Neviditelný pes

UDÁLOSTI: Z posledních dnů

2.1.2007

Středa 27. prosince
Proti Topolánkovu rozhodnutí svěřit koaličním partnerům ministerstva zahraničí, financí a ministerstvo pro místní rozvoj se v ODS bouří nejen lidé kolem prvního místopředsedy Béma, ale i představitelé regionů. Topolánek se ukázal být vůči lidovcům a zeleným velmi vstřícný a je otázka, jak to všechno zdůvodní a ustojí. Vypadá to příliš jako improvizace, která předem nepočítá s možnými důsledky. Jistě, Schwarzenberg by byl (při všech možných výhradách) o dost lepší ministr zahraničí než Zaorálek: ale byl by např. lepší ministr zahraničí než Svoboda? Navíc jeho jmenování mělo vůči Klausovi přídech osobní provokace (člověk jeho věčného soupeře Havla v tak významné vládní funkci!) a Klaus to nepochybně taky tak vzal: počítal s tím Topolánek předem, a pokud ano, co tím sledoval? Na druhou stranu se Klaus snaží vnést rozkol do ODS podstatně úspěšněji než Zeman do ČSSD. Co tím sleduje on? A co bude, když Topolánek ve svém pokuse neuspěje? Dění na české politické scéně připomíná čím dál tím víc spíš než politické šachy nevázanou hospodskou rvačku. Předčasné volby se pořád ještě jeví jako nejrozumnější řešení. Až k nim čeští politici po několika měsících doklopýtají, už jím možná nebudou.

Aby snad Klause nenechal na pochybách, podpořil Schwarzenberga i Václav Havel. Tím se ze Schwarzenbergova jmenování stala zcela jasně prestižní záležitost. Havel zároveň poskytuje Klausovi i Topolánkovi hraběcí rady: prezident i premiér by prý měli konzultovat složení vlády nejprve soukromě a pak teprve prezentovat svá stanoviska veřejně. Nic podobného ústava designovanému premiérovi nepředpisuje, a pokud by tak učinil, dobrovolně posílí faktickou pozici prezidenta. Konzultovali snad Klaus v roce 1996 a Zeman v roce 1998 s Havlem složení své vlády? A konečně: zdá se, že i Havel by rád viděl, aby byl do hry zapojen i Paroubek. U Havla to ovšem nepřekvapí, byl, pokud jde o politiku, vždycky poměrně indolentní.

Čtvrtek 28. prosince
Část pražské organizace ODS usiluje o svolání mimořádného sjezdu strany. Topolánek se brání tím, že jeho oponentům jde fakticky o koalici s ČSSD. (Koalice s ČSSD by zahrnovala funkci ministra zahraničí pro Zaorálka. Nejsem žádným nadšeným přívržencem Karla Schwarzenberga, ale přesto si myslím, že výběr mezi ním a Zaorálkem je pro normálního člověka poměrně jednoduchý.) Předseda zelených Bursík se domnívá, že rovněž prezident usiluje jednak o velkou koalici a jednak podporuje vnitřní opozici v ODS, aby mohl posléze docílit toho, že nemilovaného Topolánka nahradí milovaný Bém. To je celkem přesné. Pokud ODS prokáže, že s ní lze podobným způsobem manipulovat, vystaví si dost špatné vysvědčení. Ústupky, které udělal Topolánek koaličním partnerům, jsou dost povážlivé a neklidu ve straně se těžko divit. Pokud má ovšem demokratickou politickou stranu řídit pan prezident z Hradu jako Teng Siao Ping, měl by mít člověk problém takovou stranu volit. Topolánek zatím Klausovi vzdoruje, nic jiného mu nezbývá. Preferencím ODS to nepřidá, ale viníkem je jednoznačně Klaus. Znovu opakuju, ODS si problém se svým expředsedou měla už dávno radikálně vyřídit, teď se aktualizoval v nejméně vhodné době.

V Národním divadle probíhá cosi na způsob Velké národní revoluce. Řada Národních Umělců zvučných jmen si žádá ředitele podle svého gusta. Pokud ho nedostane, budou stávkovat. To je trochu riskantní, mohlo by se ukázat, že se národ bez nich obejde. Na jednu stranu by měl být v takové instituci jakýsi soulad mezi vedením a herci (resp. zpěváky, tanečníky, hudebníky apod.), na druhé straně mi připadá nepochopitelné, proč by si měli zaměstnanci nějakého podniku volit ředitele. (Naopak by mi připadlo samozřejmé, pokud by si vedení vybíralo, koho bude angažovat a koho ne.) Doufám, že Národní Umělci nezvolí k řešení konfliktu stejnou cestu, jako (údajně) Český komorní orchestr, který prý na svém zájezdu ve Španělsku svedl v jakési restauraci vyrovnanou bitku s policejní zásahovou jednotkou.

A když už jsme ve Španělsku: věhlasný španělský onkolog Sabrido léčí Fidela Castra. Zdůvodňuje to tím, že se žádného pacienta neptá na jeho náboženství nebo politické přesvědčení. Vysvětlení kulhá. Kdyby byl kubánského banditu nalezl ve stavu ohrožení života někde na silnici, musí mu samozřejmě poskytnout lékařskou pomoc. Když jde jen o lukrativního pacienta, může si vybírat, protože bandita zjevně není odkázán pouze na něho jediného. Kromě toho problémem není banditovo náboženství nebo politické přesvědčení, ale fakt, že je to bandita. Bandita je podle chirurga správný chlapík, překvapil ho množstvím anekdot o sobě, které mu vyprávěl. Jistě se už ale nepochlubil skalpy těch, od nichž se je jeho estébáci dozvěděli, resp. z nichž je vytřískali. Předsedkyně madridského městského zastupitelstva se pozastavila nad tím, že město posílá ze svého rozpočtu banditovi do Havany léky. Předsedkyně je členkou Lidové strany. Socialistický zastupitel jí vytkl, že „v touze potlesku krajní pravice nazývá Castra diktátorem“. Má pravdu, je to neudržitelné. Castro není žádný diktátor: je to normální tradiční latinskoamerický bandita.

Václav Klaus poskytl Mladé frontě dnes rozsáhlý politologicko-filosofický text, v němž vyvozuje, proč nemá být Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí. Zaslouží si zevrubnější analýzu.

Viliam Buchert v sloupku MfD staví do jedné řady Stalina, Kim-Ir-Sena, Pol Pota a Pinocheta. Všichni to byli diktátoři. Myslím si, že je to vůči Pinochetovi nespravedlivé. Winston Churchill prý kdysi řekl: Frankův režim ve Španělsku vůbec není podle mého gusta: ale kdybych si musel vybrat mezi ním a tím ruským, nebudu váhat ani vteřinu. Z čehož plyne: i mezi diktátory je legitimní rozlišovat. Například: ani Stalin, ani Kim Ir Sen, ani Pol Pot nedovedli svou zemi k hospodářskému rozkvětu a nevzdali se dobrovolně moci. Diktátor, který dokáže na své diktátorství rezignovat, není úplně „správný“ diktátor. (v Lidových novinách se kvůli Pinochetovi obouvá do Josefa Mlejnka Jarka Stuchlíková, ta srovnává Pinocheta zase s Gottwaldem, není divu, že ta dáma má poněkud poškozený orientační smysl, její knížka - mimo jiné - o Pinochetovi mohla vyjít v roce 1977, v roce Charty, v normalizačním Československu; paní Stuchlíková ovšem nepochybně patří k těm, kteří se nemají za co stydět, protože to nedovedou).

A ještě jedna, tentokrát opožděná reakce (za zpoždění se omlouvám): ve středečních Lidových novinách se v dopisech čtenářů pozastavuje Simeona Zikmundová nad tím, že ji označili za bezvýznamnou političku. Je mi líto, ale postup Lidových novin v této věci je nehorázný: nejdřív (22.12.) zveřejnili očividně zaujatou zprávičku, která obsahovala nepravdivou (když vezmeme v úvahu způsob, jak je napsána, je těžké se ubránit označení lživou) informaci, že paní Zikmundová v současné době pracuje jako vedoucí právního oddělení Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou. Přitom paní Zikmundová je už šest let ředitelkou Krajského úřadu kraje Vysočina. Když redakce uveřejní reakci kritizovaného v dopisech čtenářů, je to jakýsi výraz benevolence: nebereme tě vážně, ale ať je po tvém. Zde ovšem byla uveřejněna nepravdivá informace. Zda bylo jejím cílem poškodit paní Zikmunovou, lze jen spekulovat, pokud ano, podařilo se, protože paní Zikmundová na nabídku ministerského křesla mezitím rezignovala. Redakce LN ovšem paní Zikmundové dluží výslovnou omluvu za nepravdivý údaj, který ji mohl poškodit (a patrně taky poškodil), a to na tomtéž místě, kde byl ten nepravdivý údaj uveden. To, že zveřejnili její dopis, nemá s touto morální povinností nic společného. Je to málo.

Pátek 29. prosince
Představitelé ODS, KDU-ČSL a zelených podepsali včera koaliční smlouvu. Za ODS se aktu nezúčastnil první místopředseda Bém, který má k smlouvě rezervované stanovisko (umírněně, radikální jsou za něj představitelé pražské organizace). Topolánek dal podle Práva najevo, že mu Kalousek jako ministr financí vyhovuje lépe než Tlustý (Klausův člověk). Nechápu, proč takové věci říká. Smlouva nevypadá na první pohled vysloveně odpudivě, je otázka, zda vláda vůbec může dostat důvěru a zda by bylo dobré, aby důvěru dostala – její pozice bude slabší než pozice té Špidlovy a Grossovy. Topolánek už ale nemůže couvnout, jeho koaliční partneři taky ne, Klaus taky ne. Záleží na tom, jak velký je v ODS strach z třetího pokusu.

Europoslanec Zahradil naznačuje, že za nominací senátora Schwarzenberga na ministra zahraničí může být pokus obnovit „havlovskou“ frontu. Je možné, že by k tomu byl Topolánek svolný? Kdokoli z ODS se v minulosti uvázal na Havla, od zakladatelů US po Jana Kasla, dopadl špatně. A představa, že podstatou české zahraniční politiky má být obhajoba lidských práv (něco podobného naznačil dnes v rozhovoru pro Právo předseda zelených Bursík), je dosti bláznivá.

Sobota 30. prosince
Týden je chudý na vnitropolitické události – kde jsou doby Velké televizní revoluce! Předseda ODS (a úřadující předseda vlády) Topolánek půjde 2. ledna na každoroční slavnostní oběd prezidenta s premiérem bez manželky. Ve hře je (podle Práva) jakási Topolánkova štědrovečerní fotografie s místopředsedkyní PS Talmanovou. Paní Topolánková se učí – tohle odmítnutí je podstatně přiměřenější než kandidatura do Senátu za obskurní pastranu paní Bobošíkové. Její manžel je svými politickými i soukromými eskapádami žhavým kandidátem na titul „Inspektor Clouseau české politiky“.

Vedení liberecké ODS je ve sporu s libereckým hejtmanem Skokanem (rovněž ODS). Hejtman kritizuje Topolánka za jeho koaliční vládu, krajské vedení ODS se s ním solidarizuje. Čestnému předsedovi ODS se daří svou stranu důkladně rozkládat.

V rozhovoru pro jeden vídeňský list se nominovaný ministr zahraničí Schwarzenberg zaklíná, že nehrozí zrušení Benešových dekretů, protože jsou to „historické dokumenty“ a „nejsou součástí ústavy“ (zřejmě je možné rušit jen to, co je součástí ústavy) a že by jich nebylo, kdyby nebylo protektorátu (to je přijetí teorie příčiny a následku; stejným právem se dá např. říci, že ani mne, ani pana Schwarzenberga by nebylo, kdyby nebylo Adama a Evy). A další moudrost: „dějiny nelze vracet o šedesát let nazpět“. Vrátily se v Německu dějiny zpět, když se rušily Norimberské zákony? Klaus se Zahradilem velmi přeceňují iniciativnost pana Schwarzenberga v otázce vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů. Je v podstatě „jejich“. Tj. jak kdysi říkával jeden můj nešťastný známý, všichni tři „si protiřečí jenom zdálnlivě“. Aspoň v této věci.

V Právu vzpomínají na známou tragickou událost z konce války. Poté, co četníci zastřelili v hospodě v jedné obci u Přibyslavi odbojáře generála Lužu a jeho pobočníka, provedlo rusko-české partyzánské komando za spoluvelení syna zastřeleného odvetnou akci: přepadli četnickou stanici v Přibyslavi a postříleli pět přítomných (jen dva z nich se podíleli na generálově zastřelení). Luža to zdůvodňuje takto: „Museli jsme vykonat rozsudek i na těch, kteří v hostinci nebyli… Kdybychom někoho z nich nechali na živu, všechno by ohlásil gestapu do Jihlavy a do hodiny by všechny četnické stanice na Českomoravské vysočině vyhlásily poplach…“ Chápu, že ve válce je leckdy nutné vykonat leccos, ale tohle (zejména to zdůvodnění) je přece jen dost velká síla.

Profesor Cepl se v rozhovoru pro Právo vyjadřuje za vládu práva. Obecně vzato jsou to krásná slova: jenže právo uskutečňují konkrétní lidé. Tak například Ceplův guru Havel si díky svým pravomocem nastrkal do ÚS své lidi: lze se divit, že jeho nástupce se po něm opičí? A za co může stát soud, do kterého se takhle promítají politické zájmy? Jak může být orgánem „vlády práva“? Jinak je pan profesor svým založením anarchista, strana, která klade na své poslance určité nároky při tak důležitých hlasováních, jako je schvalování rozpočtu, důvěra vládě ap., není prý demokratická, protože „poslanci jsou naprosto svobodní a jsou povinni řídit se svým vědomím a svědomím“. „Svědomí a vědomí“ ovšem velí nejen poslancům, ale každému slušnému člověku, aby ctil sliby a závazky, které na sebe vzal. V zemích, kde ve volbách kandidují politické strany, jsou poslanci vázáni programem a politickou linií strany (jinak do ní neměli lézt). K tomu, aby vystoupili v tak zásadních věcech samostatně, by museli mít velmi, velmi silné důvody, tak silné, že si je skoro nedovedu představit. A hlavně: vůbec nevěřím, že kdokoli z těch, který u nás v minulých letech takhle vystoupil proti své straně nebo se k tomu právě chystá, takové silné důvody měl.

A ještě dvě aktuality. Jeden máš slovanský bratr ze země, kde ještě před nedávnem zítra znamenalo včera, se na palubě letadla své vlasti důkladně zbumbrlíkoval a poté simuloval únos. Posádka i obsluha postupovaly přísně podle pravidel a instrukcí, jež pro takové případy od odpovědných ruských orgánů obdržely, a dotyčného seřezaly jako koně. Recept v tomto případě kupodivu zafungoval (kdyby šlo o islámského teroristu, za výsledek bych nic nedal). Mezitím si česká strana mohla v klidu a na účet Aeroflotu nacvičit zásah v krizové situaci, letadlo na cestě kamsi do Švýcarska bylo nuceno mimořádně přistát v Ruzyni. (Podle novinových zpráv se ovšem nezdá, že by ruská strana byla ochotna zaplatit všechna „opatření“ včetně nasazení dvou grippenů z vojenské základny v Čáslavi.)

V Bagdádu byl popraven Saddám Husajn. Vypadá to, jako by bagdádské úřady (učinily tak nepochybně s americkým požehnáním) už nevěděly co s ním. Úvahy o nepřípustnosti (nebo přípustnosti) trestu smrti mi v souvislosti s případem iráckého diktátory připadají jako typické probírání pseudoproblému.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.



zpět na článek