Popularita Václava Klause se nemohla neodrazit v nápadu ODS prezentovat jej v rámci nadcházející předvolební kampaně jako svého kandidáta na prezidentskou funkci i pro příští období. To sice začne až v roce 2008, nicméně chaotičnost minulé volby, při níž před zákonodárce jako na orloji předstupovala pestrá směska osobností, volá po estetičtějším reparátu, na který je záhodno se podstatně lépe připravit. A tak již nyní jsme svědky hledání vyzyvatelů současného hradního pána.
Uvědomuje si to i Václav Havel, letitý Klausův rival, který jen těžce nese prvoplánovitou stranickost svého nástupce. O vlastní kandidatuře už Havel neuvažuje. Vzhledem k jeho zdraví, ale i odtrženosti od domácí politiky tak činí správně. A to přesto, že Havlovo někdejší prezidentské působení lze označit za vzorové a nesmírně prospěšné pro zvuk České republiky v zahraničí. Dnes ale Václav Havel ostentativně nečte noviny, k veřejnému dění se vyjadřuje obecněji než kdykoli předtím a z jeho nemnoha vystoupení čiší nemalá porce naivity.
Dokud Václav Havel přichází s velmi užitečnými morálními apely, zasluhuje potlesk. Jakmile však popustí uzdu svých představ o možných budoucích prezidentech, logicky sklidí rozpačité kroucení hlavami. Prvním problémem je obtížná prosaditelnost uchazečů o prezidentský post výhradně z občanského sektoru, v dnešní zpolitizované éře dvojnásob. ODS má ve výběru naprosto jasno a ČSSD bude mnohem důslednější v hájení svého „vyvoleného“ než před třemi lety. Druhým problémem jsou konkrétní Havlovy návrhy, zvlášť když doufá, že by je vůči Klausovi realizovali právě sociální demokraté.
Havlem opakovaně prosazovaná dvojice Rut Kolínská – Šimon Pánek je zatížená zásadními handicapy. Jeden kandidát, přes svoji úctyhodnost, je prakticky neznámý a druhý naopak dobře známý coby reprezentant organizace Člověk v tísni, jež je považována za nekritickou následovatelku americké zahraniční politiky. Kdyby Kolínská s Pánkem v polarizovaném parlamentu získali počet hlasů shodný s počtem prstů na rukou, mohli by být spokojení.
Samotná volba prezidenta poslanci a senátory, která bude po dřívějších nezdařených pokusech v dohledné době vystřídána přímou volbou občany pouze stěží, stanovuje pevné mantinely. Úspěšný může být kandidát s transparentní podporou politických subjektů, jenž na svoji stranu strhne většinu z 200 členů Sněmovny a 81 členů Senátu - ve třetím kole volby je pro zvolení prezidenta zapotřebí celkem 141 hlasů.
Václav Klaus již ukázal, že za těchto okolností dokáže uspět. Nalezl volitele napříč politickým spektrem (včetně extrémní levice) a nabytého mandátu využil nejen k důstojnému vykonávání prezidentských oficialit, ale i k aktivistickému určování podmínek pro jmenování vlády, zkoušení ministrů či šíření výmyslů o prý jediné pravdě, která dosud směla znít o evropské integraci. Klaus tak mistrně vyměnil blýskavé úsměvy a uchu lahodící přísliby nestranickosti za velkolepou ideologickou jízdu.
Za dva roky však bude situace diametrálně odlišná. Sociální demokraté se loni na podzim usnesli, že Klausovo zvolení bylo chybou a že se mu propříště pokusí zabránit. I kdyby ale po sněmovních volbách měla v dolní komoře převahu levice, sotva tím vyrovná své výrazně minoritní postavení v Senátu. Jinými slovy, pokud by chtěla ČSSD dosáhnout zvolení svého uchazeče, musela by na stůl položit jméno, které obdrží důvěru nejenom komunistů.
Je takovým jménem Miloš Zeman? Mezi sociálními demokraty, znechucenými minulými tahanicemi, je zmiňován nejčastěji, byť proti spoustě z nich pravidelně vysílá jedovaté šípy. Je však málo pravděpodobné, že by se stal konsensuálním a zvolitelným kandidátem i pro politický střed a pravici. Sociální demokracie je ovšem po zodpovědné diskusi určitě schopna nabídnout i méně kontroverzní a přitom politicky vyhraněné osobnosti ze svých řad (Petra Buzková, Erazim Kohák, Valtr Komárek…), které by byly s to získat potřebnou podporu.
Když tedy pomineme utopické náměty zvenčí parlamentu a nebudeme předpokládat, že s akceptovatelným kandidátem přijdou komunisté, lidovci nebo liberálové (usazení především v Senátu), zůstane výběr příštího prezidenta věcí kardinálního střetu občanských a sociálních demokratů. Střetu, v němž půjde zejména o obratnost a mediální přesvědčivost. Proto není na škodu, když se tato otázka otevře již v jarní předvolební kampani a když budou politické strany motivovány o hradních personálních záměrech debatovat i při povolebním vyjednávání o vládním aranžmá. Hledání prezidenta na inzerát či na poslední chvíli formou nečitelných vnitropartajních referend komplikuje pozici jednotlivých kandidátů a ve svých důsledcích snižuje prestiž tohoto vrcholného ústavního úřadu.
(Lidové noviny 3.1.2006)