Před každou další úvahou je nutno říci, že oba pánové zastávali ministerské funkce v roce 1990, tedy dříve, než byl přijat lustrační zákon.
Z hlediska zákona se tedy nijak neprovinili ani oni, ani ten, kdo je do funkcí jmenoval.
Jak to bylo
Generál Miroslav Vacek se okamžitě ohradil, že vojenskou kontrarozvědku řídil čili že jeho odpovědnost byla podstatně vyšší než odpovědnost tajného spolupracovníka tohoto útvaru. To je nepochybně pravda – a fakt, že mu byla svěřena ministerská funkce, svědčí o tom, že reforma armády rozhodně nebyla na prvním místě transformačních snah polistopadového režimu. Není se ostatně ani čemu divit: československá armáda rozhodně nebyla hlavní hybnou silou československé společnosti.
Pro nastupující garnituru nebyla z represivních složek palčivým problémem armáda, nýbrž Státní bezpečnost. S tou měli disidenti (a nejen disidenti) nejvíc zkušeností, tu chtěli zneškodnit. Politická policie byla přímo symbolem totalitárního státu. Proto se také stala středem pozornosti – a proto také z lůna Občanského fóra vzešla myšlenka tento moloch rozbít. Vhodnou cestou se zdálo být převedení vojenské kontrarozvědky, která ve skutečnosti podléhala řízení StB, nazpět do armády – ať si s ní poradí vojáci. Myšlenka to byla, jak se posléze ukázalo, značně naivní: vojáci si s ní totiž, jak vidíme, poradili. Ne ovšem tak, jak si strůjci oné delimitace (hezké úřední slovo) představovali a jak by to bylo ku prospěchu vznikajícímu demokratickému systému.
Máme-li co vyčítat generálu Vackovi, pak ani ne tak to, že byl spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky, jako spíš to, že byl první v dlouhé řadě těch, kdo tyto spolupracovníky skrývali do temných ústraní ministerstva obrany. Samozřejmě to nedělal osobně, ministr máloco dělá osobně. S jeho vědomím však byla vojenská kontrarozvědka řízena tak, jak byla řízena. Netvrdím samozřejmě, že věděl o všem, co se tam šustlo, ale musel vědět, kdo instituce, jež mu byly podřízeny, řídí – a není vyloučeno, že docela dobře věděl, co se tam děje.
A jak to – možná – je
Trochu jiný případ je Richard Sacher, který se na dotaz, zda byl skutečně spolupracovníkem VKR, odvolal na svá negativní lustrační osvědčení. Je to obhajoba dosti pitomá, zvlášť když se člověk ve stejné zprávě dozví, že doklady o těchto spolupracovnících byly léta ukryty. Pracovníci ministerstva vnitra mohli o spolupracovnících VKR vědět jen to, co jim na dotaz sdělili jejich kolegové z armády. A ti se právě zařídili na to, aby nejen sdělovat nemuseli, ale aby se na jejich podvody pokud možno nepřišlo.
Toho, kdo aspoň trochu sleduje dění v sousedních zemích, zřejmě moc nepřekvapí, že mají kostlivce ve skříni zrovna vojenské zpravodajské služby – před několika málo měsíci vzbudila zjištění o rejdech těchto služeb v Polsku značnou senzaci. První na seznamu hříchů polského vojenského zpravodajství bylo zakrývání minulosti jeho příslušníků. Hned po něm následovalo, že byli do vysokých funkcí instalováni lidé, jejichž minulost rozhodně nezaručovala, že budou skutečně hájit polské zájmy – a jen polské zájmy. Jinými slovy nedostatečná či takřka žádná očista. A bylo by vskutku zvláštní, kdyby právě ty československo-české byly dokonale očištěné. Spíš se obávám, že tam existovalo nepěkných tajemství víc, než je nám zatím známo.
Armádní tajné služby byly se svými sovětskými „staršími bratry“ spjaty stejně jako služby civilní, ne-li víc. Ne nadarmo všichni analytici, kteří se zabývají těmi sovětskými, obracejí pozornost na GRU. Jak dlouho toto spojení existovalo po pádu komunismu, co vlastně sledovalo a co z něj vzešlo, to jsou otázky, které znalejší analytici kladou už dávno. Soudím, že by bylo vhodné, abychom si je položili už také.
LN, 31.5.2007
komentátorka Lidových novin