Neviditelný Pes

POLITIKA: Lhát dovedou a pravdu neřeknou

27.3.2006

Balbínova poetická strana hraje roli bílého koně

Možná, že křivdím Ivanovi Langrovi, když si myslím, že on je vynálezce a původce neblahé praxe vyvěšovat podél dálničních a silničních tahů politicky motivované zesměšňující billboardy. Ať to byl on nebo kdokoli jiný, čert z pytle vyletěl a je ho všude plno. Zcela mimořádnou roli zde hraje Balbínova poetická strana. Je to skutečná politická strana, řádně registrovaná, voleb se účastnící. Má i svoje heslo, výrok Bohuslava Balbína z roku 1668 „Lhát neumím, pravdu říci nedají, leč bude jinak.“ Kdyby existovaly závody v pokrytectví, Balbínova poetická strana by měla šanci na slušné umístění, možná i absolutní vítězství.

Nejdříve jak je to s tou pravdou

Balbínova poetická strana vede soustavnou kampaň proti straně lidové. Netají se s tím a dokonce, když lidovci přelepují difamující billboardy svými kreacemi, sáhla k žalobě. Na můj dotaz, kolik Balbínovu stranu stojí billboardová kampaň, odpovídá pokladník strany Petr Borka. Už jeho tato odpověď je v půvabném rozporu s heslem „pravdu říci nedají“:

„Na další dotazy pochopitelně nejsem povinen nijak reagovat. Daňové přiznání podáme jako každá jiná strana v řádném termínu. Nicméně. Na rozdíl od jiných stran včetně lidovců nemáme co skrývat.“ Ten člověk to myslel vážně! Načež pokračuje: „Na darech jsme (tento povolený systém vymysleli parlamentní strany) nasbírali dostatečný počet finančních prostředků, abychom si tuto kampaň, která nebyla zase tak drahá, jak si možná myslíte, mohli dovolit. Nebudu Vám říkat přesné číslo, neboť vzhledem k dobrým vztahům s reklamními agenturami a k jejich cenové politice to říci nemohu, ale jsou to řádově stovky tisíc korun.“

Převedu do srozumitelné češtiny:

Existuje skupina osob, která prostřednictvím zdánlivě roztomilé, zdánlivě recesistické a sympatické Balbínovy strany soustavně difamuje stranu lidovou. Nejde o žert. Kdopak by žertoval tím, že rozhazuje statisíce? Opakuji, je tu někdo, komu stovky tisíc stojí za to, aby tři měsíce před volbami difamační kampaní lámal kosti v těle jedné politické straně. Toto už není úlet. Toto už vůbec není recese. Toto je černý politický raketýring. Vedení Balbínovy strany (dle pana Borky proběhlo „kolektivní hlasování“, jež dopadlo 4:1 ve prospěch kampaně) zřejmě neví, co je slušnost, co je férovost, co je otevřené politické střetnutí. Věnovalo sympatické jméno své strany k zákeřnému útoku. Balbínovci lžou už tím, že přejímají historický Balbínův výrok „pravdu říci nedají“. Pravdu říci mohou kdykoli: ať pravdivě řeknou, kdo si je platí, aby difamovali stranu lidovou.

Mrtví parašutisté

Bohuslav Balbín možná lhát neuměl, ale Balbínovci lžou velmi úspěšně.

Součástí kampaně bylo veřejné osočení Miroslava Kalouska, že nese odpovědnost za smrt tří parašutistů. Žádal jsem představitele této strany o přesné informace, koho měli na mysli. Nuže, jde o Aleše Bartuška, Adriana Rischiho a Romana Prinicha. Pouze Roman Prinich zahynul na padáku typu VT-100, zakoupeném naší armádu v době Kalouskova působení v roli ekonomického náměstka. Vyšetřování však ukázalo, že vojín Prinich nezahynul vinou špatné funkce padáku. Miroslav Kalousek má na jeho smrti asi tolik viny, jako já nebo laskavý čtenář spočívající svýma očima na těchto řádcích. Aleš Bartušek a Adrian Roschi zahynuli na zcela jiných padácích, s nimiž neměl Miroslav Kalousek už vůbec nic společného. Přestože pan Petr Borka byl konfrontován s fakty (a neobracel jsem se na něho jako na soukromou osobu, ale jako na reprezentanta Balbínovy strany), odpověděl:

„U politiků jsme zastánci presumce viny a z toho, co víme jsme přesvědčeni, že pan Kalousek nese minimálně morální odpovědnost a necítíme žádnou potřebu se mu omlouvat.“ Zase převedu do češtiny: Presumpce viny nás vede k tomu, že fakta ignorujeme.

Prachy nadevše

Bylo by děsné, kdyby se tato praxe měla stát trvalou složkou našeho politického života. Podlost kampaně spočívá v tom, že je anonymní – neanonymní. Je zde zvolen bílý kůň, tedy bezvýznamná, ale nikoli veřejnosti neznámá politická strana, navíc strana se značným potenciálem sympatie. A ta ochotně vezme sekernickou roli. Oběť, v daném případě lidová strana, se prakticky nemůže bránit. Náš soudní systém a právní řád stavějí velmi často oběť a agresora do asymetrického postavení, kdy výhody jsou na agresorově straně.

Má to ovšem i širší souvislosti: zde se politický zápas přesunul už čistě do roviny urážek a lží. V takovém prostředí se má rozvíjet a kultivovat naše demokracie? Vzniká zde situace charakterizovatelná takto: kdo má prachy, ať soukromník nebo politická strana, může si dovolit absolutně cokoli, pokud si najde všeho schopného balbínovce.



zpět na článek