Neviditelný pes

POLITIKA: Proč Klaus nechce jít do TV duelu se Švejnarem?

11.1.2008

Určující vnitropolitickou událostí letošního jara nepochybně bude volba presidenta republiky.

Václavu Klausovi konči mandát, během něhož země prošla nejprve vleklou krizí vládnutí, střídáním tří po sobě jdoucích premiérů za sociální demokracii, a poté parlamentními volbami, z nichž se nová vláda rodila také nesmírně těžce a až napodruhé.

První, menšinová vláda ODS z podzimu 2006 byla vystřídána vratkou koalicí ODS, lidovců a zelených, v níž podle názoru většiny komentátorů má vítěz voleb, Topolánkova ODS, čím dál méně dominantní pozici. Během dosavadního presidentství Václava Klause tedy zemi vládlo pět různých, často velice nesourodých týmů.

Přesto Klaus, a na tom se shodují také skoro všichni včetně jeho kritiků, setrval na pozici nestranického presidenta, nevyužil příležitosti, aby silněji ovlivnil vnitropolitické půtky, nehrál žádné zákulisní hry. Možná i proto dnes máme vládu, která určitě není zcela podle Klausova gusta.

Přestože se Klaus ukázal být v zásadě rozvážným státníkem a splnil svou úlohu přijatelně i pro ty, s nimiž nesdílí názorové paradigma, stalo se tématem loňského podzimu, a to jak v politice, tak v médiích, hledání tzv. "Antiklause". Tedy presidentského kandidáta, který by se mohl Václavu Klausovi v únorové volbě postavit důstojně a s jistou šancí, nikoli jen jako statista či sparring partner, a na němž by se navíc shodly všechny politické strany vyjma ODS, která dle očekávání navrhuje svého čestného předsedu Klause.

Tímto "Antiklausem" se nakonec stal Jan Švejnar, ekonom, který z České republiky odešel v období normalizace a následující desítky let působil ve Spojených státech jako vysokoškolský učitel. Se Švejnarem se pojí nejen otevřená podpora předsedy ČSSD Paroubka, ale také Strany zelených a části lidovců. A především spjatost s více či méně neformálními politickými kruhy kolem exministra zahraničí Zieleniece.

Jak nedávno velmi přesně napsal v Mladé frontě Dnes bývalý prominent ODS Petr Havlík, Zieleniec byl ve všech klíčových okamžicích hybatelem domácí politiky - ať už to byla ekonomická krize po volbách 1996, sarajevský atentát o rok později, vznik dočasné Tošovského vlády po Sarajevu, ale také různá zdánlivě spontánní hnutí typu Impuls 99 či Děkujeme, odejděte.

Zieleniec spolu se Švejnarem založili už zkraje 90. let institut Cerge jakožto think tank ekonomicko-politických zájmů. Havlíkova úvaha, že Švejnar je Zieleniecův bílý kůň, je víc než pravdě podobná.

Proč je důležité tuto souvislost zmínit? Protože v ní najdeme jednu z odpovědí na otázku, proč Václav Klaus opakovaně odmítl jít spolu s Janem Švejnarem do živého televizního duelu, jak mu nabízela Česká televize. Motivy televizních dramaturgů jsou logické: debata obou presidentských kandidátů slibovala být značnou mediální atrakcí. Klaus i Švejnar jsou ekonomové, takže by sdíleli i kvalifikaci pro hodnocení velké části témat.

Oba jsou universitní učitelé, oba mají zkušenost se západním a konkrétně americkým školstvím, oba mají nepochybné charisma. Pro televizi, která by podobný duel vysílala, by to znamenalo obrovský bonus ve sledovanosti a také programové vítězství nad privátními konkurenty.

Václav Klaus ale účast v podobném duelu na kamery odmítl. Odůvodnil to jednoduše: u nás nemáme přímou volbu, presidenta volí 281 volitelů, poslanců Sněmovny a senátorů, to je publikum, k němuž se Klaus bude obracet se svou nabídkou pro eventuální druhý presidentský mandát. To je zdůvodnění systémově čisté a konec konců oprávněné. V něm - ale i mimo něj - najdeme ještě několik důležitých souvislostí.

Televizní debaty presidentských kandidátů mají smysl v zemích, kde je přímá volba hlavy státu, například ve Spojených státech. Tam se z televizních soubojů presidentských kandidátů stala důležitá show pro voliče, často mající značný vliv na jejich rozhodování. V té souvislosti se zmiňuje nejčastěji úplně první taková televizní debata - mezi kandidáty na presidenta, Kennedym a Nixonem. V ní zvítězil Kennedy, protože byl fotogeničtější, televizně působivější, diváka prostě okouzlil - a poté ve volbách zvítězil. Tuto debatu měli nepochybně před očima i ti, kdo plánovali něco podobného pro Klause se Švejnarem.

Koneckonců ani zatím poslední podobná bitva, v níž se utkali v poslední volbách George Bush a John Kerry, nebyla nedůležitá a v mnoha směrech šlo o učebnici politické komunikace a žurnalistické profesionality. Tak nějak mohla - možná - vypadat i debata Klause a Švejnara.

Jenomže - a to je to hlavní - nemáme přímou volbu, která by podobné divadlo pro voliče nejen oprávnila, ale dokonce vyžadovala. Je důležité zmínit se, proč tuto přímou volbu nemáme. Vzpomenout, že většina politických stran se přímou volbou ohání už nejméně pět let. Takoví sociální demokraté měli celé volební období, aby tuto volbu prosadili - spolu se svými koaličními partnery z KDU a Unie svobody. Za celý ten čas se o to ani jednou nepokusili, čímž dali najevo, že je pro ně přímá volba jen jakousi agitační floskulí, ale vážně ji nemyslí.

Kdyby to tak nebylo, je nesporné, že by u voličů ČSSD na celé čáře zvítězil Miloš Zeman, ačkoli už není členem této strany. A rozhodně by pro přímou volbu nemohl Jiří Paroubek sociální demokracii navrhnout Jana Švejnara, muže natolik názorově, politicky, sociální a lidskou zkušeností vzdáleného voličům ČSSD, že by nemohl projít ani těmi nejnižšími primárkami.

Americký systém presidentské volby je totiž nad jiné spravedlivý. Kandidát musí projít nejprve ohněm stranických primárek, musí přesvědčit nejprve členy své strany, že je pro ně tím nejlepším - společným - kandidátem, a pak se teprve může utkat s protivníkem z opačného tábora.

Tento systém absolutně vylučuje možnost, že by se strana nedokázala shodnout na nejlepším kandidátovi, že by postupně nominovala či podporovala pět zcela indiferentních kandidátů a nakonec svého vlastního protagonistu číslo 1 sama potopila - právě to se totiž stalo v presidentských volbách před pěti lety. Americká volební metodika je demokratická, vylučuje svévoli stranických sekretariátů, kdy je straně vnucen jako její kandidát někdo, koho strana skoro nezná a s kým se neztotožňuje. Což je právě dnešní situace s Janem Švejnarem.

Nelze se pak vůbec divit, že v takto nedemokraticky nastavené situaci se může uplatnit zieleniecovský zákulisní lobbing, který svého koně dokáže prosadit i v ideově zcela odlehlém či indiferentním prostředí, jako je pro Švejnara sociální demokracie.

Ale pak také nelze ani na okamžik doufat, že by Jan Švejnar byl presidentem sám za sebe - či za dominantní část sociální demokracie. Je to kandidát zájmových skupin, které stojí za ním a které jej dokážou nabídnout jako dobrou alternativu pro roli "Antiklause". Nic méně, ale ani nic více.

Televizní duel Václava Klause s Janem Švejnarem by pak byla jen velká - a falešná - hra na přímou volbu. Divákům by se sugeroval dojem, že mohou něco ovlivnit, a zákulisní protagonisté by se mohli ohánět úspěchem svého kandidáta před očima národa. Bylo by to jen jednostranné "píárko" pro Jana Švejnara.

Nedivím se Václavu Klausovi, že roli v takto nastavené estrádě odmítl.

Vysíláno na rozhlasové stanici ČRo6.

Zveřejněno na www.rozhlas.cz/cro6.



zpět na článek