Zatím to vypadá, že „neposlušná“ Gruzie se pod stále větším tlakem Ruska rozhodla ke kavkazské verzi „oluji“, kterou před pár lety Chorvaté vyřešili politický pat v Krajině. Zvolila k tomu i zdánlivě příhodný čas, zahájení olympijských her a zjevně vsadila na zaváhání Ruska. Zřejmým cílem mělo být obsazení hranice na hřbetu Velkého Kavkazu a likvidace jedné z enkláv gruzínského území, které Rusko několika jednostrannými kroky postupně de facto anektovalo a připravuje k anexi de iure. Stejně jako v případě Chorvatska měla být rychlou a násilnou akcí nastolena nová situace upevňující gruzínskou svrchovanost.
Gruzínskou smůlou je, že Rusko nezaváhalo. Zjevně jde o jeden z možných scénářů obnovení plné ruské suverenity nad bývalou sovětskou hranicí v Zakavkazsku a svým jednáním Gruzie nejspíš rozhodla o „rychlé variantě“. Tímto krokem Rusko, mimo jiné, získává kontrolu nad jediným ropovodem spojujícím kaspickou oblast a Západ, na který dosud nemělo dostatečný vliv.
Efektivní pomoc Gruzii se bude sestávat z dostatečného počtu rezolucí a vystoupení, jejichž ohnivost bude záležet na autorově opatrnosti vůči Rusku. Situace bude stabilizována pomocí ruského „imperiálního míru“, čili Gruzie se stane ruským satelitem s kontrolovanou suverenitou, podobně jak si to pamatujeme z dob před dvaceti a více lety. Gruzie je výspou, které se sama neubrání a kterou bránit nikdo zvenčí nebude! Ropa sice je ropa, ale Rusko není Irák a mezinárodní politika je v první řadě politikou možného a v druhé řadě výhodného.
Jen hodně naivní člověk si může myslet, že další na řadě nebude západní hranice Ruska. Rusko již delší dobu sděluje, že součástí jeho návratu do pozice supervelmoci je obnova vlivu na slovanské státy ve střední a východní Evropě, včetně Pobaltí, zemí, které využily ekonomického a následně politického kolapsu SSSR a vydaly se cestou na západ. Není náhodou, že ze zemí, které si dovolily prodat suverénní zemi jménem Gruzie zbraně, se Rusko osopilo právě na Ukrajinu. Není náhodou, že proti ruské politice se ohradili presidenti čtyř zemí dalších na řadě.
Ruská imperiální politika je založená na budování energetické závislosti Evropy a současně na snaze posilování velmocenských resentimentů obou největších kontinentálních mocností, Francie a Německa. Přidejme k tomu snahu využít trosek vlivových agentur budovaných ve slavných dobách SSSR pod hlavičkou mírových hnutí. Přece se tihle „užiteční idioti“ nemohli ve svém zápalu proti všemu americkému, kapitalistickému a vůbec všemu, co jim dává právo jejich názory svobodně projevovat, tak fatálně mýlit! To by jako idioti vypadali i sami před sebou!
Jediným proruským „pozitivem“, které za sebou pád Stalinova impéria zanechal, byla komplikace vnitroevropské situace po všech stránkách. Přesněji řečeno, namísto jedné fatální komplikace tvořené komunistickými armádami na Labi, vznikl propletenec desítek menších a tisíců malých. A toto je karta, kterou se Rusko snaží využít.
Kterýkoli z evropských států je vůči Rusku příliš slabý. Návratu Rusů do středu Evropy mohou zabránit pouze dvě opatření. Tím krátkodobým je poskytnutí stejných záruk příslušnosti k atlantickému společenství všem zemím mezi Německem a Ruskem, které o to projeví zájem. Neboli posunutí amerického obranného perimetru, včetně zřízení vojenských základen, k platným hranicím Ruska, ať se Rus vzteká a vyhrožuje, jak jen chce. Nadělá s tím tolik, co USA s Gruzií. Tím dlouhodobým je mírové sjednocení evropských demokracií do podoby téměř mýtického „druhého pilíře“, státu, který bude velmocí, jako velmoc se bude chovat, bude schopen nahradit americký vojenský deštník svojí armádou a francouzskou politiku okopávání amerických kotníků politikou vlastních zájmů dosahovaných vlastními silami.
Jsou moje úvahy nemoderní a neobsahují úlohu OSN a OBSE? Nějak zapomínáme, že pouze vynutitelné právo je právem reálným a že konečným způsobem, jak právo vynutit, je síla, nikoli ukecávání pachatele, jakkoli se pachatel tváří, že ho to zajímá.
Rusko samo nemá sílu k tomu, aby finlandizovalo Ukrajinu, natož se vrátilo do Polska, či Česka. Potřebuje k tomu místní veřejné mínění a místní politiku, která vytvoří mocenské vakuum. To pak Rusko využije a zaplní.
Ruská politika vnímá čas jinak než politika zemí postižených pravidelným střídáním volených elit. Po krachu Leninova pokusu o vývoz komunismu do Evropy po skončení I. světové války trvala Stalinova snaha vytvořit prostřednictvím nacistického šílenství podmínky pro druhý vpád dvacet let. Jeden ze dvou viníků nejhoršího masakru v dějinách Evropy sice nesplnil svůj cíl, ale i tak získal aureolu zachránce světa před zlem, které sám pomáhal tvořit. Protože ruská politika není determinována volebním úspěchem, je trpělivá a vytrvalá.
V roli vůdce českých quislingů nedávno vystřídal M. Grebeníčka mnohem nebezpečnější Jiří Paroubek. Nebezpečnější proto, že socialisté jsou stále ještě vnímáni jako tzv. státotvorná strana, za předchozích předsedů prováděli prozápadní politiku a vliv lidí jako Kavan, Zaorálek nebo Laštůvka byl přece jen omezený. Jiří Paroubek možná z pragmatických důvodů učinil změnu politické orientace Česka zpět k předlistopadovým spojencům osou zahraniční politiky ČSSD. Nebezpečným momentem je i to, že v určitém momentě propojil další z pokusů o zničení krtka, tedy Klause, Havlovy sirotky a jejich nesmírný mediální vliv právě s Paroubkem. Výsledkem toho je, že do „veřejnoprávních médií“ začali pronikat coby politologové a komentátoři lidé typu Lukáše Jelínka, kteří opakují Paroubkovy poučky o nutné smířlivosti k Rusku, jinak že bude zle a ještě hůře!
Zdá se, že pod vlivem gruzínských událostí část včerejších pacifistů pochopila, že v tuto chvíli nejspolehlivější obranou před ruskou tlapou je zapíchnutý americký kolík. Jejich chytřejší část možná pozítří vezme na milost jadernou energii jako částečnou pojistku proti vydírání dodávkami energií. Sociálně demokratický poslanec, tuším, Hamáček, dneska v televizi tvrdil, že na jejich odporu k radaru to nic nemění, protože radar neohrožuje Rusko, takže s Ruskem to nijak nesouvisí (sic!). Co dodat?