce opozice převzetím odpovědnosti za výkonnou moc a po jeho případném nezdaru někoho dalšího, mohl být třetí premiér jmenován na návrh předsedy PS nejpozději začátkem června. Pokud by nezískal důvěru ani on, byla by v červenci rozpuštěna sněmovna.

V každém případě zde dnes mohla být buď vláda s mandátem do jara 2010, anebo sněmovna vzešlá z nových voleb. Tento scénář jsem popsal už letos v březnu, a nemusím si teď proto připadat jako generál po bitvě.

Vtištění roku 1998

Jakkoli však zodpovědnost za nynější rozklad padá na hlavu prezidenta, je v zájmu spravedlnosti připomenout, že mu jeho nebohulibé dílo usnadnili jednak autoři ústavy, kteří v ní zanechali nepochopitelnou mezeru, a jednak jeho předchůdce, který si s respektováním ústavy rovněž velkou hlavu nedělal.

Neústavní postup, kterým se dospělo k předčasným volbám v roce 1998 (a proti němuž tehdy bohužel nikdo neprotestoval u Ústavního soudu), zapůsobil mocnou silou prvního vtištění a v hlavách tuzemských politiků zanechal jinak těžko zdůvodnitelné přesvědčení, že na předčasných volbách se musejí dohodnout. Pravdou je přitom téměř přesný opak: předčasné volby jsou nouzovým východiskem pro případ, kdy se politici dohodnout nedokáží.

Opřen o toto neblahé „zvykové právo“ mohl prezident v březnu naléhat na dohodu nejsilnějších stran („sto plus jeden podpis“), a děravá ústava, která nestanoví žádný časový limit pro případné jmenování druhé vlády, mu dávala do ruky mocný trumf: pokud by se šéfové stran dohodnout nechtěli, mohl „v zájmu rychlého řešení nastalé krize“ jmenovat premiérem nějakého svého Tošovského a ponechat jej v úřadě tak dlouho, dokud by se nedohodli.

V důsledku oné mezery tedy ústava umožňuje samu sebe obejít a prezidentům dovoluje provozovat nepěkné hry, které lze nakonec zarazit až zásahem Ústavního soudu.

Atomizace let 1948-1989

Při pohledu na vzniklé škody se pochopitelně nabízí otázka: bylo vůbec prozíravé svěřovat tak zodpovědný úřad člověku natolik nevyzpytatelnému, jako je současný prezident? Ohlédnutí za jeho dosavadní kariérou je mimořádně varovné. Jeho radikálně-reformní kapitalismus bez kapitálu po sobě zanechal zadlužené banky. Poté se jal tvořit „stabilní politické prostředí“ za pomoci kryptokoaliční smlouvy. Následně v sobě objevil zastánce „suverenity“, jejíž důsledná aplikace by učinila z naší části Evropy snadnou oběť vzmáhajícího se ruského imperialismu. Zkrátka: ukázková neřízená střela.

Právě rozporuplná osobnost nynějšího prezidenta nám ovšem umožňuje zpětně pochopit, co se vlastně kdysi skrývalo za oním lichotivým slovem „euforie“: naprostý myšlenkový zmatek, vlastní všem popřevratovým dobám, v nichž nové jistoty hledají ber kde ber, a vliv tak mohou získat ti nejméně způsobilí.

Nikdo v takové chvíli nemůže nabídnout svou vlastní důvěryhodnost (totalitní společnost je atomizovaná a lidé se vzájemně příliš neznají) a charisma potom znamená vše.

Volby roku 2010

Dějiny jsou nadány až nepříjemnou setrvačností; stále se vlastně vzpamatováváme z 20. století, a i ty nejsoučasnější problémy mají své příčiny v předlistopadových časech. Nemá proto smysl vyhlížet volby 2010 s přílišnými nadějemi, tím spíš, že v našem politickém systému málokdy přinášejí uklidnění.

Je-li tedy skutečně žádoucí nějaká úprava ústavy, pak nikoli taková, která usnadní vypsání předčasných voleb, nýbrž taková, která poskytne potřebnou stabilitu výkonné moci.

Nijak si ale nepomůžeme, když začneme chodit k volbám častěji než dnes, a už vůbec ne, pokud je budeme čekat každou chvíli a dovídat se o jejich termínu jen s padesátidenním předstihem. Vždyť dobrá ústava by měla v nepředvídatelném toku událostí zajistit alespoň několik předvídatelných momentů.

Autor je učitel



zpět na článek