Vidím-li tedy výsledek tříměsíčního jednání o české vládě po volbách 2006 jako Paroubkovo vítězství, musím současně dodat slůvko „podmíněné“. Dávám ovšem mnohem více než „profesionálním“ politologům za pravdu komentátorům tak zvaně amatérským. Ti zřejmě dokáží velmi přesně zhodnotit současnou politiku stavem své mysli. Nemusí se ohlížet na svou údajnou „reputaci“, mohou svobodně vyjádřit podstatu své myšlenky a nestydí se často přiznat i to, že se v tom či tom zmýlili. Profesionálové jako by pod tlakem neustále publikovat a neustále se ukazovat v médiích chrlí každý den sloupce názorů, jejichž konzistence je na pováženou. Nicméně, profesionální politologové, jakkoli jejich práci často hodnotím velmi negativně, jsou jen malou částí české politiky. Těmi hlavními aktéry jsou samozřejmě politici a v televizní éře i moderátoři politických diskusí na obrazovkách našich televizorů. O tom, kam může zajít „neúcta k autoritám“ se přesvědčil zcela nedávno David Borek. Ten si za svůj rozhovor s Paroubkem v den, kdy Paroubek podal demisi své vlády, zasloužil od ředitele zpravodajství ČT1 „červenou kartu“ . Inu, vyskakoval sis, tu máš po papuli.
Česká politika je dnes plná kotrmelců. Paroubek tudíž ráno vyšle své podřízené místopředsedy na jednání, zatímco už má připravený scénář, který z těchto místopředsedů udělá obyčejné nosiče vody, ne-li hlupáky. Povrchní komentáře v radiích a televizích potom semelou celou českou politiku do jednoho nechutného guláše, v němž se nerozlišuje, pouze zjednodušuje a pouští jakoby „silná sdělení“. Mimo jiné zaujal v rozhlasovém pořadu „Nad věcí“(24.8.) postřeh Ivana Krause, který poukázal na to, jak může televize snadno manipulovat veřejným míněním. Uvedl, že v éře Franze Josefa Strausse se stávalo pravidlem, že byl Strauss zabírán v některých televizích tak, aby bylo vidět , že se potí nebo v jiných chvilkách jakoby „nepozornosti“ . Televize tak dávaly tímto podprahovým způsobem najevo své antipatie ke Straussově politice. K tomu dodávám, že to stejně nebylo nic platné a Strauss suverénně ovládal bavorskou politiku a CSU.
Jednání o vládě v posledních týdnech ukázala, že Paroubkovi a nyní i Kalouskovi není tak říkajíce „nic svaté“. To u Paroubka dávno nepřekvapuje, Kalouskovo salto mortale až tak nepřekvapilo. A mnoho diskutérů na síti přeje Kalouskovi „jenom peklo“ s dodatkem, že církev svatá přeci v peklo věří. Dávám ke cti Bursíkovi, že se ke Kalouskovi nepřidal a stále si stojí za tím, co říkal před volbami i po volbách. Topolánek si po volbách počínal tak, jak slíbil, a podpis koaliční smlouvy byl pozitivem. To, že nedokázal tuto smlouvu prosadit, je částečně vina jeho vyjednávacích metod a částečně výsledku voleb. Model roku 1996 byl sice správnou výchozí inspirací, nicméně mezi tím uběhlo 10 let, z nichž 8 let byla ČSSD u moci. Nabídka podpory vlády trojkoalice za křeslo předsedy poslanecké sněmovny byla tudíž vzhledem k mocenským ambicím Paroubka nedostatečná. To, co ale za toleranci požadoval Paroubek, bylo naopak daleko za hranicemi ochoty k ústupkům ODS. Teze o tom, že ihned po volbách měl Topolánek nabídnout velkou koalici Paroubkovi a ten by ji zcela jistě přijal, jak tvrdí ve svém příspěvku na NP Daneš, je pouhá spekulace. Nelze se o tom dodatečně přesvědčit, neboť, jak známo, historie se nedá opakovat.
Dnes se situace jeví tak, že vítěz voleb , tj.ODS, stráví další čtyři roky v opozici. Přeběhnutí Kalouska k Paroubkovi je riskantním činem, který může lidovce destabilizovat. Nicméně předpokládám, že i přes velký odpor některých vlivných politiků KDU-ČSL se Kalouskovi podaří prosadit koalici s Paroubkem na půdě své strany. Vidina ministerských křesel, o kterých se dnes již otevřeně spekuluje, bude „roubíkem“ i pro řadu těch, kteří sice budou vnitřně proti této koalici, ale nenaleznou odvahu veřejně vystoupit. Zbývá proto jen úvaha, zda Topolánek měl jakékoli rozhovory s Paroubkem, nota bene „mezi čtyřma očima“, vůbec absolvovat. Jak se ukazuje, tykání si Topolánka s Kalouskem neznamenalo vlastně vůbec nic a nezabránilo Kalouskovi opustit projekt, do něhož i on sám vložil nejednu politickou investici. Nacházím zde podobný efekt, jaký svého času doprovázel jednání Klause se Zemanem. Zeman, brilantní řečník, dokázal Klause svými bonmoty před kamerami často zcela vyvést z konceptu. Proti některým vlastnostem Paroubka byl však Zeman pouhý břídil. On totiž posléze nalezenou dohodu s Klausem dlouhodobě respektoval. Navíc dokázal „v tom nejlepším“ odejít pouze s jedinou chybou, v níž se dobrodružně zapletl do volby prezidenta. Paroubek na rozdíl od Zemana zdaleka tak dobrým řečníkem není. Oproti Zemanovi, který byl ve svých názorech téměř neuvěřitelně konzistentní, Paroubek dokázal za své krátké působení ve vrcholové politice zastávat paralelně řadu navzájem neslučitelných názorů podle typu publika, na které se obracel. Na otázku, jaká že je vlastně česká politika v roce 2006, musím proto odpovědět, že je vysoce přeexponová úporností, s jakou Paroubek hájí svůj post předsedy vlády. Někteří si myslí, že je to normální. Já ne.