Je stále více zřejmé, že český radar a polské rakety jsou součástí globální strategické hry a jsou kameny, které označují, kde po implozi sovětského impéria může v nejlepším případě začínat Rusko. Poté, co se Putinovi podařilo stabilizovat zemi uvnitř, snaží se zastavit postup emancipace bývalých satelitů i zemí začleněných do Sovětského svazu.
Zkolabované rudé impérium nedokázalo zabránit ani rozšíření NATO ani EU na území, které již jednou bylo „jejich“. Naopak, potřebovalo veškerou pomoc a toleranci Západu k tomu, aby zastavilo destrukci alespoň na svých vnitřních hranicích, a této pomoci se mu dostalo – na základě chladné kalkulace, že lepší jedno Rusko než dvacet jaderných atamanů a lepší Sibiř ruská, než čínská.
Kterémukoli nástupci Jelcina bude zřejmé, že nové Rusko bude menší a méně kompaktní, než byla říše Stalinova. Logickým cílem ruské geopolitiky ovšem je a ještě hodně dlouho bude, aby tento rozdíl byl co nejmenším.
Evropa je dlouhodobě nejslabším místem Západu v kombinaci s obrovským ekonomickým potenciálem, který skýtá, a Rusko se ve vztahu k Evropě pouští do tradiční imperiální politiky stylu „rozděl a panuj“.
Současná Evropa nedokáže být souborem na sobě nezávislých států a současně není schopna stát se státem jedním, který by na občanském principu konečně uskutečnil svobody, na jejichž proklamaci byla založena Evropská společenství, stal se světovou velmocí a druhou nohou euroatlantické civilizace. Evropská kontinentální politika je založena na smělém vystrkování nosu zpod amerického šosu, vždy připravena k podrazu, když to vypadá, že se na tom něco trhne.
Na základě této skutečnosti nabízejí Rusové jednotlivým zemím unie různá privilegia při přístupu na ruský trh a snaží se prohloubit nesoulady a třecí plochy mezi nimi. Zvláště zajímavým pro ně je objektivně daný rozdíl mezi starými a novými zeměmi Unie.
Na summitu G8 v St. Petersburgu měli pořadatelé mapu Evropy s prapodivně vyznačenými regiony. Pobaltí, Bělorusko, Ukrajina, ale také Česko, Polsko a Slovensko tam byly označeny jako Východní Evropa. Skoro to vypadá, jako by v útrobách Kremlu byl připravován projekt, který by „blízké zahraničí“, což byl ruský termín pro exsovětské republiky, měl posunout až na oblíbenou Šumavu, Odru a Nisu. Projekt pravděpodobně uvažuje spíš s finlandizací, než s okupací, ale i to je poměrně slabá útěcha.
Zřízení americké vojenské základny uvnitř takové zóny ruského impéria je ovšem razantním škrtem přes alespoň částečnou obnovu nedávné sféry výsostného vlivu. Následná pěna u ruských úst je toho logickým důsledkem. Nedávná návštěva českého presidenta v Kremlu se snadno mohla proměnit v reprízu jiné podobné návštěvy z před šedesáti let, po které Jan Masaryk pravil, že tam odjížděl jako ministr zahraničí a vracel se jako Stalinův pacholek. V případě nátlaku na Klause byl ovšem Putin mnohem méně úspěšný než Stalin při úkolování Gottwalda. Na následné tiskovce dal Putin najevo svoji krajní nelibost, zatímco Klaus klidně konstatoval, že zájmy Česka a Ruska se holt liší.
Jak si Rusko představuje vztahy se svými satelity, o tom svědčí například současný nátlak na Estonsko. Baltské země, kulturně spojené se severní a střední Evropou, oprávněně chápou sovětskou éru jako dobu okupace, útlaku a genocidy. Odstranění památníku vraha a okupanta označovaného za osvoboditele je pro Rusko důvodem organizovat nátlak a výtržnosti na území Estonska i Ruska. Rusko na rozdíl od Německa nechápe dobu socialistické totality za temný čas dějin spojený s všestrannou devastací země, ale stále více připomíná geopolitickou roli sovětské říše.
Česká cesta z pozice země nikoho mezi Německem a Ruskem není zdaleka u konce a ještě dlouho nebude. Dokud nebude Evropská unie funkční federací po vzoru například USA (a to bude trvat možná generace), bude obhajoba pozice každé členské země uvnitř spolku jedním ze základních úkolů politické reprezentace. Pro Česko a jemu podobné země platí, že jejich pozice bude tím pevnější, čím méně pochyb bude o jejich příslušnosti k Západu. Dokud Evropa nebude velmocí schopnou definovat a hájit vlastní zájmy, bude hranice naší civilizace tvořit hranice zájmů USA, což se nám nemusí líbit, můžeme o tom diskutovat, proti tomu protestovat, ba dokonce o tom svolávat mezinárodní konference s účastí podle výběru Lubomíra Zaorálka.
Česká politika potřebuje přirozené sebevědomí, které se obejde bez siláckých akcí typu protitemelínské hysterie v Rakousku nebo protimakedonské hysterie v Řecku. Základní podmínkou takového sebevědomí je pevné a nezpochybnitelné zakotvení na straně demokratických zemí. Zřetelné vyjádření toho, že jsme samostatnými partnery USA, zemí, na jejíž stabilitě a geopolitické příslušnosti k Západu mají Američané zájem vyjádřený nikoli proklamacemi, ale konkrétním společným obranným projektem, k tomu patří.
Americký obranný systém na území, které považují Rusové za svoje, má rozměr nejen obranný. Pokud bude vybudován, ruské představy o revanši budou zase o něco složitější, pozice Česka mezi demokratickými zeměmi zase o něco pevnější, česká mezinárodní politika zase o něco snazší a úspěšnější.