Nicméně, teď když se podařilo nějakému udatnému úředníkovi vynést i nepodepsanou smlouvu s Američany z jejího meziresortního projednávání do médií, začínám tušit happyend: snad už konečně Američanům dojde, že by bylo lépe neriskovat veřejné projednání a parlamentní schválení smlouvy nepodepsané, natož pak odmítnutí smlouvy podepsané. Projednávat nezávazné nám totiž šlo vždycky lépe než přijímání obtížných závazků. A radar to není jen závazek, radar je nepochybně břemeno spoluúčasti a spoluodpovědnosti.
Než se ovšem Američané v panice vrhnou na útěk, stojí za zaznamenání některé unikátní výkony našeho protiraketového kutilství.
Z poslední doby je to debata, jak a zda vůbec bude protiraketová obrana včleněna do NATO. Svou hloubkou připomíná památnou scénu z filmu Císařův pekař, kde se perou i zabíjí lstiví dvořané a opilí vojevůdci v boji o šém k oživení a ovládnutí nečinného Golema: Kdože to bude dřímat nad ránem nad spouštěcím červeným knoflíkem? Američané? Tak to není žádné NATO, které jste nám slibovali! Jenomže NATO je politicko-obranný spolek demokratických zemí, zatímco mnozí naši politici ještě žijí ve Varšavské smlouvě, kde bodák, holínka a vodka na kuráž byly základ úspěchu.
U našich tehdejších soupeřů a dnešních spojenců je to ale zcela jinak. Voják je až poslední na konci řetězce rozhodnutí a udělá právě to, k čemu ho navede politická a obranná debata. No a k této debatě bylo a je NATO. Ale kdepak nějaká bezpečnostní debata, my chceme vidět na červený knoflík v Bruselu. Bude uprostřed stolu a okolo přikrčených dvacet sedm velvyslanců, mlčky zahleděni, pod rukou mobilní telefon a jak vyletí raketa, už volají domů a pak se perou, zda mohou zmáčknout.
Podobně tvořivá je úvaha, že na nás Rusové namíří své rakety, až teprve bude radar v Brdech, protože oni ti Rusové si myslí, že Írán žádné nebezpečí není a radar jim bude jenom hledět do jejich ruské raketové kuchyně. A mají recht, protože jedna dvě rakety do Evropy, to není pro Rusko riziko, které by stálo za řeč. Hranice matičky Rusi nenarušeny, báťuška v klidu snídá kaviár v Kremlu a těch pár evropských nebo židovských zakroucených krků přeci nestojí za řeč.
Jiný způsob obrany před Íránem, jeho potenciální zbraní i snahou vyhladit své sousedy sice zatím nemáme, ale pár skvělých nápadů již zde zaznělo. Například pobídka Američanům, aby s Teheránem jednali. Skvělé a poučené. Akorát že na konferenci v egyptském Šarm aš-Šajchu, kde se odehrával poslední americký pokus o jednání, jaksi Peršané do jednací místnosti ani nedorazili a prohlásili, že tak činí vědomě. A není ani jasné s kým jednat. Vojenský raketový a nukleární program nekontroluje prezident Ahmadínežád, ani ajatolláhové, ale revoluční gardy. A ty jaksi na jednání nemají ani čas ani chuť, protože musí pomocí Hisballahu prohlubovat chaos a vybíjet své oponenty v Libanonu, ostřelovat izraelské civilní obyvatele raketami, cvičit Al Kaidu a posílat sebevražedné atentátníky za pár tisíc dolarů zabíjet souvěrce nebo Američany v Iráku, a nadto musí spravovat Írán a jeho parlament, který zcela ovládli, a také věšet své spoluobčany za hrdlo na stavební jeřáby nebo popravovat sociology za výzkumy veřejného mínění. Z jejich hlavního sídla, bývalé americké ambasády, kde drželi jako rukojmí americké diplomaty, jaksi vidí svět po svém – jako přešlapující a čekající na jejich nukleární bombu. Ale s takovým světem se nejedná, takový svět se musí ovládnout a vnutit mu svou revoluční islámskou vůli.
Své dobré podněty dala i vládní informační kampaň, která sice přinesla mnoho technických detailů a besed s občany o těchto detailech (za pozornost stojí debata o zdravotních dopadech radaru, který vesele funguje na letišti v Ruzyni), debata ale jaksi neotevřela skutečnou odbornou rozpravu o bezpečnostních rizicích a hrozbách, ani o všech způsobech obrany, ať již na poli boje s finančními toky z Íránu ve prospěch teroristů nebo na nákup vojenských technologií nebo o možném tlaku na kontrolu jaderného programu v Radě bezpečnosti, kde se Írán těší podpoře olympijské Číny, která hezky devastuje Súdán, Tibet i Barmu, ale i Ruska, které si spoluprací a tolerancí Íránců opět pomohlo do sedla důležité mocnosti. Patnáct milionů na vládní informační kampaň je pryč a český parlament se řítí do jednání na informační úrovni, která je bezpečnostním výzvám i strategiím a zajištění této země zcela neodpovídající. Laik se diví, odborník žasne. Oč méně informací a znalostí, o to větší chuť rozhodovat, to jsou dnešní bohémové parlamentní demokracie.
Mezi tím již ale někteří spoluobčané vylezli na stromy v dotčených Brdech, nechtějí dolů, dokud nepřijede americká ministryně. Chodí je tam naštěstí krmit ohleduplní poslanci. Aby je pánbůh při rozumu uchovati ráčil a oni v těch stromech nezůstali navěky pozorujíce prchající Američany i s podepsanou smlouvou! Nebo aby v náhlém hnutí mysli nevyrazili za mírovými vztahy a porozuměním na pouť do samotné Persepolis!
Skončíme zřejmě podle Haška, v Brdech, jako na Karlově náměstí, na každém stromě jeden civil bez discipliny, zato ve vojenském prostoru.
Nakonec zmíním ještě jeden vydařený kus, a to domněnku, že když Američané nasekali v Iráku chyb jak máku a stojí si tam nadále špatně, že zcela zhloupli a nemají v oblasti globální bezpečnosti vůbec co říci. My se pak klidně bez nich obejdeme a ubráníme české i moravské luhy a háje mocným mírovým voláním z korun brdských lesů.
Ještě že máme to české pořekadlo jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá: jak do lesa česká vláda nepolitické technické informace volala … tak se zdatní kutilové národní bezpečnosti z lesa politicky ozvali mnohokrát osvědčeným Yankee Go home!
Jen aby nás náhodou ten zatracenej Yankee neposlechl. Mohli bychom si zase pár desítek let pod duchnou šeptat Yankee! Yankee! ... Kde jsi?
Převzato z blogu na www.aktualne.cz