1. Všichni politici se tváří, že jde o blesk z čistého nebe, absolutní překvapení – a navozují tak dojem, že se Ústavní soud „zbláznil“. Přitom debata o ústavnosti „seberozpuštění“ Poslanecké sněmovny probíhala již v roce 1998, kdy tato pochybná metoda byla použita poprvé. A opět tato debata probíhala letos na jaře, když zejména někteří senátoři v čele s Petrem Pithartem zpochybňovali tento postup. Psalo se na tom i na idnes.cz, kde k tomu byl mj. zveřejněn rozhovor s Petrem Pithartem či stanovisko právníka Jana Kysely. Šok z rozhodnutí Ústavního soudu tak zažívají především ti, kdo se ve své zpupnosti domnívají, že mít ústavní většinu v Parlamentu opravňuje k čemukoli.
2. Jeden příklad za všechny: místopředsedkyně PSP za ODS Miroslava Němcová dnes vydala prohlášení, kde kritizuje rozhodnutí Ústavního soudu. Ve zprávě na iDnes.cz ze 14. května 2009 však najdeme tuto pasáž: „Se zákonem není spokojena ani místopředsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová z ODS. "Jsem přesvědčena, že konáme protiústavně," řekla a připomněla podobně znějící posudek, kterým před rozpravou argumentoval i šéf Sněmovny Miloslav Vlček.“ Dlužno říci, že poslankyně tehdy hlasovala proti. Dnes tvrdí, že postup Ústavního soudu jde proti „veřejnému zájmu“. Není náhodou veřejným zájmem, aby poslanci přestali postupovat protiústavně a začali respektovat Ústavní soud, spíše než se zabývat otázkou, zda strany musí utáhnout o pár týdnů delší kampaň?
3. Ústavní soud existuje právě proto, aby zajistil, že i masivní aktuální většina si nemůže dělat, co chce. Výroky v tom smyslu, že když něco prošlo v Parlamentu ústavní většinou, tak se v tom nemá nikdo co rýpat, u mne vyvolávají velmi nelibé reminiscence. Připomíná mi to jednoho francouzského socialistického poslance, který v roce 1981 (opojen mocí po té, co se socialisté po dlouhé době dostali k moci) svému pravicovému oponentovi vmetl do tváře: „Politicky jste v menšině, takže se z právního hlediska mýlíte.“ Stačí ještě jeden posun a jsme u bolševického pojetí práva, které je „právem proletářským, usilujícím o likvidaci nepřátelských tříd“ a které „otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoli však buržoazii", jak o tom v 50. letech bájil... Zdeněk Jičínský, dnes velký kritik rozhodnutí Ústavního soudu, který kritizuje „sakralizaci ústavy“. Není divu: jak by mohl ústavu mít za cosi posvátného člověk, který se podílel na psaní komunistické „ústavy“, která zakotvila vedoucí úlohu komunistické strany?
4. Poslanec Melčák se obrátil na Ústavní soud. Můžeme si o něm a o jeho motivacích myslet, co chceme, třeba i to nejhorší. Ale má nezadatelné právo, aby se Ústavní soud jeho stížností zabýval. A Ústavní soud má zase právo – ba přímo povinnost – se jí zabývat seriózně a ve lhůtách, které uzná za vhodné. Jakékoli tlaky na to, aby Ústavní soud „ve veřejném zájmu“ Melčákovo podání rychle shodil ze stolu, jsou nepřípustné.
5. Snaha politiků Ústavní soud „přechytračit“, jak se na tom dohodli u prezidenta, je dalším znepokojivým důkazem, jak málo úcty k ústavě a instituci, která je jejím strážcem, naše politické špičky mají. Místo aby (po té, co se vydali na tenký led nestandardního obcházení ústavy) pokorně vyčkali rozhodnutí soudu a až po té zvolili odpovídající ústavní řešení, usilují o expresní změnu ústavy. V podstatě se tak snaží vytunelovat samu podstatu probíhajícího řízení před Ústavním soudem. Uvědomují si tito lidé, že tím naprosto znevažují roli Ústavního soudu? Uvědomují si, do jak velkého rizika náš politický systém tlačí, když Ústavnímu soudu navzdory trvají na původně stanoveném termínu voleb? Nevelí snad zdravý rozum, kterým se zaklíná Mirek Topolánek, posunout volby o pár týdnů spíše než riskovat, že budou zpětně zpochybněny?
6. Moc pěkný příklad arogance a velmi podivného pojetí ústavního systému předvedl právě Mirek Topolánek, který na dotaz „Neobáváte se, že vaše řešení "zkrácených lhůt a "legislativních nouzí" zase někdo může u Ústavního soudu napadnout?“ suverénně odpověděl: „Napadnout může cokoliv. Pokud by i v tomto případě šel Ústavní soud proti veřejnému zájmu, tak já už opravdu nevím, kam bychom se dostali. Dostali bychom se do ústavního marasmu. Zatím je tady noblesní přístup politických stran. Nikdo nevolá po radikálních zásazích, po žádné revoluci. Pak by se s tím politické strany, odpovědné za vládnutí, mohly těžko smířit.“ Takže tu máme „politické strany, odpovědné za vládnutí“, které mají patent na veřejný zájem. „Noblesně“ tolerují otravování ze strany nějakého Ústavního soudu, ale pozor, kdyby to ten soud moc přeháněl, nemusely by si to nechat líbit! Neuvěřitelné... Nenavrhne předseda ODS nový článek o vedoucí úloze „politických stran odpovědných za vládnutí“, ve jménu kterého by měly právo zrušit rozhodnutí Ústavního soudu, pokud se v Lidovém domě a na Jánském vršku dohodnou, že není v souladu s „veřejným zájmem“?
Ale ještě je čas. Stačí se smířit s tím, že volby proběhnou o pár týdnů či měsíců později, a nechat Ústavní soud, ať v klidu odvede svou práci. Najdou v sobě politici sílu, aby spolkli svou pýchu a ukázali, že jsou alespoň někdy schopni jednat se zodpovědností za stát? To jest... ve veřejném zájmu?
PS: Rada stranickým expertům: ať vaši šéfové pro jistotu přimějí premiéra Fischera, aby do Sněmovny co nejdříve podal libovolný návrh zákon a spojil s jeho projednáním otázku důvěry vládě. Když si pohlídají své ovečky ve Sněmovně a ta se tímto návrhem nebude zabývat, po třech měsících bude prezident moci Sněmovnu rozpustit. Když to premiér udělá hned, volby mohou být někdy v lednu. Což je pořád lepší, než čekat do června nebo vymýšlet krkolomné obcházení ústavy a rozhodnutí Ústavního soudu. Kdyby to udělali hned po nástupu nové vlády, nebyl by dnes žádný problém...
Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz
Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu