Česká, resp. československá sociální demokracie, obnovila po pádu komunistického totalitního režimu svou činnost. Chtěla navázat na tradiční postavení sociální demokracie, která se za první republiky podílela nebo vedla vlády předválečného Československa. V předválečném Československu získávala československá sociální demokracie po odtržení bolševického levicové křídla v roce 1920/21 zhruba 10 až 15% hlasů. Byla zejména stranou kvalifikovaných dělníků, drobných živnostníků a její politika byla vždy spojována s Hradem, kde sídlil první československý prezident T. G. Masaryk. I z této vazby na prvního československého prezidenta, demokrata evropského, ne-li světového formátu, mohla sociální demokracie těžit. Po násilném sloučení sociální demokracie s KSČ po únoru 1948 řada sociálních demokratů emigrovala a někteří se dostali do spárů komunistické totality a byli uvězněni. V roce 1968 se skupina kolem Přemysla Janýra pokusila o obnovu sociální demokracie, tento pokus však tak jako celý polednový vývoj, Pražské jaro 1968, zmařila sovětská intervence a okupace. Teprve pádem železné opony a rozpadem sovětského imperia tak vznikla možnost činnost sociální demokracie obnovit.
Na obnovovacím sjezdu ČSSD v roce 1990 se tehdy zcela zásadně a negativně promítl boj nepřátelsky naladěných dvou skupin sociálních demokratů v exilu. Do Československa se vrátil mimo jiné i profesor Jiří Horák z exilu v USA a ucházel se o post předsedy ČSSD. Vystoupení zástupců sociální demokracie v exilu bylo „bombou“. Obě znepřátelené skupiny se obviňovali z komunistických praktik či se dokonce navzájem dehonestovali jako „komunisté“. Vážným kandidátem na funkci předsedy ČSSD byl i Rudolf Battěk. Zásadním konfliktem té doby byla ale otázka účasti v prvních svobodných volbách v roce 1990. Zatímco skupina kolem Battěka prosazovala účast na kandidátce Občanského fóra, Horák reprezentoval tu část delegátů, která si přála samostatnou účast ve volbách. Sjezd do funkce předsedy zvolil Horáka a Battěk byl později ze strany vyobcován. Ústředním tajemníkem ČSSD byl tehdy zvolen Jiří Paroubek, který se stal jakousi pravou rukou předsedy Horáka. Horák po svém návratu po čtyřicetileté emigraci (odcházel jako mladý muž a vracel se jako šedesátiletý) měl pouze mlhavé povědomí o situaci v Československu té doby. Jestliže dnes zpětně hodnotím to, že se jeho informátorem stal Paroubek, chápu mnohem lépe, že situaci v posttotalitním Československu neporozuměl a ani rozumět nemohl. Volby v roce 1990 nedopadly pro sociální demokracii dobře, strana nepřekonala 5% uzavírací klauzuli a nebyla ve federálním shromáždění ani v národních radách. To se sice změnilo, když několik poslanců zvolených za OF se přidalo k ČSSD (Pavel Dostál, Ivan Fišera a další). Mezitím se však schylovalo k rozpadu Československa. Horák trval na zachování Československa a vedl ČSSD i do druhých voleb v roce 1992. Zde již ČSSD uspěla, ale ziskem 7% hlasů byla jednou z malých stran.
Po dalším nepříliš dobrém výsledku se proti Horákovu vedení zásadně postavil Miloš Zeman. Toto vedení (v Lidovém domě) nazýval posměšně „urologickou klinikou“, čímž narážel na to, že zde byla řada starých lidí pamatujících ČSSD z dob svého mládí. Nebezpečí Zemanova způsobu politiky si byla značná část ČSSD vědoma a ustavila tzv. rakovnický proud, který se Zemanovi postavil. Krédem tohoto proudu byla slušnost, věcnost a antikomunismus. Na sjezdu ČSSD v roce 1993 se o funkci předsedy ČSSD utkali Miloš Zeman a Jiří Paroubek. Je nutné si zde připomenout, že Paroubek byl kandidátem i výše zmíněného rakovnického proudu, tj. silného antikomunistického(!!!) křídla v ČSSD. Na druhou stranu, po dvou prohraných volbách značná část delegátů viděla v Zemanovi velmi známou mediální hvězdu schopnou soupeřit s Václavem Klausem. Na Zemanovu stranu se přiklonili i mladí sociální demokraté, kterým Zeman slíbil rychlý postup ve straně. A sekci mladých sociálních demokratů nevedl tehdy nikdo jiný než Stanislav Gross! Zeman se zcela zásadně vymezil proti Klausovi, populistickou argumentací a útokem na způsob privatizace kupónovou metodou a zdrcující kritikou všech negativních jevů, které transformaci doprovázely včetně dnes tolik diskutované korupce, se mu podařilo ve volbách v roce 1996 získat pro ČSSD již asi 25% hlasů. Navíc umožnil Klausovi schválení jeho menšinového kabinetu první nepsanou opoziční smlouvou. Po rozpadu Klausovy menšinové vlády dokázal v mimořádných volbách Zeman zvítězit a po dohodě s Klausem, tentokrát v písemné smlouvě, se stal předsedou menšinové vlády ČSSD. Na tomto místě je nutné si připomenout, že to byl právě Zeman, který vnesl do české politiky do té doby nevídaný populismus, urážky a lži. Tím se nijak nelišil od tehdy dalšího populisty Sládka, vůdce naší tzv. republikánské strany. Pro oba tyto populisty však byl český politický dvorek příliš malý, ve volbách 1998 strana republikánů nepřekročila uzavírací klauzuli 5 % a od té doby se již do parlamentu nedostala. Zeman sám o sládkovcích hovořil jako o „zdivočelých sociálních demokratech“ a ukázal jim tak cestu do té „správné“ strany. Zamanův politický styl se kromě populismu vyznačoval i dalším, do té doby nevídaným jevem. V řadách Zemanových poradců se ocitli i bývalí komunističtí funkcionáři, z nichž nejznámějším se stal Miroslav Šlouf. Právě z této strany byla údajně zahájena dehonestující akce proti tehdy velmi populární Petře Buzkové. Akce s krycím jménem „Olovo“ měla za cíl zdiskreditovat tuto političku.Velmi podobné mi připadají materiály z „Mrázkova archivu“! Tato akce vyšuměla kamsi do ztracena a nevím o tom, že by v této věci bylo něco určitého zjištěno. Hodnotíme-li tudíž dobu vlády Miloše Zemana, kterou on ve své knize označuje za vrchol či vzestup ČSSD, nelze se zbavit dojmu, že právě tato první vláda ČSSD nastartovala v naší společnosti právě ty problémy, které se naplno vyvalily ven těsně před volbami roku 2006.
Na opoziční smlouvu doplatila ODS zřetelným úbytkem hlasů a ve volbách 2002 opět zvítězila ČSSD. V letech 2002 až 2006 vystřídala ČSSD tři premiéry, Špidlu, Grosse a Paroubka. Špidla doplatil na zcela nezvládnutou (rozuměj: pro ČSSD) volbu prezidenta. Chtěl se totiž za každou cenu „odstřihnout“ od svého předchůdce a prosazoval nekomunistickou cestu ČSSD. Koalice 101 (s KDU-ČSL a US-DEU) však byla zemanovským křídlem ČSSD (i po odchodu Zemana z funkce předsedy vlády) neustále relativizována. To, že nakonec část ČSSD zvolila místo Zemana za prezidenta Klause, bylo pouze vykřičníkem za všeobecně rozháranou atmosférou v ČSSD v časech Špidly. Situaci už nezachránil ani mediálně populární Stanislav Gross. Naopak, tehdy se začaly na Grosse objevovat první skandály, které ještě coby ministr vnitra jakoby zasunul do pozadí. Posazením Grosse na exponované místo premiéra se však projevila jejich výbušnost a Gross byl donucen k demisi. Jeho nástupce Paroubek pak do politiky ČSSD vnesl do té doby nevídanou ideologisaci a novou doktrínu, která místo formálně existující koalice 101 počítala s koalicí 111, tj. ČSSD a KSČM. Návrat k útočné politice, hrubé až neurvalé kritice prezidenta, politických soupeřů obecně a nezakrytá kolaborace s komunisty přinesla okamžitý vzestup preferencí ČSSD. Tyto Paroubkovy akce však vedly i ke společenské reakci, kdy se opět aktivizovaly i strany ODS a KDU-ČSL jako strany antikomunistické. Politické vybuzení společnosti se promítlo do poměrně vysoké volební účasti při volbách do poslanecké sněmovny 2006 a v porážce ČSSD od ODS. Svou hysterickou reakcí na výsledek voleb si Paroubek zadělal na problémy ve své straně. Paroubek zavedl svou stranu do politické izolace, v níž má pouze jedinou výjimku, a to vysoký koaliční potenciál ke KSČM. Ze strany slušných sebevědomých lidí, kvalifikovaných dělníků, živnostníků i inteligence s vysokým koaličním potenciálem tak počínaje Zemanem a konče Paroubkem vznikla strana obracející se na poněkud přízemnější lidské pudy, jakými jsou strach a závist. Strach z nutných a pravděpodobně bolestivých reforem a závist vůči tzv. 10% bohatých. Proto nachází své voliče zejména ve starší generaci, které vsugerovala to, že je ODS připraví o důchody, a málo kvalifikovanými zaměstnanci. Těm zase slibuje štědrou sociální síť. I přesto však i poměrně značná část méně kvalifikovaných lidí a důchodců volila ODS (kolem 20%). To jednoznačně svědčí o tom, že i tito lidé, pokud si důvěřují a mají vyšší sebevědomí, se politiky ODS nebojí.
ČSSD dnes stojí na důležitém rozcestí. První cesta, vydlážděná Zemanem a Paroubkem, vede ČSSD do těsného objetí s komunisty. Jen taková ČSSD totiž dokáže přebrat hlasy komunistům, jak jsme byli svědky v letošních volbách. Ta u nás méně probádaná cesta vede k návratu k tradiční reformistické politice, která dbá na zdraví ekonomiky i obyvatel. Tato cesta však ČSSD neslibuje volební vítězství. Jak však ukázaly volby letošní, volební vítězství nepřišlo ani s radikální levicovou rétorikou. A to je, mezi námi, dobře. Vidím proto cestu ČSSD jako cestu strany se stále vysokým voličským potenciálem, který, pokud bude usměrněn do tradiční reformistické a slušné politiky, má opět naději přivést ČSSD do Strakovky. Možná nikoli hlavním vchodem, ale jako důvěryhodného koaličního partnera.