Původ slova ombudsman lze nalézt ve švédském slově „ombud“, které označuje osobu, jež vystupuje jako zástupce, zmocněnec či mluvčí jiných. Tuto funkci zřídil poprvé švédský král Karel XII., od roku 1713 měl tento královský ombudsman dbát především na správné chování královských úředníků. Od roku 1809 byla instituce ombudsmana poprvé pevně zakotvena ve švédské ústavě, kdy byla definována jako orgán parlamentu dohlížející na to, jak soudci, vládní a ostatní úředníci zachovávají zákony a jiné právní předpisy (více zde).
Český veřejný ochránce práv byl zřízen Zákonem č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, argumentem pro přijetí zákona bylo mj. Doporučení R/85/13 o instituci ombudsmana a Doporučení R/97/14 o ustavení celostátních institucí pro lidská práva (více zde).
Nevím, kolik členů má a jak volí svého presidenta Svaz pacientů, člen IAPO (Mezinárodní aliance pacientských organisací). Na jeho stránkách jsem ale nenašel, že by náplní jeho činnosti bylo jmenování ochránce práv. Nikde jsem nedohledal, jaké jsou jeho právně relevantní kompetence a odpovědnosti. President Svazu pacientů jmenoval do funkce ombudsmana (jaký je vlastně oficiální název tohoto postu?) náměstka hejtmana. Bezva finta - ten je nadán kompetencemi plynoucími z jeho postavení. Má to jen tu vadu, že takový ombudsman chrání občana před nástroji státní moci coby její representant. Je zajímavé, že analogicky jsou jmenováni ombudsmani i několika dalších samospráv.
Mám za to, že jak Svaz pacientů (či spíše jeho president), tak samospráva se dopouštějí nepatřičného vstupu do právního pořadku ČR. Myslím si, že členství v IAPO nezavdává ani právo representovat všechny pacienty, ani jmenovat členy orgánů samosprávy do funkcí, z nichž mají konat ve prospěch Svazu. Stejně tak si myslím, že orgány samosprávy by neměly dopustit, aby jejich volení členové takovéto funkce přijímali a vykonávali.
MF Dnes píše, že pacientský ombudsman je prvním ochráncem pacienta. Já si to nemyslím. Před čím má být pacient ombudsmanem chráněn? Podle MF Dnes se Chládka mohou obracet lidé se špatnou zkušeností s léčbou nebo chováním personálu. S takovými věcmi se ale mohou obracet prvně na samotného poskytovatelem, pak na ČLK, na patřičný odbor krajského úřadu, na zdravotní pojišťovnu, na orgány činné v trestním řizení, na soud a také na českého veřejného ochránce práv – skutečného ombudsmana To je až tak málo, že je třeba nového institutu pro vyřizování takových věcí?
Abych nebyl pochopen špatně jako podjatý, který chce bránit pacientům v prosazování jejich zájmů: dovede si někdo představit senátora a náměstka hejtmana v jedné osobě, jak vykonává ombudsmanskou funkci? Dovede si někdo představit, jak takový člověk vyhodnotí spravedlivě stížnost na péči nebo na chování? A čí chování a péči? Personálu, jak píše MF Dnes? Tedy jde jen o řešení stížností na zaměstnance?
Nevím, jestli tu Svaz pacientů samoúčelně nevytváří jakousi atmosféru nepřátelského vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientem a jestli MF Dnes, která už skrze „investigativní" žurnalisty za potlesku ministerstva zdravotnictví předvedla svůj zájem v této věci, mu v tom ráda nesekunduje. Ale nechť. Docela dobře chápu, že bezpečí poskytované zdravotní péče je zásadní věc. Docela dobře chápu, že jakkoli je cena péče podhodnocena, pacient si ji platí a nemůže za to, jaké nároky jsou na ni kladeny právními normami. Trochu méně chápu snahu trestat prohřešky proti společenským normám, ale budiž, vnímá-li pacient chování poskytovatele péče jako přesahující rámec společenských norem, nechť se dožaduje nápravy.
O ní ale nemůže spravedlivě rozhodnout pacientský ombudsman, nevzdělaný v medicíně a právu, jakýsi lidový samosoudce v posici representanta samosprávy pro oblast porušování společenských norem.