Vraťme se však k politologickým kořenům Jiřího Pehe, které zapustil do značné hloubky propagací Havlovy politiky a nedůtklivou kritikou Klause a Zemana, přičemž toho prvního si bral na mušku mnohem častěji. Po mimořádných volbách v roce 1998 vznikla velmi zajímavá situace. ČSSD mohla vytvořit vládní koalici s lidovci a Unií svobody, kterou tehdy vedl Jan Ruml. Zeman byl dokonce ochoten , i když vyhrál se svou ČSSD volby, přenechat místo premiéra Luxovi, předsedovi KDU-ČSL. Kza žádnou cenu do koalice se Zemanem nechtěl, byl Ruml. Ten byl ochoten jít s ODS, pokud by se zbavila Klause. ODS, KDU-ČSL a lidovci by totiž dali také dohromady vládní většinu. Tehdy nabídl Klaus Zemanovi opoziční smlouvu, tj. zajistil mu, že ODS bude tolerovat menšinovou vládu ČSSD výměnou za to, že spolu s ODS prosadí změnu volebního zákona tak, aby v něm byly posíleny tzv. většinové prvky. Vznik opoziční smlouvy nebyl po chuti Havlovi a zásadním odpůrcem této "pragmatické dohody" byl i Jiří Pehe. Mimo jiné Pehe vytýkal opoziční smlouvě to, že se dva zásadní předvolební rivalové, z nichž jeden, Klaus, dokonce těsně před volbami mobilizoval proti levici, dokázali dohodnout na vládním uspořádání . V roce 1998 trvalo ustavení nové vlády Miloše Zemana asi 5 neděl. Opoziční smlouva byla Jiřím Pehe vydávána za vzor politického kšeftu a nečestnosti. Označoval ji za skrytou velkou koalici a obviňoval ČSSD a ODS z toho, že si rozparcelovaly republiku. Výsledky opoziční smlouvy se nakonec ukázaly být tristní. Došlo sice ke schválení nového volebního zákona, značnou část tohoto zákona pak Ústavní soud na popud Václava Havla zrušil a ze zákona, který by preferoval velké strany, zbylo torzo. Nakonec se do něho dostala ona známá d´Hondtova metoda, která letos vyřídila zelené a připravila je minimálně o 7 mandátů. Opoziční smlouva alias skrytá velká koalice nakonec pomohla etablovat ČSSD jako schopnou vládní stranu a ODS s Klausem prohrála i volby v roce 2002.
Zmiňuji se o době opoziční smlouvy proto, že Paroubek v posledních dnech mlží ve sdělovacích prostředcích řeči o tom, že jedině velká koalice je správným řešením pro Česko po volbách 2006. Tohoto mlžného oparu se tedy chopil Jiří Pehe a ve svém článku nastínil, že prostě velká koalice je ta správná věc. Dokonce, jak si Pehe všimnul, se o ní jako o možnosti zmínil i Klaus a nebýt Topolánka, už bychom tady velkou koalici měli a bylo by po problémech. Tento názorový veletoč Jiřího Pehe, který jsem avizoval na začátku této úvahy, stojí za zmínku. Podle Pehe by se totiž ČSSD s ODS dokázala dohodnout na základních reformách. Z čeho že Pehe bere tuto víru, je pro mě otázkou, na kterou neznám odpověď. Paroubkova ČSSD ve volbách principielně popírala nutnost jakýchkoli hlubších reforem. Naopak, s veškerou Paroubkovskou lstivostí a nízkostí strašila voliče tím, že reformy avizované ODS povedou ke zbídačení "obyčejných" lidí. Nedokážu si proto představit, že by v čele ODS byl člověk, který by den po volbách a po Paroubkově projevu prohlásil, co jsme si to jsme si, Paroubku, pojď s námi do velké koalice. Jiří Pehe evidentně opustil své přesvědčení, jestliže se ve svém článku ani slovem nezmínil o tom, že by takový názorový veletoč z úst předsedy ODS byl jasným pohrdáním těmi, kteří ODS dali svůj hlas právě proto, aby byl od moci Paroubek odstaven. Zdá se mi, že Jiří Pehe dospěl do podobné situace jako Paroubek. Opustil své principy, to, co hlásal, a navrhuje to, proti čemu vždycky ve svých článcích bojoval. Dnes už mu tedy nevadí, že by si dvě velké strany rozparcelovaly tuto republiku? Tím, že Pehe opustil své principy, ztratil i to poslední, co měl a pro co jsem si ho mohl i já, ač jsem s ním málokdy souhlasil, vážit. Svoji osobitost.