Neviditelný pes

ÚVAHA: Zlobbovaná demokracie?

26.10.2005 17:21

Možná by to šlo v čistě pluralitním modelu demokracie, v němž spolu o vliv soutěží jednotlivé skupiny organizovaných zájmů, aniž by do jejich her jakkoliv vstupoval stát. Česká praxe má ale (podobně jako spousta dalších evropských zemí) blíže k neokorporativnímu modelu demokracie, kde je stát propojen s konkrétními zájmovými skupinami, nejzřetelněji se zaměstnaneckými a zaměstnavatelskými svazy na půdě tzv. tripartity.

O tom, jaký vliv mají na chod našeho státu zájmové skupiny, svědčí například letní veřejné vybírání ministra kultury, politické angažmá šéfa České lékařské komory při řešení krize ve zdravotnictví nebo vliv ČMKOS při současném projednávání zákoníku práce. Přes námitky mnoha kritiků se však ukazuje evropský neokorporativní model jako efektivní, zejména proto, že napomáhá sociálnímu smíru a dodává politice expertní rozměr.

Zatímco některé organizace, v první řadě odbory, komory, zaměstnavatelské a profesní spolky, dokáží svůj vliv na exekutivu i zákonodárce uplatňovat samy, jiné využívají služeb profesionálů. V obou případech můžeme hovořit o lobbingu, tedy soustředěném prosazování zájmů určitých skupin.

Nejhorší karikaturu lobbisty vytvořil Jacek Spyra, známý z kauzy Unipetrol. Přitom většina lobbistických aktivit se netýká vládních rozhodnutí, natožpak úplatků. Mnohem častější je lobbing informační, který má za cíl předat či naopak obstarat citlivé informace, a zdaleka nejběžnější lobbing legislativní, jenž se pokouší upravovat podobu zákonů a vyhlášek. Jedním dechem poznamenejme, že právníci pod erbem svého klienta leckdy odvádějí velmi kvalitní práci, jež je přínosem pro celou legislativu. Inu, ne ve všem jsou vládní (ministerští) právníci nejlepší, o zákonodárném kutilství poslanců a senátorů ani nemluvě.

Obě dvě role, lobbisty i lobbovaného, jsem si vyzkoušel na vlastní kůži. První v dávných dobách, kdy jsem pomáhal jedné obecně užitečné instituci prosadit pozměněné znění zákona, který s ní souvisel. Nepovedlo se, zato jsem si ale zmapoval ochotu některých členů Sněmovny a Senátu naslouchat argumentům zástupců zájmových skupin. V dané situaci byl vstřícný tým lidoveckých senátorů, který vznesené podněty po diskusi akceptoval, nechal si je opřipomínkovat svými specialisty a následně je na jednání příslušných orgánů Senátu nadnesl.

Méně příjemná vzpomínka se mi váže na "samolobbistu", jenž chtěl v éře premiéra Špidly, s nímž jsem tehdy - již na druhé straně pomyslné barikády - spolupracoval, usednout v čele jistého důležitého úřadu. Při našem setkání mezi čtyřma očima dokonce zaznělo, že bych na tom neprodělal. S tímto mužem jsem se víckrát nesešel a on přes své ohromné úsilí neuspěl. Uvědomil jsem si nicméně, že jiní lidé komunikující s vyslanci politického prostředí, třeba bývají jak "snaživější", tak úspěšnější.

Za premiéry, ministry, poslanci a senátory se linou davy lobbistů. Těm sympatičtějším jde o zdravou přírodu nebo o rozkvět kultury. V nelítostných soubojích se však válčí o média, stavební témata, léky, tabákové výrobky či o peníze ze státního rozpočtu. Ústavní činitel, který je stržen do jejich víru, musí být značně odolný, hlavně morálně pevný, aby neselhal. Někomu se podaří, někomu ne.

Když už se lobbisté stali součástí politiky, je nezbytné přijmout v této oblasti základní normativní vymezení. K prvnímu kroku se chystá v návaznosti na připravovaný etický kodex Poslanecká sněmovna: zavedením registrace lobbistů (právnických osob). Za to, že se zapíše do zvláštní databáze, obdrží lobbista nejen barevnou legitimaci, ale především snazší pohyb po budově a snazší přístup k potřebným informacím. Příznivě zareagovalo již pár významných agentur zabývajících se lobbingem. Ne snad, že by je tak okouzlily nabízené výhody, jako spíš pro možnost očistit svůj stav, svoji živnost, pošpiněnou působením "takylobbistů", často se v parlamentu skrývajících pod nicneříkající cedulku "host" či matoucí "asistent poslance (senátora)".

Nikdo politikovi nemůže zabránit v uzavírání pokoutných spojenectví kdesi na temných stezkách pražského Petřína nebo v exkluzivních nočních klubech. Co však lze, je učinit alespoň sídla ústavních institucí průhlednějšími. Problém totiž nespočívá v ovlivňování politiky, nýbrž v nedostatku transparentnosti.

Četní politologové a ústavní právníci slzí nad vzdalováním se politiků voličům a podléháním partikulárním vlivům. Občanská společnost se však, přinejmenším ve vyspělých demokraciích, dokáže hájit. Prostřednictvím rozličných sdružení či neziskových organizací umí obratně prosazovat své zájmy i v konkurenci profesionálních lobbistů. Máme-li si ovšem zvyknout na systém, v němž kdo nelobuje, jako by nebyl, musí být přehledně nalajnováno hřiště a stanovena spravedlivá pravidla hry.

(autor, politolog, byl v letech 2003-2004 spolupracovníkem premiéra Špidly, nyní je poradcem předsedy Sněmovny)



zpět na článek