Jiří Paroubek moc dobře ví, že komunisté jsou jakýmsi lakmusovým papírkem české politiky. Většina stran se od spolupráce s komunisty distancuje. Obvykle ještě s určitými podmínkami. ČSSD má tak stále platné usnesení z předešlých sjezdů, které formálně brání spolupráci ČSSD a KSČM na vládní úrovni. ODS si zakázala spolupráci s komunisty na všech úrovních, KDU-ČSL a zelení vyjadřují dlouhodobě shodné stanovisko, že je pro ně účast ve vládě i s tichou podporou komunistů nepřijatelná. Paroubek by si navíc přál komunisty „kultivovat“ a připouštěl účast komunistů v levicové vládě po volbách 2010. Svou předvolební strategii založil na tom, že po volbách 2006 vytvoří menšinovou vládu s podporou komunistů. Česká levice ale utrpěla proti volbám z roku 2002 ztrátu 11 mandátů, přičemž více tratili komunisté. Předseda KSČM Filip se to snažil vysvětlovat příklonem některých voličů KSČM k Paroubkovi kvůli obavám z vítězství ODS. Paroubkova politika tudíž vedla k poklesu počtu mandátů komunistů, nikoliv ale k poklesu jejich vlivu. Filip dále za největší nebezpečí označoval vznik velké koalice ODS a ČSSD. Paroubkova hra o velkou koalici skončila v okamžiku, kdy bývalý předseda KDU-ČSL kývl na vládu s ČSSD s tichou podporou komunistů. Komunisté nad tímto krokem vyjádřili překvapení, Kalousek však svoji představu o vládě s ČSSD v lidové straně neobhájil a tento projekt během 24 hodin padl. Místopředseda KSČM Dolejš posléze zaujal poměrně vstřícné stanovisko ke konání předčasných voleb. Předseda ODS Topolánek po jmenování své vlády označil menšinovou vládu ODS se šesti nestraníky za „ překlenovací“, která by svůj mandát vykonávala pouze do předčasných voleb na jaře roku 2007.
Komunisté mají toto dilema. Nepodpoříme-li Topolánka, není jisté, zda prezident Klaus opět nejmenuje jako předsedu vlády jiného zástupce ODS, čekal by nás druhý pokus a případné odmítnutí i druhé vlády by vedlo k tomu, že by měl z čela sněmovny odstoupit předseda PS Vlček (ČSSD) a byl by tu třetí pokus s možnou koncovkou „národní shody“, tj. řešením prosazovaném Filipem těsně po volbách. S tím rozdílem, že by tato „úřednická vláda“ fungovala pouze do předčasných voleb. Komunisté musí totiž velice pečlivě vážit svou „státotvornost“ a stranický prospěch. Vyjde-li totiž Paroubek z několikaměsíční bitvy o novou vládu oslaben (a jak ukazují průzkumy veřejného mínění, na které údajně Paroubek velice dbá, k výraznému poklesu popularity Paroubka v září 2006 skutečně došlo), mohli by komunisté očekávat v mimořádných volbách na jaře 2007 lepší volební výsledek. Pokud však vsadí na to, že Paroubek bude Klausem pověřen sestavením vlády v druhém kole, budou dál statisty v Paroubkově hře, která snad počítá s tím, že nakonec získá jeden hlas bývalé trojkoalice. Účast na této hře by mohla komunistům přinést jisté prebendy a pašalíky na ministerstvech, posílila by ale postavení Paroubka a dále rozvolnila vztah některých voličů ke KSČM. Pravděpodobně by se tak mohl realizovat i scénář Paroubka o „kultivaci“ KSČM s případnou změnou názvu.
Komunisté proto mohou dále nevyvíjet žádnou zvláštní aktivitu a čekat, jak s nimi Paroubek naloží. Toto řešení má pro komunisty riziko toho, že je Paroubek pouze využije a odhodí jako nepotřebný balast. Vždyť o jeho nestálosti názorů si v této republice již každý udělal jasnou představu.