Paroubek je typickým produktem normalizačního bolševismu, stejně jako Lukašenko, a pokud se zmocní vlády, zmocní se i moci. V tom je zásadní rozdíl, který mnoho lidí nechápe, a jak se zdá, nechápe jej a nebo nechce chápat ani mnoho novinářů. Jinak by nemohli mlčet.
Demokratický politik vládne tak dlouho, dokud má k tomu mandát. Pak odstoupí. To je ovšem něco, co Paroubek nemíní ani náhodou udělat, jak se již dva měsíce ukazuje. Demokratický politik veřejně hledá spojence, zatímco diktátorský politik, jakým Paroubek je, vnutí svoji představu všem, ať to stojí co chce. Dokonce i svému momentálně slabšímu partnerovi, tedy dnes KSČM, brutálně nadiktoval svoji představu, vědom si špatné situace KSČM, a vytvořil si tak nátlakem svoji vlastní „většinu“.
Všimněme si, jak jeden z jeho neservilnějších poskoků Škromach opakovaně hovoří o demokratické koalici jako o menšině, přestože počet poslanců je 100 na 100.
Veřejné výroky pana Paroubka, arogantní vystupování jak okopírované podle vzorů okresních a krajských tajemníků KSČ zjevně ukazují, kam tento mocichtivý politický šíbr směřuje. To, že mu nejsou demokratické strany schopné účinně čelit, nevěští příznivou budoucnost. Porušuje-li v demokratickém státě předseda politické strany nevídaným způsobem zásady demokracie jako Paroubek, jak se to ukazuje při hlasování ve Sněmovně, je na tom politika a demokracie špatně. Doslova tyranizuje svoje vlastní poslance, a to ještě před tím, než se chopil neomezené moci. Což je nepřehlédnutelný vzkaz poslancům Parlamentu ČR, nejprve svým a pak všem: Držet hubu a krok! Dnes donutil celou ČSSD „pochodovat v jednom šiku“. Jak bude asi vypadat v budoucnu stát, kde chce být za každou cenu předsedou vlády, když se on sám změnil za pár měsíců z krajského politika na stranického diktátora? A neodvolatelného kvazipředsedu vlády?
Porovnáváme-li situaci v postkomunistických zemích, vychází nám jako vzor pro srovnání jedině Lukašenko. Brání-li veřejně politik poslancům své strany demokraticky hlasovat, aniž by se proti této praxi kdokoliv ozval, co můžeme čekat, až se stane, jak sám touží, předsedou vlády? Odpověď je celkem jednoduchá. Donutí společnost chovat se tak, jak dnes donutil své spolustraníky.
Paroubek je géniem špinavé a nechutné normalizační politiky, tak jak ji známe z doby po roce 1969. Stejně jako Lukašenko. Vychází ze stejného prostředí, používá stejné metody. Je schopen tak podrazáckého a nechutného chování, že, jak se zdá, demokratičtí politici na toto chování nemají žádnou odpověď. A skutečnost je taková, že odnikud nelze žádnou pomoc očekávat. EU umí buzerovat své občany kvůli zakřivení rohlíků, ale proti nedemokratickým politikům žádnou zbraň nemá. Tanky z Bruselu rozhodně nepřijedou ani nějaký pokyn Ústředního výboru EÚ. Jsme v tom sami.
Paroubek od svého nástupu k moci trvale oslovuje tu nejhorší vrstvu naší společnosti. Navíc si získal populistickou politikou uplácení neschopných a líných na svoji stranu obrovské množství všech těch, kteří jsou placeni ze státní kasy. A kteří mají obrovský strach, že by mohl přijít někdo, kdo by po nich požadoval, aby složili účty ze svých činů. A to ať jde o značnou část příslušníků policie, která má více členů než na konci normalizace, všech neschopných ministerských a státních úředníků, Paroubka miluje většina neschopných učitelů, kteří se děsí počítačů, angličtiny a toho, že mnozí žáci toho ví víc než oni (tedy spíš „ony“), velké části státních lékařů a sester, kteří se chvějí děsem při představě, že by měli pacienta považovat za člověka a nechovat se k němu jako k poddanému. Na Paroubkův postsocialismus čekají všichni ti „strážci lesů vod a strání“, úředníci obhospodařující zakázané prostory, ať jde o ty, kteří jsou neomezenými vládci nad národními parky a chráněnými územími, již skoro padesát let mají vojenské újezdy jako svoje feudální a další a další a další podobní.
Zdá se, že lidé, kteří chtějí pracovat a budovat svobodnou společnost, prohrávají. Nejméně polovina českých voličů si přeje žít pod kuratelou, kašlou na osobní svobodu, možnost uplatnění, jen když jim osobně někdo zajistí a ochrání jejich výhody.
Vy, kteří očekáváte další rozvoj státu, zakotvení demokracie a osobní svobody, plačte! Paroubek jako nezkrotně sebestřená osoba coby předseda vlády vám ukáže, co je to „řízená demokracie se sociálními aspekty“. Pokud se mu to povede. A protože sociální demokracii jdou ze Strany zelených na pomoc nespokojení levičáci a milovníci dozoru nad obyvatelstvem, máme se na co těšit. ČSSD, KSČ(M) a většina zelených dají dohromady v parlamentě dostatečnou většinu. Jak si představují vládu, to vidíme dneska nejen v Bělorusku, ale i u věrného Paroubkova přítele na Slovensku.
Mimochodem , jak nás učí psychologové, lidé se většinou prozradí nějakými bezděčnými gesty anebo slovy a slovními spojeními, kterým nedokáží odolat a které ukáží jejich skutečné myšlení.
Všimli jste si, jak přesně podle vzoru bolševických bosů a příslušníků StB, když chce Paroubek někoho urazit, třeba konkurenční politiky, s pejorativním akcentem jim říká „pánové“? Takhle mne naposledy nazývala předsedkyně ZO KSČ, když chtěla veřejně naznačit, že já nejsem „jedním z nich“! A všichni tomu rozuměli. Měli bychom tomu rozumělt také. Demokratičtí politici nejsou stejnými politiky se stejnými cíli a metodami jako Paroubek!
Když mne začal některý člen StB významně oslovovat „pane“, bylo mi jasné, že na mne něco nepěkného chystá. Copak chystá soudruh Paroubek s tichým požehnáním Klause (s všeobecným podezřením, že je to za presidentskou sesli) na „pány a dámy„?Tedy na ty obyvatele České republiky, kteří nevolili levici? Bojím se, abychom se to nedozvěděli až moc brzo.