Jak se bude vyvíjet civilizace v našem století? Má jí ještě co říct působení mistra Jana Husa a jeho následovníků? Husova reformace (první) jako nápravné hnutí působí výrazně na základě vlivu anglického teologa a filosofa Jana Viklefa (John Wyclif, asi 1320–1384). Jeho horlivým čtenářem a vykladačem byl český filosof, náboženský myslitel a reformátor Jan Hus (asi 1369–1415), který usiloval o návrat k původní evangelijní čistotě, lásce a opravdovosti. Z Husova působení mohl vzkvétat i český humanitní ideál, naše bratrství jednoty a národní obrození.
Hledat sebe sama, otevírat svou božnost
V tomto duchu postupoval i „učitel národů“ Jan Amos Komenský a naši obrozenci (Dobrovský, Kollár, Šafařík, Havlíček, Palacký). A byl to Tomáš Garrigue Masaryk, který vytušil v reformaci a v Janu Husovi významný podnět pro naši všeobecnou obrodu i pro individuální cestu spásy. Jde především o nalezení osobní cesty ke Kristu na základě osobního intenzivního studia Písma, a pak je důležité studium filosofie, jež přináší pravou vzdělanost, vhled a nápravu – v době obrozenecké za spolupůsobení Herdera, Kanta, Bolzana, Schellinga, Hegela. Tak bylo možno obejít církevní dogmatiku, spět k jedinečné dokonalosti jedince, hledat sebe sama v napojení na božství, usilovat o nápravu sebe sama i celku světa. František Palacký měl pro tento pohyb vlastní pojem – božnost.
K rozvoji takového postoje dobře posloužil právě Husův realismus: skutečnosti se lze dobrat jen ve styku s krásou, dobrem, pravdou samou, a odtud vyplyne i ona opravdová spravedlnost pro náš svět, který potřebuje radikální změnu. Pro pravdu je ovšem třeba trpět a mít na paměti základní větu z Husova Výkladu viery: „Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.“ Jedině pravda nás může osvobodit, jak vyhlásil již novozákonní Jan (8, 32), když cituje Ježíše – jedině ladění pravdy bytí vede ke změně, nápravě a spáse.
Vždy jde především o obrodu vnitřního života, odtud se může odvíjet i naše autentické národní usilování. Odklon od obrodních a reformačních myšlenek vede podle T. G. Masaryka ke zkáze, k neopravdovému a lhostejnému myšlení a jednání. Nelze být lhostejný k obrodným procesům ani k posledním otázkám lidského a pozemského života, organicky je třeba pokračovat v živoucích reformačních stopách – odtud vyplyne pro náš národ vždy nový „smysl životní a kulturní“; z úpadku může nakonec vzejít i nové mravní ozdravení – a dnes také vhled do environmentálního bytí, na němž jsme závislí (nejde jen o péči o duši, ale i o přírodu).
Takto T. G. Masaryk považoval Husa za „svědka pravdy“, za člověka, který „položil život za své přesvědčení“, který vystoupil proti dobovému katolickému „odpustkářství“. Svědek pravdy podává pravdivou zprávu o tom, co v životě zažil a prožil, jakými útrapami musel projít, aby nakonec svou zkušenost odpovídajícím způsobem svědomitě vyjádřil a za pravdu položil třeba i život.
Masaryk, Havlíček, Palacký a Hus
Důraz na opravdovost životní i myšlenkovou nacházel Masaryk také u Karla Havlíčka Borovského, jímž se sám také v mnohém inspiroval a jenž byl též „pro reformu Husovu“. Havlíček podle Masaryka zejména vyciťoval, jak lze z Husa vycházet v zápase s protireformačním absolutismem. Havlíček se vždy držel ryzosti reformačních myšlenek, Husova myšlenka vyhovovala jeho kriticky rozumovému založení, jakékoli podléhání nakvašené autoritě mu bylo cizí – vždy jde o poctivost vydobývaných názorů a opravdovost životního i řečového vyjádření. Jan Hus byl Havlíčkovi věrným duchovním přítelem, který svou lásku cele věnoval českému národu a za pravdu položil život. Masaryk pak mohl o Havlíčkovi inspirativně napsat, že právě on vědomě navazoval na Husovu reformu, tj. reformu zdogmatičtělé církve, jež nepřeje původnímu apoštolskému a Kristovu křesťanství a hoví si v odpustcích a dalších katolických neřádstvech; Havlíček si koneckonců přál, „aby zbožnost a národnost navzájem co nejtěsněji splývaly a pronikaly se“.
Když se T. G. Masaryk zamýšlí nad „katolickým a protestantským dualismem“, nemůže nevzpomenout velkého českého historika a myslitele Františka Palackého, který se také samozřejmě vyjadřoval k Janu Husovi a husitství. Palacký vyzdvihuje českou reformaci, která se váže dobývanou pravdou a ukazuje se svobodou rozumu. Naše reformace plně stojí proti „principu autority“, jenž spíše vládne v katolicismu – toto náboženství tedy často upadá do autoritářství a dogmatismu. A Palacký zjevně straní svobodnému rozumu, který je spíše protestantský, a to se zamlouvá i Masarykovi. Kristovo učení bylo v dějinách často zneužíváno, jednostranné opírání se o dogma vyhovuje těm, kteří nemají rádi „svobodu bádání“; jde o rozvoj (z)božnosti kladoucí důraz na rozum a filosofickou víru. Víra v Krista se musí zbavit všeho antropomorfismu a dogmatismu, aby se zcela vymanila i z „mravní zkaženosti“, aby se mohla opírat především o „mé svědomí“, o svědomí skutečného jedince. Zatím se ale podle Palackého mají obě náboženství tolerovat, vzájemně se pozitivně ovlivňovat a doplňovat, aby se věřící lidé lépe mohli přibližovat „nekonečnu“. Je zapotřebí, aby se jednotlivé křesťanské směry mohly na sebe plodně působit, a odpovídat tak subjektivním potřebám lidí.
Filosofická víra
Možná, že ke stále „lepšímu mínění“, jak ho ponejprv prosazoval Jan Hus, lze nakonec spět myšlenkovým pohybem mimo protestantské a katolické „jezuity“, jak prozrazuje Palacký. Boha a transcendenci vůbec můžeme jen „tušit“, vyciťovat a takto ve svých myšlenkách se k němu přibližovat. Nazřít pravdu lze jen v otevřeném duchovním a zbožném srdci. Takto, z hlubokého soustředění, je možno spět k pozici mimo katolicismus a protestantismus – právě jen při dosahování skutečné filosofické víry, jak ji poprvé výrazně rozvrhovali takoví myslitelé, jako byl František Palacký, Karel Vorovka, Tomáš Garrigue Masaryk a jeho žena Charlotta, Karel Jaspers a Martin Heidegger spolu s Janem Patočkou a dalšími svobodnými mysliteli. Kráčet a přibližovat se v niterném sebepřesahu k tušené transcendenci (ryzí bytí) lze jen v hlubším nazření pravdy sebe sama, ve svědomitém zamyšlení mlčenlivé meditace.
Zdá se, že skutečná reformace a revize myšlení vede právě tímto směrem – ke svobodné filosofické víře, jež je konkrétním myšlením, vystupujícím neohroženě nad dobovou metafyziku. Nad metafyziku své přítomnosti vystupoval Jan Hus a jeho odvaha a víra v pravdu ho vedla do plamenů ohně, v němž měla shořet jeho snaha napravit dobový dogmatismus. K samostatnému dynamickému myšlení vyzdvihujícím Kristovu lásku šel František Palacký. K ryze konkrétnímu myšlení neseným intuitivně-fenomenologickým uchopováním pravdy spěl Tomáš Garrigue Masaryk. Konkrétní filosofické myšlení a filosofická víra otevřeného duchovního srdce konečně vedou k uchopení pravdivého jádra skutečnosti, k ladění ryzí harmonie života.
I dnes potřebujeme vyjít nad dobovou metafyziku přítomnosti, jež je nesena především představou nekonečného ekonomického růstu. Také nelze neustále stavět nové a nové domy, odlesňovat nové a nové plochy, půdu pak zabetonovat a zaasfaltovat a těšit se v pohledu na novou a novou infrastrukturu. Může to vypadat navenek krásně, ale dnes je třeba každý „pokrok“ měřit jeho účinkem na ohroženou přírodu. Růst by měl být povlovný, sladěný s harmonií přírody, nikoli nesený divočáckým konzumerismem nenasytných, po nichž zbydou jen povalující se odpadky. Ekologická krize odtud pramenící – z této metafyziky neustálého růstu, dobývání a plundrování – může vést vbrzku ke kolapsu veškerého našeho počínání (neboť Země je konečná, není nafukovací, není s to absorbovat neustále rostoucí objem skleníkových plynů a lidí apod.).
Metafyzika produktivismu a globalismu nakonec musí ustoupit umírněnějším (lokálnějším) přístupům k zemi a životu, kdy se co nejdříve vyslyší (máme na to asi 11 let) konkrétní naléhavé hlasy vědců a mladých protestujících v čele s Gretou Thunbergovou jako apoštolkou nového nemetafyzického a environmentálního přístupu ke světu a přírodě.