Organizace, od které se očekává dodržování zažitých pořádků bez sebemenších odchylek. Společnost mocí zkažených pánbíčkářů. Flexibilní, rychle se přizpůsobující a pořád stejní, bezpáteřní černokabátníci. Jazýček na vahách při formování téměř všech vlád. Bafuňáři navyklí státní službě ve většině důležitých úřadech. A nejlepší na konec: Klientelistická a dogmatická unie.
Dodávám, že výše uvedené „definice“ se váží k jedné jediné politické straně. Ke KDU-ČSL. Jinak k lidovcům či učeně ke křesťanským demokratům. Zkrátka ke straně, toho času na hraně (ne)volitelnosti, kterou si se zásadami raženými již v jejím samotném názvu spojí občan-volič spíš na druhém (ne-li horším) místě.
Křesťanské demokracie bývají (nebo by měly být) strážkyněmi těch hodnot ve společnosti, o kterých se hovoří jako o tradičních. Namátkou úcta k lidskému životu od početí do přirozené smrti. Takže Ne interupci a Ne eutanazii.
Čeští do politiky zatoulavší se křesťané v očích průměrného diváka politického seriálu hájí také hodnoty. V rozporu se svým programem však o nic tradičnější než členové cizích (tzn. nekonfesních) stran. Opít občana-voliče rohlíkem slibů věčného bohatství a hojnosti, zalít prázdnými žvásty o demokracii a svobodě s odpovědností, sem tam hodit nějakou špínu na konkurenci a nakonec to nechat péct čtyři roky. Servíruje se ve Strakově akademii, výjimečně jen na půdě parlamentu.
Na vlivný místopředsednický post se u lidovců v prosinci 2006 vyhoupl neznámý mladý sociolog z jižní Moravy, David Macek. Proč tehdy tak významné funkce dosáhl on a ne někdo zasloužilejší, to ví leda lidovečtí delegáti, jež mu na brněnském sjezdu věnovali svůj hlas.
Od té doby hvězda Davida Macka závratně stoupá. Na jeho jméno si česká veřejnost bez potíží zvyká. Macek sám využívá svých předností (vzdělání, mládí, dobrá pověst) mírou vrchovatou a zároveň s vkusem. Komunikace s médii mu (na rozdíl od řady spolustraníků) nezpůsobuje zbytečné komplikace, ale naopak přináší cenné body, s nimiž se v politické branži jednodušeji buduje zavedená značka.
A ostatní čelní hodnostáři KDU-ČSL si s novou krví nevědí rady. Svým otevřeným a decentním přístupem je vůči omletým narážkám vnitrostranické opozice imunní. Vrozená grácie Mackovi dovoluje dopustit se akcí, které by u jakéhokoli jiného původce rozhněvaly značnou část angažovaného osazenstva. Ukázkovým příkladem je dopis odeslaný Mackem prezidentu Klausovi ohledně otázky potratů. V dopise Macek Klausovi připomíná slova z kandidátského projevu z prezidentské volby, v němž se Klaus pasoval na obránce „tisíciletých tradic naší civilizace“. Vysvětleno srozumitelněji, začínající politik Macek vyzývá před zraky národa politického nestora Klause k nápravě.
Vtip je v tom, že Klausovi nezbývá než kajícně pokrčit sebevědomá ramena a požadavkům mladého místopředsedy vyjít vstříc, pokud ovšem V.K. nemá v úmyslu být brán do protikladu ke své nedávné exhibici ve Španělském sále.
David Macek je tak kousek od dalšího mediálního triumfu, na který se z lidoveckých předáků v přetahování s Klausem naposledy zmohl Josef Lux.
Důvtipné osobnosti hrají do karet také zahraniční okolnosti. Amerika si prochází obamamánií, nadšením z mladého kandidáta na prezidenta USA Baracka Obamy. Úspěch tohoto muže neskončí pro neamerický svět bez odezvy. Okouzleni Barackem jsou už mnozí i u nás. A časem se začnou poohlížet po vlastním Barackovi.
Jestliže David Macek svoji taktiku udrží, přezdívka „český Obama“ ho jistě nemine. A to přesto, že není černošský liberál z Illinois, ale plavý konzervativec z jižní Moravy. K obamovské koruně mu bohatě stačí intelekt, reputace a kritické vnímání na úrovni, což jsou přesně ty výsady, které Mackovým protivníkům nejznatelněji chybí.
Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského