VÝSTAVA: Den, kdy poprvé volily ženy
Výstava „Vlastním hlasem“ oživuje milník ženské emancipace před 100 lety. Ale historie tu slouží spíše jako zrcadlo, aby bylo s čím srovnávat dnešní snahy o dotažení rovnoprávnosti.
Do tématu emancipace žen si leckdo promítá leccos. Někdo v ní vidí nástroj kulturní levice, která se utrhla ze řetězu a vyžívá se v kampaních typu Me Too. Jiní ji považují za cestu, jak z žen učinit věčné oběti. A jiní ji zase berou věcně a vážně, i když je to v atmosféře „kulturní války“ obtížné.
Výstava v Náprstkově muzeu má nejblíže k té třetí skupině. Opírá se o fakta zachycená v pramenech. Líčí dvě stě let českých dějin (od občanského zákoníku a Boženy Němcové) z pohledu postavení žen ve společnosti, zákonů, práce, politiky, vzdělání, zábavy, sportu i rodinného či partnerského života.
Plně to vyzní až v kontextu výstavy. Zkusme to názorně. Představte si, že ještě před 100 lety nemohly ženy volit ani být voleny. Teprve 15. června 1919 naplnily toto právo v prvním hlasování v Československu, ve volbách obecních.
Nebo. Představte si, že ještě roku 1903 přijalo Rakousko-Uhersko zákon přikazující učitelkám celibát. Která se chtěla vdát, musela z profese odejít. I když Československo celibát učitelek zrušilo, zákon z 24. července 1919 stanovil, že učitelka, která se chce vdát, musí žádat o povolení okresní školní radu. A i když je tento zákon dávno vyhaslý, formálně ještě existuje. Letos ministerstvo vnitra vládě navrhlo, jak takové zákony formálně zrušit. Takže žádná mrtvá historie.
Tak vy chcete pracovat na poště?
Nebojte se, těžiště výstavy nespočívá ve vysvětlování fines zákonů. Opírá se o srozumitelné věci na medailoncích osobností. Mnohé z nich (Božena Němcová, Eliška Krásnohorská) zná každý ze školy. Jiné (Jiřina Šiklová) jsou zase tak současné, že je známe z novin či televize. Proto zaujmou možná více ty, jejichž osudy otevírají nové obzory i lidem, kteří o tématu už něco vědí.
Třeba Ludmila Bozděchová (1848–1924). Absolvovala kurz telegrafie a na osobní audienci u císaře vymohla, aby ženy mohly pracovat na poště. Vedle učitelek tak byly poštovní úřednice od roku 1872 první ženy, jež mohly vykonávat kvalifikované povolání.
Výstava se ale nevyhýbá ani ideologii. První generace žen usilujících o rovnoprávnost tíhly logicky k levici. Proto nepřekvapí, že volební letáky ukazující kandidující ženy často patřily komunistické straně. Půvabný je plakát „Vzhůru na mezinárodní dny žen“ z roku 1928. Za postavou ženy vidíme hesla „Pro osvobozovací boj koloniálních národů!“, „Na ochranu Sovětského svazu!“ – spojující téma žen s jinými, čemuž dnešní pokrokáři říkají „intersekcionalita“ (jen místo Sovětského svazu zdůrazňují práva muslimů).
Tak ideologizovaná verze feminismu je u nás okrajová. Příčinu napoví sama výstava, a to v bohaté sekci plakátů, fotografií i soch z komunismu, které „intersekcionalismus“ dávkoval v takovém množství, až působil jako vakcína.
Příkladem je medailonek Zlaty Medunové, kdysi nejmladší traktoristky v naší socialistické republice. Narodila se roku 1934 a podle medailonku ještě žije. Bylo by zajímavé vědět, co si myslí o kampani Me Too.
Emancipace. 19. století definovalo ženu jako „soukromou“ a muže jako „veřejného“. Zprvu jen málo žen typu Boženy Němcové či Bohuslavy Rajské to zkoušelo prorazit. Foto: Náprstkovo muzeum
Vlastním hlasem, Náprstkovo muzeum, Praha, do 29. 12.
LN, 8.6.2019