Vláda v Nizozemí před deseti lety učinila zajímavý krok v boji s nezaměstnaností. Uvolnila legislativu a liberalizovala pracovní zákony např. v tom směru, že si Nizozemci nyní mohou vybrat mezi klasickým pětidenním nebo kratším třídenním pracovním týdnem. Samozřejmě za odpovídající část mzdy. I tento částečný úvazek ovšem zaručuje ty samé sociální jistoty, jakým se těší zaměstnanci v pětidenním pracovním týdnu. Vláda po této možnosti volby sáhla i z toho důvodu, že měla zájem přilákat do pracovního poměru více žen. Že tato strategie zabrala, dokazuje i skutečnost, že v loňském roce mělo Nizozemí jednu z nevyšších zaměstnaností v Evropské unii. Domnívám se, že z této zkušenosti mohou plynout dvě poučení: liberalizace, rozumné seškrtání některých paragrafů a uvolnění zákoníku práce má skutečně na zaměstnanost pozitivní efekt. Úprava musí především směřovat směrem k nabídce, k možnosti volby. Druhý postřeh spočívá v elegantním řešení zvýšení počtu pracujících žen. Žádné povinné kvóty, žádné povinné poměrné zastoupení, ale nabídka. Nabídka ve smyslu vyjití vstříc. Elegantní, nenásilné, nepolarizující a jsem přesvědčen, že v mnoha směrech inspirativní řešení.
A když už jsme u toho zákoníku práce, tak ještě jeden zprávička od našich východních sousedů. Slovenská vláda pod vedením premiéra Fica schválila nový zákoník práce. Že by se vydal cestou liberalizace jako zákoník nizozemský, se asi nedá říct. V novém slovenském zákoníku je například ustanoveno, že zaměstnavatel je povinen proplatit pracovníkovi volno, které potřebuje k výkonu odborářské funkce. Nebo že od září tohoto roku bude pracovní doba omezena na 48 hodin týdně, a to včetně přesčasů. Pouze na rizikových pracovištích mohou zaměstnavatelé zcela výjimečně dohodnout práci přesčas. Další novinka se týká rodiče, který se stará o dítě mladší tří let. Tomu nemůže dát zaměstnavatel výpověď. Spokojený premiér Fico ke schválení této novely prohlásil: „…máme na Slovensku opět standardní, evropský zákoník práce.“ Chápu, že tato problematika není jednoduchá. Je složité najít optimální rovnováhu mezi uspokojením všech skupin dotčených v pracovním právu. Ovšem jak už to bývá nejenom na tomto poli, když se více přikloníte k jedné skupině, bude dotčena skupina druhá, případně i třetí. A naopak. A když budete sledovat jeden cíl, nemůžete zároveň trefit cíl druhý. Přeneseno do Slovenska, bude-li primárním cílem zlepšení postavení a ochrana zaměstnanců, není možné zároveň mířit na prosperitu a ekonomiku. A bude-li v centru pozornosti „sešněrovávání“, nelze pomýšlet na liberalizaci.
České dluhopisové fondy nejsou poslední dobou zrovna v nejlepší kondici. Mohou za to rostoucí úrokové sazby, které zvyšuje jak Evropská centrální banka, tak Česká národní banka. Zřejmě z tohoto důvodu Češi z dluhopisových fondů stáhli za poslední tři měsíce více jak půl miliardy korun. Naopak největším přírůstkům financí se těšily zajištěné fondy. I přes skutečnost, že výnosy v nich nejsou vůbec nijak závratné. Šéf kolektivního investování ČSOB Jan Barta si to vysvětluje následovně: „Když se ptám lidí, nemají žádný racionální důvod, proč investují zrovna do zajištěných fondů. Jde čistě o psychologii.“ Myslím, že to pan Barta vystihl naprosto přesně. Já osobně jsem si při čtení této zprávy vybavil jeden poměrně úspěšný reklamní slogan z doby kupónové privatizace: Jistota desetinásobku. Ta kouzelná slova jistota, zajištěný, garantovaný prostě stále fungují. Také jistě kolem sebe slýcháte to vousaté přísloví „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“. O to více mě pak mrzí, když majitelé těch „vrabců“ nenechávají nit suchou na odvážlivcích, kteří si vyšplhali pro toho „holuba“ s vědomím rizika, že v případě pádu možná nebudou mít ani toho vrabce. Doufám, že se brzy přiblíží doba, kdy tento druh uvažování začne vymírat.
U vládního návrhu reformy, podle středečních Lidových noviny, hrozí, že vypadne část zahrnující daňové změny. Místopředseda Poslanecké sněmovny za KDU-ČSL Jan Kasal se v týdeníku Ekonom nechal slyšet, že by uvítal, kdyby část, která zahrnuje reformu daní, z balíku vypadla. Odůvodnil to: „Myslím, že veřejnost po daňových změnách nevolá. Přednost by měly mít hlavně úspory a stabilizace rozpočtu.“ Podle mne se pan místopředseda plete. Co se nejvíce a nejcitelněji dotkne všech občanů České republiky? Úspory a změny v sestavování státního rozpočtu nebo konkrétní daňové zatížení? Ocení veřejnost více stabilizaci veřejných financí a snižování státního dluhu nebo možnost, že jim díky úpravě daní zbude více v peněžence? A pokud má více zbývat v peněžence, je logické, že do státní kasy může „přitéci“ méně peněz. A proto je nutné stabilizovat a vytvářet úspory veřejných výdajů. Reformu financí bez daňových úprav a stabilizace rozpočtu (čili jedno bez druhého) si jen těžko dokážu představit.
Na závěr mi dovolte dvě odpovědi respondentů z anonymní ankety Hospodářských novin a Hospodářské komory ČR na téma korupce. Rubrika Kde všude se dá uplácet: „Na některých školách se ředitelé ptají: Kolik dáte, když vás necháme fotografovat žáky?“ A druhá: „Za ‘šetrné’ provedení operace kolena jsem byla požádána o ‘příplatek’ sedm tisíc korun k již předtím domluveným dvěma tisícům za ‘nadstandard’.“ K tomu se dá snad dodat jen jedno konstatování, které jsem někde četl, ovšem autora si bohužel nemohu vybavit: „Lidé jsou produkty nejen dědičných vloh a vlastností, ale jsou i produkty okolností a výchovy, podmínek a systému, v němž pracují, jednají a působí.“
Autor je místopředseda jihomoravského Regionálního sdružení ODS