Neviditelný pes

KNIHY: Věčný návrat života

9.7.2019

Švýcarský psychoanalytik a filosof kultury Carl Gustav Jung (1875–1961) napsal pěkný úvod do spirituální alchymie (Duch Merkurius, přel. Petr Babka, Malvern, Praha 2016), v níž jde o oživení původní harmonie světa i o obnovu duchovního světa člověka. V našich „pozdních dnech“ může knížka přinést občerstvení, probudit opět cosi jako nesmrtelnost v člověku. Ta není ničím vzdáleným, je obnovou vlastního božství, jež je chápáno jako vždy znovu nalézaná vitalita, která se promítá i do obnovené schopnosti myšlení a tvorby. I my můžeme obnovit svou ryzí přirozenost, své bytostné já, a nalézat svůj věčný život již zde na zemi.

Duch Merkurius

V grimmovské pohádce o duchu v láhvi hrdina zaslechne hlas merkuriálního ducha v láhvi (ducha boha Herma-Merkuria) – v našem nevědomí. Zaslechne hlas tohoto bytí a vydá se na cestu individuace, v níž se právě nalézá a posléze realizuje bytostné já, jež je těžko dosahovaným a nevyzpytatelným jádrem naší osobnosti. Ač ho nikdy nedosáhneme v tom smyslu, že bychom ho jednou drželi v rukou, můžeme se ho dotknout v jiskřivých okamžicích sebeuskutečnění. Můžeme tedy vejít ve styk s nevědomím, dotknout se jiskry nezbadatelného základu, z čehož někdy spontánně vzejde úspěšné zazáření vlastního poznání, vzchod bytostného já, kdy se dotýkáme samého oka moudrosti.

Láhev nachází hrdina pohádky pod stromem v lese, tedy v nevědomí. Samo nalezení je určitým darem na cestě (dar bytí samého). Spícího ducha v lahvi je však třeba nejdříve probudit a vydat se konečně na cestu osvícení. Individuace totiž, pokud se podaří, je završena sebeosvícením, kdy nacházíme sebe sama. Pohádka tak naznačuje, že máme být ve styku se svými kořeny, se svým nevědomím, ať už to je prostřednictvím snů, vizí, tělesných cvičení nebo tvůrčí fantazie. Nakonec se nám tajemství naší existence může otevřít, lze uskutečnit svou celistvost. Znamená to vydat se na stezku proměny ducha, meditovat a myslet, rozohnit v sobě merkuriální proudění tělesně-duševních a duchovních sil, aby se nalezl v kořenech hledaný filosofický poklad – kámen mudrců (lapis philosophorum).

Jung dále naznačuje, že Merkurius byl vlastně uvězněn v křesťanské láhvi, z níž je nutno ho osvobodit, vysvobodit zapomenutý pohanský prvek, určitou původní divokost. Tato divokost zároveň musí zůstat pod kontrolou, aby se z ducha, který by měl sloužit, nestalo něco démonicky a egocentricky nezkrotného (šíleného). Znovu se rodit tedy s sebou nese mnohé obtíže a je zapotřebí být obezřetný. Každopádně pohádka promlouvá o nezbytnosti probouzet svou pravou přirozenost, ačkoli je to spjato s mnoha obtížemi, o čemž svědčí unikavá a klamavá povaha merkuriálního ducha samého. A tak jen nemnozí se pokusí prozkoumat jeho povahu – stávají se nakonec mistry „královského umění“ duchovní alchymie.

Alchymické dílo tak představuje individuační proces, a může se týkat i celého lidstva nebo nějakého menšího společenství – i to má své kolektivní nevědomí, v němž lze nacházet oživující a spásné prvky vedoucí k záchraně. Znamená to nechat se oslovit původnější pravdou, jež se nám dává z tajemství bytí.

Asklépios

K Jungově meditaci o Merkuriovi se dobře hodí nedávno vydaný hermetický dialog Asklépios (přel. Jakub Hlaváček, úvodní slovo napsal Martin Žemla, vyd. Herrmann & synové, Praha 2018). Text se dovolává autority Herma Trismegista. Hermés Trismegistos (2. stol. n. l.) je mytickou postavou hermetiků, jimž jde o poznání boha a sebe sama. Text Asklépios má vést a probouzet k sebepoznání a ke spásnému spočinutí v transcendenci boha. Už čtení dialogu podněcuje čtenáře, aby se otevřel nejvyšší transcendenci, která se vždy skrývá a je tedy těžko přístupná, lze se k ní však přibližovat, jak věděl již Hérakleitos. Hermetismus v sobě také uchovává sklon ke zkoumání přírody, vnější i vnitřní, vede tedy i k rozvoji vnitřní alchymie, jak ji znovu předestřel C. G. Jung.

Filosofická hermetika účinně vedou k naladění se na kosmickou harmonii bytí, kdy lidé opět nalézají cestu k chápání celku světa a přírody. Tuto harmonii lze nacházet jen na cestě vnitřní duchovní práce na sobě, uměním ztišit se, niterným vykrystalizováním posvátné jednoduchosti, kdy rozpouštíme aktivistický egocentrismus a s ním instrumentální vůli k moci. K sjednocení s božstvím či bytím samým se lze přiblížit právě při dosahování nechtění, jak o tom psal filosof Martin Heidegger. Tehdy člověk má možnost dospět k přirozené jednoduchosti a ve svém pobývání na zemi nacházet ryzí moudrost splýváním s „jiskrou bytí“.



zpět na článek