Když padla železná opona a vůdce chartistické opozice v komunistickém Československu Václav Havel usedl za jásotu občanů na prezidentský stolec, pohlíželi polští pravoleví intelektuálové typu Adama Michnika na Prahu s dobromyslnou závistí. Fascinovaně hleděli na vskutku neobvyklý jev: Postmoderní zmatkař v rockerském tričku (tedy někdo, kdo jejich gustu vyhovoval mnohem líp, než odborář Walesa) byl v Čechách nadšeně oslavován davy běžných, pracujících „mudlů“. Prostě něco úžasného! „Havel na Wawel!“ skandovali v ústrety velkému dramatikovi během jeho první mezistátní návštěvy v Polsku, nabízejíce mu symbolicky polský prezidentský palác.
Toto okouzlení polských „havlistů“ spočívalo ovšem na dvou omylech: Předně, mezi Havlem a Walesou neexistovala nikdy žádná politická polarita (Walesa je jen Havel v montérkách a pravoleví intelektuálové ho tudíž můžou docela klidně strávit) a potom, čeští „mudlové“ nikdy neprovolávali Havlovi slávu proto, že byl maskotem undergroundu, poslouchal „Stouny“ a uměl solidně „zapařit“, ale přesto, že takový byl! Západní média ( po dohodě s odcházejícími komunisty) učinila ze zasloužilého disidenta Havla symbol, do kterého si davy mohly projektovat vlastní naděje a představy. Provolávaly pak slávu svým snům, nikoli skutečnému Václavu Havlovi. Když potom během let pohasl svit dramatikovy revoluční i disidentské glorioly a čeští voliči spatřili reálnou podobu jeho politiky, dali svými hlasy výmluvně najevo, co o ní soudí a strany, které Havel podporoval, ve volné soutěži moc neuspěly, navzdory exprezidentově sametové slávě a desítkám vložených milionů. Fanklub skalních havlistů tak zkrátka vždycky byl a je v českých zemích početně stejně omezený jako „intošské“ partičky v Polsku, neboť lidé práce nikde na světě nemají moc rádi patentované spasitele, nenechají se dlouhodobě krmit prázdnou rétorikou a dokáží snadno rozpoznat elitářský duch.
Polští havlisté nicméně dosud žili v sentimentální euforii ze sametového hrdiny a rádi se hlásili ke své „duchovní“ spřízněnosti s ním. Tím chladnější sprškou pro ně asi byly jeho nedávné komentáře k polské politické situaci, jimiž „obohatil“ veřejnou presentaci své knihy v Krakově. Havel, který v poslední době stále zřetelněji ztrácí odhad (viz jeho loňské výroky o rodině jako teletníku), propadl v Krakově jakémusi návalu velikášství a u vědomí toho, že je obklopen samými příznivci, začal před tamním publikem svolávat na polskou vládu hromy blesky a dožadovat se mezinárodního dohledu nad blížícími se polskými volbami. Byla to exhibice deformovaných představ o demokracii. Havel, obviňující kde koho z totalitářských sklonů, sám postrádá nejzákladnější demokratické instinkty, nedokáže se vyrovnat s vítězstvím ideových odpůrců v demokratické soutěži a sám sebe chápe jako jakéhosi mystického světlonoše v zápase s temnotami. On sám si stanovuje, co je dobré a co nikoli, a vůči údajnému zlu se nerozpakuje vyrazit v „plné polní“. V jeho očích je takovým zlem např. končící polská konzervativní vláda. Dovolila si totiž hájit opačné kulturní hodnoty a etické názory než on a, považte, vyhrála volby a dva roky vládla. Rozhněvaný „prorok“ ji proto asi proklínal dnem i nocí a nakonec neváhal v zájmu její diskreditace dokonce zpochybnit stav demokracie v Polsku. To byla ovšem trochu silná káva i pro jeho polské politické souvěrce. I Lech Walesa měl po krakovském incidentu potřebu českého pobratima jemně upozornit, že Polsko není Běloruskem či Kazachstánem.
Václav Havel tak alespoň zakusil, že nedotknutelnost jeho majestátu má také své meze. Odpůrci jeho politických postojů se ovšem musí ptát, jak to vlastně se současnými Havlovými výšplechty je. Nechávají lidé z Havlova okolí svého mistra schválně přehánět a žvanit, aby se pak mohli důrazněji odříznout od jeho osoby, jež beztak pomalu odchází z politické scény, a eventuelně mírně pootočit kormidlem vpravo, jako Bursíkova skupina uvnitř českých zelených? Nebo začíná být exprezident jakousi neřízenou střelou a o jeho potřebě veřejně komentovat politické dění platí nadsazeně totéž, co kdysi s levičáckou „sprostořekostí“ napsal Hašek o starém Franzi Josefovi: „Voni už císařpána nemůžou pustit z hajzlu, aby jim neposral celej Schonbrunn“?
Těžko říci, ale ať je tomu jakkoli, dikce současných Havlových výroků rozhodně není nějakým omylem či úletem, jen v plné síle ukazuje arogantní tvář budovatelů nové civilizace a pravou povahu onoho podivného stylu politiky, který si dramatik osvojil během svého prezidentování a který lze pracovně označit jako „havlismus“ . Ten má bohužel až příliš mnoho společného s totalitním pohledem na svět. K jeho hlavním rysům totiž patří nedůvěra k pluralitní demokracii a snaha neustále kontrolovat politickou scénu zleva doprava pomocí různých nevolených orgánů, nadnárodních struktur, vlivných „občanských iniciativ“ a pod.
Havel sám je asi spíše excentrický než nebezpečný, koneckonců, prožil si za normalizace ne vždy lehký život a suď si ho, kdos bez viny, styl užívání politické moci a společenské autority, který zavedl, však může představovat, ať už s Havlem, nebo bez něj, reálné ohrožení svobody! A to tím spíše, že mesianističtí stoupenci „havlismu“ si jeho diktátorské rysy ani neuvědomují a stále se jaksi diví, proč se někdo staví proti jejich politice a, stejně jako Václav Havel sám, podsouvají svým odpůrcům nejrůznější charakterové vady a vidí v nich nebezpečné extrémisty. Je to asi svého druhu diagnóza. Ovšem diagnóza mimořádně nebezpečná, neboť její nositelé nejsou bez politického vlivu.