Zeman se tak paradoxně stal obráceným následovníkem Jana Rumla, který při každé příležitosti oznamoval svůj odchod z politiky, ale držel se jí jako vosa povidel až do poslední chvíle. Zeman neodchází, nýbrž odešel. Také sám svůj comeback neohlašuje, to za něj dělají druzí. Zeman svůj návrat většinou vyvrací, ale jeho "Ne" zní vždy takovým způsobem, který je možné interpretovat jako "Možná ano".
Dalším důvodem, proč se téma příštího presidentství dostává na stůl právě nyní, je skutečnost, že na podzim budou volby. Lze očekávat, že pro všechny zúčastněné strany přinesou lecjaké překvapení. S možnou porážkou se už nyní pokoušejí vyrovnávat občanští demokraté. Zelení si nejdřív musí rozdat karty na svém sjezdu. Lidovci ještě nesetřásli Čunkův syndrom - může jim i ve volbách vydatně podrážet nohy. A sociální demokraté namnoze uvažují, co dělat s Jiřím Paroubkem, kterého jen málokdo opravdu chce mít předsedou. Jen se neví o alternativě. Zemanovo vystoupení tuto předvolební bramboračku může notně promíchat - nejspíše k neprospěchu právě Jiřího Paroubka. A konečně třetí důvod načasování možného Zemanova presidentství hledejme v události minulého týdne. Lidový dům svolal stranický tribunál nad Miroslavem Šloufem. Ten se provinil tím, že v době presidentské volby, letos na jaře, vyjednával za zády ČSSD s Klausovými lidmi. ČSSD usoudila, že Šlouf tak poškodil kandidáta Švejnara a přispěl ke Klausově zvolení. To je samozřejmě komické.
Šlouf není poslanec ani senátor, nebyl vázán při žádném hlasování stranickými direktivami, jednal jako soukromá osoba. Jestli jeho jednání s kancléřem Weiglem mělo či nemělo nějaký reálný dopad, by tedy měli spíše říci ti zákonodárci za ČSSD, kteří pro Švejnara nezvedli ruku. Šlouf tuto trapnou a do ztracena jdoucí historku vrací Lidovému domu přes síť a organizuje sdružení Přátelé Miloše Zemana, kde najdeme třeba exministra Miroslava Grégra či šéfa Jazzové sekce Karla Srpa. Sdružení má program jediný: vrátit Miloše Zemana na piedestal. A protože Zeman už byl prvním mužem ve všech myslitelných pozicích - byl šéfem strany, Sněmovny i vlády - a také proto, že Zemanova povaha a dispozice prostě nedovolují, aby byl druhý - za kýmkoli, pak může být jedině presidentem. Otázka ale zní: může jím být?
Odpověď je dvojí - vnitřní a vnější, subjektivní a objektivní. Subjektivně vzato Miloš Zeman je osobnost natolik výrazná, nezaměnitelná, konzistentní a svým osobitým způsobem i důstojná, že si jej lze jako presidenta představit docela dobře. To ostatně potvrdil i dnešní president Klaus. Svým způsobem tak gentlemansky vrátil Zemanovi jeho kladná vyjádření na Klausovu adresu v průběhu Klausova mandátu. Oba tak prokázali, že jsou nejen disponovanými politiky, ale hlavně velkorysými státníky. Každý jinak, ovšem, ale oba na úrovni. Garnitura, která přišla po nich, je - málo platné - druhou a další politickou ligou.
Václav Klaus vydal v roce 2000 knihu Země, kde se již dva roky nevládne. Šlo o souhrn chyb Zemanovy vlády, politické gesto, připravující druhé dějství opoziční smlouvy, toleranční patent, kterým ODS přitvrdila své podmínky pro toleranci Zemanově vládě. Klaus tehdy v tom titulu oné knihy pravdu neměl. Éra opoziční smlouvy, tedy smluvního ujednání, podle něhož jedna silná strana vládne a druhá zhruba stejně silná strana jí v tom vládnutí kontroluje a koriguje, nebyla ničím jiným než zakuklenou velkou koalicí. A troufám si tvrdit, že to bylo jediné období, zejména ve srovnání s dalšími vládami Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, kdy se v Česku doopravdy vládlo. Jistě ne dokonale, ale aspoň nějak. A toto vládnutí stálo na fenoménu partnerství Klaus - Zeman. Zeman se tehdy ukázal jako konsensuální, racionální politik, který dodržuje dohody a drží čestné slovo. Takový člověk by mohl být hlavou státu.
Objektivně vzato to zatím moc pravděpodobné není. Sociální demokraté jsou velmi poslušní stranických direktiv, což předvedli v obou dosavadních prezidentských volbách. Nejprve na tichý pokyn Špidlův houfně nevolili Zemana, a podruhé na hlasitý pokyn Paroubkův většinově hlasovali pro Švejnara, ačkoli první zjevně byl a druhý zjevně nebyl optimálním sociálně-demokratickým kandidátem. Překonat tento komplex by sociální demokraty stálo nesmírné úsilí. Musel by nastat například v podzimních volbách totální debakl ČSSD, aby strana prošla jakousi sebereflexí. K té by ale potřebovala nějakou hodně charismatickou osobnost, která by přetlačila Jiřího Paroubka. Ale takovou strana nemá.
Zeman by možná mohl počítat s nějakými hlasy z ODS. Jak řekl Petr Bendl, za Zemana aspoň platilo, co se řeklo. Ale početnější podpoře Zemana brání nejen pravděpodobná kandidatura Přemysla Sobotky, ale také dnešní mocenské uspořádání v ODS. Hegemonii Severočechů a Severomoravanů pod křídly premiéra Topolánka by opět musel narušit značný volební neúspěch, který by rozpohyboval vedení strany a otevřel dveře nové krvi. Ale má ji ODS?
O příštím presidentovi, zvláště pokud by jím měl být Miloš Zeman, se tak možná začne rozhodovat už letos na podzim.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6