Neviditelný pes

RADAR: Násilí, vydírání hladovkou a obrana svobody

6.6.2008

Násilí je užití hmotné síly proti druhým. Násilí je tak opakem racionální argumentace. Veřejná politická hladovka je úmyslné veřejné sebepoškozování a ohrožování vlastního života hladověním jako prostředek k dosažení politického cíle. V ústavní demokracii, tedy např. v České republice, je politická hladovka specifickým způsobem násilí, a to vydírání jako násilného vynucování požadavků na demokratickém státu. Proč vydírání?

Politická hladovka za daných okolností znamená, že hladovkáři odmítají vzít na vědomí právo voličského mandátu demokratické reprezentace státu rozhodnout za občany v jejich prospěch svobodně podle svého vědomí a svědomí. Místo toho demokratické vládě vnucují své požadavky násilným hladověním, ohrožujícím jejich život, dokud jim vláda nevyhoví. Snaží se vládě a veřejnosti vnutit dojem, že svůj život neohrožují oni sami, nýbrž vláda tím, že na jejich požadavky odmítá přistoupit. Zatímco používají násilí vůči sobě, vnucují druhým představu, že je to ve skutečnosti stát, kdo násilně ohrožuje jejich život, neboť nerozhoduje a nejedná podle jejich přání. Politická hladovka v podmínkách ústavní demokracie je vydíráním, tedy násilným vynucováním požadavků, kdy se hladovkáři v rozporu se skutečností staví do pozice těch, jež stát týrá a usiluje jim o život. Proto je na místě konstatování Marka Hrubce (Filosofie násilí: atentát a hladovka, LtN, 19.5.), že „držení hladovky patří k činům, které již překročily práh od nenásilí k násilí.“

Věcně neudržitelná jsou ale Hrubcova tvrzení, z nichž vychází, když svůj výklad hladovky jako násilného protestu uplatňuje na dva hladovkáře (a nyní tedy i je následující jednodenní dietáře z ČSSD), vydírající českou vládu ve věci umístění spojeneckého amerického protiraketového radaru na našem území. Hrubec klade nepřímé rovnítko mezi sovětským komunistickým vojenským přepadem Československa v r. 1968, jím vynucenou okupací země a obnovou totalitního komunistického režimu, se svobodným souhlasem demokratické vlády s umístěním obranného zařízení nejsilnějšího spojence s nezbytnou vojenskou obsluhou, jež má v budoucnu účinně chránit především svobodu České republiky a většiny evropských spojenců před možným, Severoatlantickou aliancí za vážnou hrozbu označeným raketovým útokem z oblasti Blízkého i Středního východu a Střední i Východní Asie.

Nesouměřitelnost a neúnosnost Hrubcovy ekvivalence je očividná.Vojenské přepadení a okupaci státu, k nimž došlo kvůli potlačení jeho svobody a udržení obnovené nesvobody, nemůže soudný a morálně zodpovědný člověk porovnávat se svobodným rozhodnutím demokratického státu bránit s demokratickým spojencem svobodu svou a dalších spojenců před jejím možným ohrožením. Marek Hrubec to ale dělá. Proč, to vysvětlují jeho další, neméně problematická tvrzení.

Hrubec obviňuje českou vládu z „prosazování amerických vojenských záměrů“ v rozporu s názorem většiny občanů. České vládě tak nepřiznává svobodu rozhodování, a to ve dvojím smyslu. Jednak neuznává, že česká vláda přijala americkou spojeneckou nabídku společné protiraketové obrany ze svobodné vůle. Za druhé nepřiznává české vládě právo svobodně se z demokratického mandátu rozhodovat ve věci obrany země a spojenců ve prospěch občanů, přestože jejich většina má nyní ne věc jiný názor než vláda. Podle veřejného mínění se rozhodly vlády Francie a Británie v době Mnichova. Zdánlivě pro mír, ve skutečnosti proti obraně demokracie, a tak pro válku. Tenkrát šlo o Československo a nyní jde o Českou republiku, jíž se opět prvořadě týká ohrožení svobody.

Demokraticky vzniklý mandát neznamená, jak se domnívá kolega Hrubec, že se demokratická vláda musí rozhodovat podle většinového názoru veřejnosti. Byla zvolena proto, aby jednala podle svého úsudku v zájmu občanů, nikoli jako převodová páka veřejného mínění. Hrubcův názor, že česká vláda souhlasem s umístěním spojeneckého obranného radaru nezodpovědně vyvolala násilí hladovkářů a potenciální přirovnávání jejich situace k vězněným teroristům na americké základně v Guantánamu jsou proto zcela nemístné a absurdní myšlenkové zkraty. Do téže kategorie patří i Hrubcova, komunistickou propagandu dost připomínající démonizace USA jako planetárního vojenského aktivisty, jenž nerespektuje mezinárodní právo.

Že by za vojenskou politikou USA nestál zájem na osudu svobody a demokracie ve světě? A že by o mezinárodním právu měly spolurozhodovat zájmy diktátorských mocností v Radě bezpečnosti OSN a v OSN vůbec?

filosof



zpět na článek