Názorů je hodně a téměř všechny se shodují v tom, že příčiny leží mimo jejich kraje, příčinou je vedení ODS, zdravotní reformy, premiér Topolánek a ministr Julínek.
Ukázat viníka je lákavé, toho, kdo namíří prst, to zbavuje odpovědnosti a zároveň mu to dovoluje vydávat odstřelení obětního beránka za výraz sebereflexe. Je ovšem nutno změnu doprovodit slovy o předcházející hluboké analýze a sebezpytující meditaci. Není třeba nic měnit, vše je v pořádku, vše je napraveno a pod vedením nového, tentokrát toho pravého leadra, ve kterém vděčná strana náhle objeví dosud netušené skvělé vlastnosti a schopnosti, je možno stranu vyvést z pustin politické pouště do zelených údolí naplněných přízní a důvěrou voličů.
Bez ohledu na všechny dílem pravdivé a seriozně rozebírané příčiny i na v mediích často omílané velmi povrchní, velmi neseriozní a někdy až fantastické a nesmyslné teorie předkládané analytiky a komentátory, jejichž renomé bylo vybudováno hlavně na odporu k ODS, jejím principům a jejímu zakladateli a čestnému předsedovi, se domnívám, že na hlavní příčinu porážky ODS v těchto volbách poukazuje málokdo.
ODS prohrála volby proto, že ODS již dávno neexistuje. Jejím primárním a největším problémem a Topolánkovou největší chybou je totiž to, že za jeho vedení se ODS rozpadla - dnes tu není jedna ODS, ale čtrnáct malých regionálních a jedna ještě menší centrální, navíc také rozdělená. ODS už nemá nic, co by ji stmelovalo. Nemá žádnou jednotící ideu. Má patnáct různých klanů, které spojují ne politické, ale obchodní zájmy, a patnáct skupin spokojených s tím, jak to vedou dobře. Navíc se, bohužel, ve většině krajů tyto dvě skupiny více či méně prolínají.
Absence jednotící ideje znamenala i to, že postupně ODS ztratila kohezi a s ní i schopnost sebekorekce. A zcela zákonitě ztrácí i důvěryhodnost. Za to musí Topolánek složit účty.
Od krajů je ale hodně pokrytecké vykřikovat, že jim centrum ODS prohrálo volby. Po celou dobu se odmítali krajští politici v centrální politice angažovat. Byli na svých hromádkách šťastni a spokojeni a co se dělo jinde, je nezajímalo. V těchto volbách se od celostátní ODS co nejvíce distancovali a dovolili tak ČSSD udělat z voleb referendum o vládě. Bez ohledu na jejich navenek tak úspěšné působení, se jejich dlouho trvající dobrovolná isolace od centra dění na stavu, ve kterém se dnes ODS nachází, podepsala stejně jako politika ODS na centrální úrovni.
Myslet si, že se něco vyřeší jen tím, že se předsedou stane některý z místopředsedů, je naivní omyl. Jak prostí členové ODS, tak veřejnost dobře ví, že místopředsedové nesou za politiku ODS stejnou odpovědnost jako její předseda. Veřejnost bude „reformu“ spočívající v tom, že se prohodí posty ve vedení strany, oprávněně vnímat tak, že jako vždy se hoši nahoře dohodli (tentokrát poprali, ale efekt je stejný), našli si obětního beránka a jede se dál.
ODS totiž neprohrála volby proto, že náhle ztratila voliče. Voliče ztrácela celou dobu, i když se to neprojevovalo na volebních výsledcích. Slyším už léta od desítek známých, že přestože v těch či oněch volbách vždy volili ODS, volili ji naposled a se skřípěním zubů, volili ji jen proto, že považovali alternativu ze ještě horší. Všeobecná nespokojenost však už léta rostla. Politici, se kterými jsem mluvil o tom, že se pnutí mezi ODS a jejími voliči zvětšuje, že to nelze šponovat do nekonečna a jednou to zákonitě praskne, mi po celou tu dobu říkali, abych se uklidnil, že tak u nás politika nefunguje a voliči takto reagovat nebudou.
ODS volby nakonec prohrála, protože množina jejích voličů (a bylo jich podle Českého statistického úřadu přesně 82 843) si řekla dost a k volbám nešla, nebo se připojila k další, ještě větší skupině (bylo jich podle ČSÚ 747 636), k těm, které k ODS nic neváže (nebo už nic neváže) a kteří si nejen řekli dost a volili ČSSD (a v krajním případě i komunisty – i ti získali o 21 217 více voličů než v posledních volbách). Volební účast stoupla z 29, 62 % v minulých krajských volbách na 40, 30 %. Pokud jsou totiž lidé obecně nespokojeni s politikou, volební účast klesá. Pokud jsou nespokojeni s konkrétní politikou nebo s konkrétní politickou stranou, volební účast stoupá.
Problém ODS je daleko horší než jeden její předseda. Změnit se totiž musí celá ODS, nejen on. Jinak půjde ODS z bláta do louže. Volební výsledek není jen vina Topolánka, je to vina všech, kteří výše zmíněné připustili.
Po volbách, v době, kdy ČSSD blokovala politické řešení ve sněmovně, ODS nevěděla, jak dál, a situace už byla striktní a trapná, jsem napsal článek (Komplexní řešení, 2.8.2006), který ODS vyzýval, aby raději než se stát přívěskem na Paroubkově ČSSD se pokusů o sestavení vlády vzdali. Aby řekli voličům, že nemohou plnit slib, který jim dali, a proto se pokusů o sestavení vlády vzdávají. Tenkrát jsem to považoval za jediné řešení, které by dlouhodobě ODS prospělo. Myslím si to pořád.
Napsala mi tehdy spousta členů a voličů ODS, dostal jsem více čtenářských dopisů než k jakémukoliv článku, který jsem kdy napsal. Drtivou většinu z nich od členů a voličů ODS a drtivou většinou souhlasných. ODS, potom co jí to ČSSD „povolila“ a přestala dělat obstrukce, šla do koalice za podmínek, které sa dají popsat jako sebevražedné.
Už tehdy byl čas říci: „Pozor, pane předsedo, budeme sledovat každý váš krok. Budete se pohybovat na hraně toho, co je pro ODS únosné. Budeme vás činit odpovědným za každý krok, kterým se z té hrany uchýlíte.“
Nikdo z dnešních Topolánkových kritiků ale nic takového neřekl. Nikdo - až na pár jednotlivců, čestných výjimek, které jen potvrzují pravidlo - nic neřekl na několika kongresech a programových konferencích, které se od té doby konaly. Nepřišla žádná vlna protestních dopisů po tom, co se Topolánkova vláda začala odchylovat od programu a od kongresových usnesení. Topolánkovy kroky byly potvrzeny na každém kongresu, na každé konferenci a na každém meetingu všech možných článků ODS.
Dnes se ti, kdo po celou dobu mlčeli, tváří jako nevinné oběti Mirka Topolánka a vidíme dokonce kandidáty ODS do senátu, kteří se vymezují proti vlastní vládě, vidíme dokonce, jak v prvním kole senátních voleb poražení kandidáti ODS doporučují svým voličům hlasovat v druhém kole pro kandidáty ČSSD. Pražský primátor Bém se na závěr senátních voleb ani nedostavil do sídla ODS na Jánský vršek. Svolal si své příznivce na pražský magistrát. Do sídla ODS nakonec přijel jen proto, aby pronesl prohlášení, které se rovná menšímu sarajevskému atentátu. Mirek Topolánek se podle něj střelby na sebe sama nezúčastnil jen proto, že musí dělat „mámu a tátu“ svému synkovi a přítomní novináři v tom nesmí číst nic jiného. Spolu s Bendlem volá Pavel Bém po diskusi ve straně, po „rozumu a sebereflexi“, kterou si představují tak, že nesmí trvat déle než „hodiny a dny“ a bude končit výměnou vedení ODS ještě před řádným kongresem, který je svolán na začátek prosince.
„Hluboká sebereflexe“ nesmí být ani šest týdnů dlouhá. I on a Petr Bendl na ni ale potřebují „čas“ - to je těch několik hodin. Zda bude kandidovat na post předsedy, Pavel Bém zatím neřekl. Vzkaz, který užaslí voliči ODS dostali, byl: „My jsme ti, kdo vás povedou, jen to zatím nikomu neříkejte. Počkáme až po té hluboké sebereflexi. Možná dnes večer. Mějte trpělivost.“ A skutečně. Trpělivost voličů ODS byla odměněna a Pavel Bém je - právě včas pro večerní televizní zprávy - po hluboké sebereflexi připraven na sebe vzít těžké břemeno odpovědnosti.
Argumenty poražených kandidátů a aspirantů na křeslo předsedy strany a vlády jsou totožné s argumenty, které v negativní předvolební kampani proti ODS použila ČSSD. Reforma je špatná, tato vláda je totálně špatná, musí okamžitě odejít. Topolánek a jeho vláda musí "vhodit ručník do ringu". Další vzkaz, který užaslí voliči ODS čtou, je: „Pravdu měli oni, my jsme se mýlili.“
Bývalý středočeský hejtman Petr Bendl varuje: "Situace v ODS je značně rozjitřená a až do kongresu to tak bude. Nelze očekávat po takovém výprasku, že bychom mohli říct: nic se neděje."
"I kdybychom vyhráli všechny senátory, neumím si představit, že se nic nestane. Čtu to tak, že nám lidé poslali vzkaz: Neuděláte-li něco se sebou, nakopeme vás příště," řekl Bendl v rozhovoru pro internetový deník Aktuálně.cz.
Navrhuje i řešení. Je jednoduché a rázné. Vyměnit předsedu.
Jak prosté. A jak typické pro současnou ODS. Nemůžeme říci, že se nic neděje, a tak se něco musí stát. A možná se i stane – ODS bude mít nového předsedu a Česká republika bude mít novou vládu.
Petr Bendl čte „vzkaz“ voličů ODS jako varování pro příště. Odmítá připustit, že ten vzkaz nepatří jen Mirkovi Topolánkovi. Tváří se, že nechápe, že to, před čím varuje, se již stalo, že voliči ODS právě velmi čitelně a velmi bolestně „nakopali“ a že se to stalo právě proto, že vedení ODS jak v centru, tak v krajích nečetlo vzkazy, které jim voliči posílali celou dobu – že je číst odmítalo, protože „to u nás funguje jinak“.
Má i recept pro „reformu ODS“. Je úzce spojená s reformou vlády pod vedením budoucího premiéra. Petr Bendl si ji představuje tak, že kongres má rozhodnout, zda vláda bude nadále trojkoaliční, nebo to bude vláda široké koalice ODS s ČSSD. "Tato debata bude ve vzduchu, jestli trojkoaliční vláda, nebo vláda s Jiřím Paroubkem." Jaký smysl by taková vláda měla a proč by právě o tom měla být na kongresu debata, Bendl neříká. Aby byla, musel by otázku někdo vznést. Že ji nevznese Topolánek, je zřejmé. Znamená to tedy, že ji do debaty kongresu chtějí vznést jeho oponenti. Prohlášení Petra Bendla nelze vidět jinak, než jako pokusný balónek.
Obecný marasmus a volební porážka ODS je, jak jsem napsal, důsledkem ideové prázdnoty ODS. Úvahy o tom, zda se má ODS po prohraných volbách spojit se svým největším oponentem, jsou důkazem, že ODS ztrácí smysl své existence, pokud tím smyslem už není jen udržení – za každou cenu - zbytku politických křesel a vazeb na klany propojené obchodními zájmy, o kterých jsem zde již hovořil a které se v některých krajích prolínají s „obchodními zájmy“ stejných klanů ČSSD. Vydávat takové řešení za reformu ODS chce velkou dávku toho, čemu se říká „chucpe“. Zajímavé je, že se ze všech stran napadaný Mirek Topolánek tak volky nevolky stává mluvčím oposice k takovému obratu. Ironií osudu je, pokud delegáti kongresu takové „řešení“ odmítnou, což by podle mého názoru mohlo znamenat první skutečný krok k ozdravení a obnově ODS, že to může vést i k tomu, že Topolánek své křeslo předsedy ODS nakonec obhájí.
Uhájit své křeslo proti soustředěnému útoku medií a vlastních, „úplně nevinných“ místopředsedů a bývalých hejtmanů bude pro Mirka Topolánka těžké. Pokud se mu to ale nepodaří a pokud na kongresu zvítězí koncepce vládní spolupráce s ČSSD, nebude to jen jeho prohra. Může to znamenat i konec ODS, její rozštěpení a konec jedné politické epochy.
Pochybuji velmi, že by ODS mohla získat a udržet i jen rovnocenné postavení v koaliční vládě, bez ohledu na to, kdo bude jejím předsedou. Politické momentum je na straně Jiřího Paroubka a ODS by se dostala do stejné pasti, v jaké se v podobné koalici ocitla Unie svobody. Koaliční spojení s ČSSD bude nutně znamenat odvržení všeho, co zbývá z principů a programu ODS. Nedovedu si představit, že by taková vláda mohla pokračovat v reformě veřejných financí, reformě zdravotnicví a v důchodové reformě. Pro ČSSD by pokračování načatých reforem znamenalo popřít vše, co dosud tvrdila. Znamenalo by to přiznat vítězství Mirku Topolánkovi bez ohledu na to, jak on sám dopadl. ČSSD k tomu po masivním vítězství ve volbách nemá jediný důvod – kromě toho, že vlákání ODS do velké koalice za podmínek, které sama určí, je pro ni elegantní cestou k úplné diskreditaci a eliminaci jejího největšího soupeře.
Velká koalice ČSSD a ODS by podle mého názoru znamenala prohru i pro presidenta. Jestliže se jeho pohled na evropské otázky, na Lisabonskou smlouvu, euro, řešení současné finanční krize a obecně socializaci Unie a zrychlující se tempo evropské politické integrace v mnohém lišil od pohledu Topolánkovy vlády, nevidím ve velké koalici žádnou možnost sblížení stanovisek, nevidím ani sebemenší možnost dialogu. Pohled ČSSD na evropské otázky je pevný a neměnný. Je i jednoduchý. Kdysi jsem četl hodnocení prosovětských postojů Komunistické strany USA v době studené války. Dalo se shrnout do jediné věty: z tisíců sporných otázek mezi USA a SSSR, od životně důležitých až po naprosto triviální, se komunistická strana USA ani jednou nepostavila na stranu USA. Podobně se dá hodnotit i vztah ČSSD k EU. Nepamatuji se na jedinou otázku rozporu zájmů a vztahů Evropské unie a České republiky, ve které by ČSSD nezaujala stoprocentně „proevropské stanovisko“. Stejně by se musela chovat i vláda velké koalice. Už teď nejistý poměr hlasů ve sněmovně by se velmi rychle změnil ve stálou a daleko jistější podporu „proevropských“ stanovisek ČSSD a jejího přirozeného spojence na levici, se kterým je, jak shodně říkají předseda Paroubek a jeho kolega předseda Filip, spojena „programovou shodou z devadesáti pěti procent“.
Totéž platí i o dalších otázkách, ve kterých president zaujímá vlastní a konsistentní postoj. V otázce klimatických změn a dopadů pokusů o jejich kontrolu na ekonomiku by Česká republika nikdy nesměla vznést pochyby nebo dokonce nesouhlas se stanovisky EU, stejně jako v otázkách energetiky a direktivní kontroly hospodářství.
Velká koalice by asi netrvala dlouho. Vláda by přežila jen do tehdy, kdy by Jiří Paroubek cítil, že ODS je už zdiskreditovaná a rozložená natolik, že je čas jí zasadit poslední ránu. Totéž ostatně platí i o druhé alternativě – Paroubkem naznačané možnosti vytvořit „vládu odborníků“. Přijatelní by pro ni byli jen ti „odborníci“, kteří by splnili jeho podmínky.
Proto se mi zdají úvahy o tom, že president připravuje puč v ODS, jehož cílem má být široká koalice ODS – ČSSD, velmi komické. Tím trapnější jsou pokusy některých politiků ODS stavět presidenta do posic, které vyhovují jejich vlastním, málo politickým a o to častěji osobním a „obchodním“, zájmům. President vyjádřil podporu některým kandidátům ODS a koalice. Číst z toho cokoliv jiného je sice lákavé, ale je to nesmyslné.