Kromě toho má Topolánek, koalice a ODS ještě smůlu. Současný růst inflace zřejmě (podle toho, co tvrdí odborníci) souvisí s vládními reformami jen zčásti, ale opozice a veřejnost to samozřejmě vládě připočtou ke zlu všechno.
Historik Jiří Vančura píše v Právu, že Mašínům „jejich vlastní vidění světa bránilo poznat, že násilí je už kontraproduktivní“. Škoda že k tomuto poznání nedospěl taky Stalin, Berija, Gottwald, Slánský, Kopecký a další. Nebo u těch násilí kontraproduktivní nebylo?
Ústavní soud se zabýval případem Jana Šimsy, odsouzeného v roce 1978 za napadení veřejného činitele (estébáka) při domovní prohlídce, která se konala v jeho bytě. Tématem se zabývá naše dnešní glosa.
Václav Klaus navštívil poté, co se ujal funkce, tradičně jako první zemi Slovensko. V české prezidentské politice se to už zavedlo, je to něco jako jus primae noctis, jen není jasné, kdo je v té situaci ten, co je na tom podle známé anekdoty „relativně hůř“. Klaus v podstatě podpořil slovenské stanovisko k osamostatnění Kosova. Prohlásil je za nebezpečný precedens: „Otevřeli jsme Pandořinu skříňku, která může mít neblahé důsledky. Není to izolovaná věc, která se vyřeší na tomto kousíčku Balkánu.“ Ozývá se tu špatné svědomí obou stran: solidarita se Srbskem spočívá v tom, že se pokusilo udělat totéž, co kdysi Češi (totiž vyhnat Kosovské Albánce „Heim ins Reich“), jen se jim to smolařům nepovedlo, protože jak správně vybádali čeští státní historici, to, co bylo v pořádku v roce 1945, už nějak, zpropadeně, není v pořádku dnes. Proto my bychom to už dnes neudělali, naštěstí jsme to ale stihli včas, máme však pochopení pro nešťastné opozdilce (v tomto případě Srby) a držíme jim palce. Slováci jsou na tom ještě hůř: když chtěl Beneš v roce 1945 vyhnat taky Maďary, bylo to z nějakých důvodů pro západní Stalinovy spojence už moc a energicky se zapříčili, takže se to nepovedlo. Teď mají naši východní sousedé strach, že by se slovenští Maďaři mohli příkladem Kosova inspirovat a odejít nikoli s třiceti kilo na osobu, jak zní česko-slovenská norma, nýbrž se vším všudy. Praktické by bylo se v takové situaci nějak s minulými i potenciálními „utečenci“ domluvit, ale v tom nám brání strach a špatné svědomí. Spojenectví na základě hříchů a špatného svědomí je nemravné spojenectví a nic kloudného z něj nemůže vzejít. Pokud jde o radar, není pan prezident, jak se vyjádřil, „fanatickým obhájcem radaru v Česku“ (kdyby to nebylo vůči hlavě státu nezdvořilé, dodali bychom „nýbrž pouze vyčůraným“), nicméně v tomto se se slovenskými přáteli ještě přece jen úplně nedohodl. Berme to tedy jako ladění not, které prozatím není dovršené. S panem prezidentem si ještě užijeme, při vládě má jako Treuhändera svého komorníka Zahradila, uvidíme, jak jí dokáže její zahraniční politiku prznit. Upřímně řečeno, věděl bych o lepších důvodech pro Schwarzenbergovu hrozbu demisí, než je zrovna případ Čunek.
V Polsku propukla vášnivá debata o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Loď převážela na konci ledna 1945 přes jedenáct tisíc pasažérů, převážně civilistů, uprchlíků před ruskou armádou, a byla potopena ruskou ponorkou. Zachránilo se jen pramálo lidí, ten den bylo patnáct stupňů pod nulou. Ke zprávě se vrátíme.
Zemřel Radovan Lukavský. Byl to nepochybně vynikající herec a zřejmě i docela slušný člověk (osobně jsem ho neznal). Je pochopitelné, že v nekrolozích platí „o mrtvých jen v dobrém“. Tuto zásadu nechtěně a komicky porušila v MfD Kateřina Kolářová, když napsala, že se „nezapomenutelně vryl jako strážmistr Kot v Králi Šumavy. I této figuře vtiskl, co mu bylo vlastní, tedy sebekázeň“. Nezbývá mi než taky porušit nepsanou zásadu a prohlásit, že role velitele lidských predátorů v ohavné bolševické slátanině je velkou kaňkou na Lukavského pověsti. Člověk by to taktně přešel, nebýt nehorázné indolence paní Kolářové. To v Mladé frontě Dnes už ztratili poslední zbytky soudnosti?
Senátorka Janáčková dostala kdysi hysterák, když se (jako starostka) vyjadřovala k problémům s Romy ve svém obvodě. (Upřímně řečeno ji docela chápu, nikdo neví, jak s Romy vyjít, každý ví jen, že to musí být po dobrém, a to je trochu málo.) Teď ji naše lidskoprávní inkvizice kvůli tomu chce pohnat před soud (komické je, že ji podle tisku údajně práskl její politický konkurent z ODS, který si její výlev nahrál a dal ho k dispozici médiím. Co si myslím o práskačích, jsem tu už několikrát napsal, nebudu to tedy opakovat. To, co řekla paní senátorka, je sice politováníhodné, ale vzhledem k okolnostem nikoli trestné. Je zjevné, že to nemyslela ani náhodou doslova (to nic nemění na tom, že se takové věci říkat nemají, i proto, že by pak lidskoprávní invizice i práskači byli bez práce). Doufám, že ji Senát nevydá.¨
Bulvární list Aha! přinesl zprávu, která navozuje dojem, že se pan prezident těsně před odjezdem na Slovensko údajně mrouskal v jakémsi mimopražském hotýlku s lepou blondýnou (jinou než posledně, když jsme o tom tenkrát referovali, slečna Lohniská nám pak poslala pěkný obrázek, který mám možná ještě někde schovaný a v tom případě ho připomenu). Kdyby to snad nedej Bože byla pravda, lidu by to nevadilo, aspoň vidí, že je náš prezident chlapík, něco jako Fidel Castro (samozřejmě jen v této oblasti). Problémy má jen zbožný senátor Kalbáč, tomu se v souvislosti s Václavem Klausem lepí smůla na paty. Nejprve se mu během první prezidentské volby na hradním záchodě zjevilo strašidlo a nutilo ho Klause nevolit tak brutálním způsobem, že zděšený senátor raději uprchl domů. Podruhé se vzmužil a dal Klausovi svůj hlas proto, že se pan prezident v kandidátském projevu přihlásil k tisíciletým tradičním křesťanským hodnotám naší civilizace. Je pravda, že k našim tisíciletým tradicím tohle tak trochu patří (viz Oldřich a Božena, král Václav a lazebnice, safra, jak se jmenovala, to už jsem zapomněl), ale s křesťanstvím to bezprostředně nesouvisí.
Taktéž v Mladé frontě Dnes píší o jugonostalgii, jaká panuje v následnických státech bývalé Titovy miniříše. Starosta slovinského Bledu se v té souvislosti vyjádřil: „Nejde o to, že bych měl Jugoslávii rád, ale stačilo mi za komunismu navštívit Maďarsko a Československo. Jak jsem si tehdy říkal, zaplať pánbůh, že tam nemusím žít, že se mohu vrátit do Jugoslávie.“ Byl jsem v Jugoslávii asi tři neděle v létě 1974 a musím říci, že mám pro pana starostu plné pochopení.
Vlasta Parkanová protestuje v MfD proti kontaktnímu norování, což je mi sympatické (sněmovna mezitím nepřehlasovala prezidentovo veto, zaplať pán Bůh za ně, ministr Gandalovič má ale problém, protože kontaktní norování je zjevně jen detail v zákoně, který je jinak velmi potřebný). V té souvislosti píše: „Pokud se někdo tváří, že nevadí, že liška je čistým škůdcem, na kterého se zákony a úmluvy o ochraně zvířat nevztahují, hluboce se mýlí.“ Na adresu KDU-ČSL (nikoli na adresu Vlasty Parkanové, ta za to jistě nemůže, už i proto, že tehdy nebyla ještě na světě) připomínám, že čelný představitel ČSL msgre Bohumil Stašek se v roce 1945 obdobným způsobem, jaký paní ministryně vkládá do úst myslivcům, pokud jde o lišky, vyjádřil o Němcích: prý to nejsou lidé, a tudíž se na ně nevztahuje příkaz lásky k bližnímu (msgre Stašek si to tenkrát musel žehlit, za první republiky nepatřil zrovna k vzorovým demokratům). Vida, jak naši klerikálové pokročili, dnes se to, co kdysi bratr Stašek říkal o lidech, nesmí říkat ani o liškách.
A na téže stránce píše Tomáš Nídr o odvaze španělského ministerského předsedy Zapatera. Odvahu pan premiér (podotýkáme my) projevil před posledními volbami a bezprostředně po nich, kdy statečně vyšel vstříc Al Kajdě, distancoval se od svého amerického spojence, který zákeřně a zbaběle přepadl mírumuilovný a demokratický Irák, a stáhl zpět ěpanělské jednotky. Španělský lid mu dal svou důvěru a byl za to odměněn uzákoněním sňatků pro homosexuály a rozsáhlým projektem usmíření s baskickými teroristy, který vyvrcholil politickou vraždou těsně před volbami. Sláva hrdinovi! Mladé frontě Dnes a panu Nídrovi připomínám, že příští rok bude mít kulaté výročí praotec všech odvážlivců tohoto typu, Sir Arthur Neville Chamberlain. Nepropásnout!
Vatikán hodlá inovovat seznam smrtelných hříchů, mj. o přispívání k sociální nerovnosti a přispívání k chudobě jiných. Možná, že by v tomto duchu bylo zapotřebí ještě inovovat Nový zákon a obohatit ho nějakým citlivým způsobem o duchovní odkaz Karla Marxe. Doplnění by měla podle nově zavedené tradice předcházet papežova omluva marxistům za to, že je církev pronásledovala. A bylo by vidět, jak katolíci pokročili: za mého mládí chtěli jen vést s marxisty (rozuměj s českými stalinisty, z nichž někteří už měli skoro lidskou tvář) dialog. Odtud je k pokorné omluvě jen krůček a je ostudné, že to Vatikánu trvalo tak dlouho.
Středa 12. března
Ve Straně zelených proběhlo jakési formální diplomatické usmíření mezi předsedou Bursíkem a poslankyní Zubovou. Zubová pak celou aféru označila za „nešťastnou bublinu“. Protibursíkovská opozice došla zjevně k závěru, že by nebylo šťastné předsedu svrhnout ještě před podzimními volbami, protože by to rozostřilo image strany. Taky asi tuší, že podpora temelínských matek v české veřejnosti není tak vysoká, aby zaručila výraznější úspěch na krajské úrovni. Lidé mají jiné starosti. Dnes večer proběhne, respektive probíhá jednání koaliční „devítky“ v Kramářově vile. Pude zajímavé, do jaké míry se podaří koalici rozklíženou prezidentskou volbou dát aspoň trochu dohromady.
Klaus navštívil jako druhou zemi po opětovném zvolení Polsko a sešel se s prezidentem Kaczyńským. Teď už zbývá jen Putin.
Do Lidových novin napsala dopis paní Michaela Freiová. Týká se toho, že do českých zednářských loží a do Rotary klubů nemají přístup ženy (např. v australských Rotary klubech to prý neplatí). To je vykutálené, tyto organizace zajímavým způsobem rezonují s radikálním islámem. Rád bych využil příležitosti a prohlásil, že je považuji za nedůstojnou a směšnou šaškárnu, jakousi vznešenou obdobu baráčníků. Je to jistě velmi přitažlivé pro snoby, a zejména pro snoby z národa, který vzešel s prostého venkovského lidu a některé jeho příslušníky proto dodnes baví hrát si na vznešené panstvo. Nevím, zda se tam, jak tvrdí paní Freiová, odehrává značná část rozhodování o politických funkcích, a dovolil bych si o tom pochybovat. Nedovedu si totiž představit, že by pan Paroubek byl členem zednářské lóže (aspoň v RaJ a v ČSS se to určitě nenosilo a v dnešní softkomunistické ČSSD by ho to taky mocně kompromitovalo), pan Škromach jakbysmet, a pokud jde o pana Filipa, tam si členství v „neveřejných organizacích“ sice představit dovedu (i když ho soud z něčeho podobného v minulosti očistil), rozhodně by ale nešlo o Rotary klub.
Právo včera věnovalo pozornost tomu, jak polská veřejnost přijímá, přesněji řečeno odmítá německý velkofilm o potopení lodi Wilhelm Gustloff na sklonku druhé světové války. Tématu se týká naše dnešní glosa.
Čtvrtek 13. března
Ústavní soud v několika bodech přistřihl někdejší sociálnědemokratický (vlastně odborový ve smyslu ČMKOS) zákoník práce. Podstatné (a jistě správné) je, že poněkud omezil monopolní nároky postkomunistické ČMKOS. Odboráři z ČMKOS promptně obvinili Ústavní soud, že jde o rozhodnutí na politickou objednávku (místopředsedkyně ČMKOS Kubínková v Právu). Paroubek byl zdrženlivější, podle něho se zásah ÚS nedotkl podstaty věci. Pan Paroubek je lišák. Podobně v souvislosti s případnou smlouvu ohledně amerického radaru prohlásil, že on si sice (zatím) nemyslí, že by vláda byla ilegitimní, ale v ČSSD sílí tyto hlasy. Až dojdou k názoru, že vláda (a třeba i Ústavní soud, viz paní Kubínková) jsou ilegitimní, bude - co? Revoluce? Občanská válka, aspoň studená? K věci se ještě vrátíme.
Na včerejší schůzce koaliční devítky udělal premiér Topolánek ústupek koaličním partnerům, pokud jde o možnou revizi zdravotnické reformy. Má se zhodnotit už za čtvrt roku po zavedení, ne za půl roku, jak zněla původní dohoda. Co se může za čtvrt roku hodnotit? I půl roku je poměrně málo. Lidovce ovšem honí populistická, a tak poslankyně Šojdrová spolu s několika dalšími na nic nečekali a podali návrh na změnu poplatků u lékaře. Formálně vzato jde o detail, ve skutečnosti je to projev dost velké neserióznosti. Tématu se týká naše dnešní glosa.
Americké ministerstvo zahraničí pravidelně známkuje své spojence, pokud jde o dodržování lidských práv. Těžko se ubránit dojmu, že při tom hraje roli to, kdo z politiků a politických lobbistů v posuzovaných zemích umí Američanům lépe práskat. Zkuste, prosím, uhádnout, kdo asi je to u nás, na základě informace, že nynější zpráva o stavu lidských práv v ČR zmiňuje jmenovitě Jiřího Čunka, jeho iniciativy ve vztahu k Romům a jeho problémy s „orgány činnými v trestním řízení“. Těžko se zbavuji dojmu, že Američané projevují ve vztahu k našim domácím práskačům a jejich aktivitám jakousi lehkou naivitu. Přesto by si měl premiér Topolánek dávat pozor na ústa. Prohlásil prý dnes (citují to všechny noviny): „Země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat, jak jsou porušována lidská práva u nás, protože mučení pro mě není rozděleno na správné a nesprávné." Překonám pokušení prohlásit, že proti jakémusi lehkému mučení pana Toplolánka za toto nestydaté obvinění, přinejmenším kongeniální tomu, co zřejmě píší ve zmíněné zprávě o panu Čunkovi, bych v tuto chvíli neměl sílu protestovat, a omezím se jen na upozornění, že pan Topolánek nesedí v rozkurážené hospodské společnosti, ale v premiérském křesle a měl by si trochu dávat pozor na jazyk.
Senátor Pavlata vystoupil z dočasné komise pro posouzení ústavnosti KSČM s tím, že ztrácí smysl a její výsledky jsou nulové. Znechutilo ho zejména, jak prominentní členové komise včetně jejího předsedy senátora Štětiny spolupracovali při prezidentské volbě s poslaneckým klubem KSČM. Senátorovy důvody jsou víc než pochopitelné, kromě toho celá ta komise je nesmysl, protože neústavnost KSČM, pokud jde o programové zásady, je velmi těžko prokazatelná a politická problematičnost zákazu třetí nejsilnější strany zcela zjevná. Lítý boj pánů Štětiny a Mejstříka s KSČM, provázený tím, že když se nám to bude hodit, tak se boj neboj s komunisty spojíme, by si ovšem zasloužil našeho tradičního ocenění.
Liberálně reformní strana prosazuje legalizaci eutanazie. Ze zásadních důvodů (život jsem si nedal, a nemám tedy ani právo si ho brát) sdílím výhrady senátora Rakušana či profesora Klenera. Jinak návrh považuji za nedomyšlený: získá sice Liberálně reformní straně příznivce z okruhu těch, kteří po eutanazii touží, ale ti se jí, až se to podaří prosadit, nebudou už mít příležitost odvděčit svými hlasy, protože se odeberou na onen svět a odtamtud se zatím bohužel hlasovat pro LIRA nedá.
Jiří Paroubek dnes označil v Právu ODS za „extrémní pravici“. Až se pan Paroubek vláme do Strakovky, udělá si zjevně po Putinově vzoru pravici neextrémní dle svého gusta.
V Právu byl po delší době opět vzkříšen Jan Kovařík, vyřizuje si tam účty s Rakušany, kteří si dosud dostatečně neuvědomují, že nebyli (jen) Hitlerovou obětí, ale (hlavně) Hitlerovými spolupachateli. Řekl bych, že je to tak půl napůl, v tom se podobají nám Čechům, kteří jsme taky bolševismus napůl podporovali a napůl byli jeho obětmi. Dokonce se zlomyslnou ironií dějin oběti staly z některých jeho nejhorlivějších prosazovatelů. Životní cesta pana Kovaříka ovšem nebyla tak křivolaká.
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.