Stará pravda tvrdící, že v každém okamžiku něco zaniká a v každém se něco rodí, o prvním prosincovém víkendu zabolela.
Unie svobody vyslovila důvěru Pavlu Němcovi a definitivně se odebrala do nicoty. Na republikovém shromáždění to vše provázely nelichotivé výkřiky jak na adresu pokračujícího předsedy, tak jeho odhodlaného vyzyvatele Svatopluka Karáska. Věru smutný konec druhdy milých a usměvavých obličejů. Leč k čemu sofistikovaný program a chytré nápady, když rapidně ubývá jejich vykonavatelů? A stavět politiku na slušnosti či upřímnosti se ukázalo být neproduktivní.
Zato Vladimíru Železnému opět rostou křídla. Název své strany takticky upravil na "Nezávislí demokraté (předseda V.Železný)" a zvolna začal sbírat předběžné gratulace k dalšímu volebnímu triumfu. Kromě toho se v médiích znovu vyrojilo několik obzvlášť obskurních mýtů (většinu z nichž si dokonce na stránkách Lidových novin troufl 8.12. s vážnou tváří opakovat i jindy vcelku rozumný politolog Josef Mlejnek ml. - Co přinese šoková kampaň - pozn. red.).
Mýtus první: Železný prokázal, že umí. Vězí za úspěchem Občanského fóra v roce 1990, za slávou TV Nova, za hladkým vstupem Nezávislých do Evropského parlamentu.
Realita: OF vděčí za úspěch především hodnověrnosti protikomunistické opozice a nechuti lidí k čerstvě posttotalitní KSČM. TV Nova Železný manažersky pomohl, ale kolik nás to všechny stálo, netřeba zmiňovat. Nezávislé do EP vyhoupla v neposlední řadě sázka na "přívětivý" název a na jméno Jany Bobošíkové, jež Železného v preferencích porazila.
Mýtus druhý: Profil NezDem je středový. Mohou zabránit vzniku vlády ČSSD opřené o komunisty.
Hlásat, že kdo není ani občanský, ani sociální demokrat, kdo napadá levici i pravici, stojí mezi nimi, je odvážné. Natožpak když dotyčný vystupuje zásadně nacionalisticky a protievropsky, když nabízí laciná řešení a když hledá spojence mezi nestandardními partnery jak na půdě Evropského parlamentu, tak v domácím prostředí. Doufat, že volič, kterému nevyhovuje ODS, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a který nevěří integračnímu pachtění malých liberálů, si najde cestu k Vladimíru Železnému, je krátkozraké. Vždyť popsaný volič má těžkou hlavu z politiky zpravidla proto, že je náročný a přemýšlivý, nikoli náchylný chytit se na první medem potřenou mucholapku. Nadto solidní demokratická strana do holportu s NezDem hned tak nevstoupí. O moc vypočitatelnější než komunisté totiž nejsou. Nemluvě o tom, že si lze i uvnitř NezDem představit proud, který by se přímé spolupráci s KSČM nebránil.
Mýtus třetí: Snaha NezDem o umožnění konzumace minimálního množství alkoholu před řízením vozidla je všem sympatická. NezDem jsou přitažliví proto, že jsou lidoví.
Snad nebudu sám, kdo se tomuto soudu postaví. Lidovost nepeče chleba, ani nezachraňuje životy. Stačí si v těchto dnech projet dálniční tahy, aby člověk spočítal, kolik škody mají na svědomí nezodpovědní řidiči, často pěkně zkárovaní. Pak by už zbývalo jen dodat na etikety lahví varování, že pití kořalky snižuje pozornost a je nevhodné pro šoféry. Prostě Kocourkov. A jak jsou se Železným spokojeni producenti alkoholu, tedy jeho oblíbení vinaři? Nic moc. Hodně slov slyšeli, málo činů spatřili.
Mýtus čtvrtý: Pakliže NezDem ve volbách překonají hranici tří procent, s velkou pravděpodobností výrazně ovlivní celkový volební výsledek.
Stejnou banalitu je možné uvést o Zelených, Evropských demokratech a jakékoli jiné formaci. Všechny partaje mají jen dvě vyhlídky: buď je voličská přízeň protlačí do Sněmovny, anebo jejich hlasy "propadnou" (přičemž ani tento termín není přesný: každý hlas má svůj smysl, i když straně poslanecká křesla nezajistí) ve prospěch vítězů. Ovšem přiznejme, že od ostatních menších zájemců o mandáty se NezDem liší - jak svou nevyzpytatelností, tak osobním potenciálem Vladimíra Železného, muže protřelého, světa znalého a všeho schopného.
Mýtus pátý: NezDem jsou nadějnou marketingovou stranou. Skvěle pracují s barvami, billboardy, slogany.
Jenže český volič jeví tendence upřednostňovat a hodnotit výsledky. Paroubkův kabinet není pozitivně vnímán proto, že by byl plný manekýnů vzorově komunikujících s médii a veřejností. Za jeho klad je považována pracovitost, akceschopnost, dojem, že více dělá než mluví. I tohoto pocitu lze dosáhnout marketingovými metodami, nicméně nárokovat si jej může pouze strana vládnoucí.
Nechci NezDem podceňovat. Volič již sice má se Železným a jeho kandidaturou tu do Senátu, tu do Evropského parlamentu své zkušenosti, cítí, že Jana Volfová není Jana Bobošíková a rozezná přítulné slibotechny od seriozních politiků. Přesto kouzlo Vladimíra Železného, image stárnoucího moudrého a dobrosrdečného muže je s to u části elektorátu zabrat, zvlášť dokáží-li NezDem přesně pojmenovat slabá místa koalice i stávající parlamentní opozice.
Čekat ale, že by se právě Železný stal jazýčkem na vahách a konkuroval ambicím KDU-ČSL, SZ či ED-SNK, můžeme jen stěží. Pokud časem nevdechne NezDem nový duch a nestanoví odlišný směr pochodu, jak se kdysi - pravda v opačném gardu - přihodilo v Rakousku Haiderově FPO, bude spíše drobným, národními barvami zmalovaným závažím stvrzujícím euroskepticismus ODS a v éře sílící mediokracie a bulvarizace veřejného prostoru těžícím z populistického nadbíhání naivním "nezaháčkovaným" voličům. Bylo by však překvapením, kdyby se takových, zejména v době štědrosti a velkohubosti dnešních politických gigantů, našlo více než potřebných pět procent.
(zkrácená verze vyšla v Literárních novinách 12.12.)