OSOBNOST: Nedožité sedmdesátiny kytarového mága
Ota Petřina by dnes slavil kulatiny
„Zejména pro kulturně orientované lidi byl Petřina zásadní pojem. A zároveň byl ve společnosti částečně nedoceněný.“
Luboš Pospíšil
„Není takový divous, jak vypadá, než mu zblízka nakouknete do laskavých chytrých očí.“
Jiří Černý
Právě dnes by se sedmdesátých narozenin dožil Ota Petřina (1949 – 2015), jedna z těch hudebních osobností, které spíš než vidět bývávalo slyšet – mohla za to jeho nekompromisní, pro komunisty zcela nepřijatelná rocková hříva, kvůli níž se čtrnáct let nesměl ukazovat nejen v televizi, ale ani na pódiu.
Ota Petřina
Vedle nepřehlédnutelné vizáže byla nepřeslechnutelná i jeho důrazná, čistá, hodinově přesná kytara, těžká jak beranidlo, hypnotická, občas klouzavá, filigránsky ornamentální, vždy mistrně samozřejmá, přitom ale střídmá a uměřená. Bylo ji slyšet zejména pod tím nejlepším, co se kdy povedlo vytvořit Václavu Neckářovi a Petře Janů, také na nahrávkách CK Vocalu i Luboše Pospíšila a nakonec i na dvou jeho sólových albech, která se nebál nazpívat sám.
Celý život se živil jen jako muzikant – jeho osvícený táta, ač truhlář, ho k tomu směroval: byť se synkovi zalíbila trochu jiná hudba než jemu a raději než po klavíru sáhl nakonec po kytaře; od patnácti žák konzervatoře, už na škole hrál v různých skupinách. Spolužák Petr Hejduk (pozdější bubeník Olympicu) ho marně lákal do divadla Rokoko, ale kamarád Zdeněk Rytíř byl nakonec přesvědčivější, a tak už coby student skončil v doprovodné skupině tria Golden Kids, které začínalo právě tam. Když se nuceně rozpadlo, chvíli pokračoval se zbylými dvěma protagonisty bez Kubešové a pak už jen s Václavem Neckářem jako vedoucí jeho doprovodné skupiny Bacily (co zpočátku sloužila zároveň i Jiřímu Kornovi).
Václav Neckář je zpěvák mnoha tváří – zatímco rodiče vzpomínali na jeho lékořici a dcerky jihly láskou, když vcházel do jejich snů, synové v něm objevili rockera, a to právě díky Petřinovi: už začátkem sedmdesátých let mohli s ním posluchači na koncertě vychutnat takovýto nebývalý nářez:
Dostal se i do gramofonových drážek (Doktor Dam Di Dam a jeho Bacily), na řadové album bylo nicméně nutné vložit něco umírněnějšího: deska Světská sláva – polní tráva, na níž se Petřina podílel částečně, konzervativního posluchače neodehnala a toho progresivního neznechutila, avšak opravdová kvalita přišla až v roce 1974, kdy nahráli první pop-rockové, dodnes velmi ceněné album Tomu, kdo nás má rád.
Růže však často rostou z bláta – a v tom byli muzikanti až po uši. Začátkem sedmdesátých let vzali soudruzi výchovu socialistické mládeže opravdu vážně a žádné vlasatce coby hudební idoly nehodlali dopustit. Více či méně musel zkrátit vlas každý, kdo chtěl hrát. Ten nejzarostlejší z nich, Otakar Petřina, se navíc nezúčastňoval ani společenského života v rodných Libčicích, a tak mu tamější soudružka z národního výboru nedala dobrozdání k výjezdům do zahraničí – nepomohlo ani, když tam pak socialistickou brigádu uspořádala celá kapela. Tehdy byl na pódium povolán coby Petřinův náhradník kytarista Peter Mahrik, vedení skupiny se ujal pro establishment přijatelnější zpěvákův bratr Jan a Petřina se stáhl do studia. Paradoxně to české kultuře pomohlo, neboť měl víc času na komponování, a tak zlaté období kapely mělo teprve přijít:
Václav Neckář/Ota Petřina – Diamantová žena
Dvojalbum Planetárium (1977) bezesporu patří k tomu nejkvalitnějšímu, co kdy bylo na české rockové scéně vytvořeno, jak se na tom vzácně shodne i kritika s posluchači – zejména první deska, již aranžoval právě Petřina (tu druhou Jan Neckář), přetéká hudebními nápady. Živé provedení (jehož jsem bohužel nebyl svědkem, neboť byl tehdy koncert u nás ve Zlíně z neznámého důvodu zrušen) hýřilo prý bombastickou výpravou. Bacily pod Petřinovým vedením předběhly dobu: až o tři roky později vznikl kvalitativně srovnatelný projekt skupiny Progres 2 Dialog s vesmírem (a též - stěží však již s oběma srovnatelné - Prázdniny na Zemi od Olympicu).
To už ale byla u Bacilů Petřinova labutí píseň – ne že by s nimi neměl už nadále spolupracovat (naopak: ještě toho hodně měli vytvořit a do skupiny se opakovaně vracel i na stará kolena), ale stal se z něj jakýsi enfant terrible českého rocku: tak jako Neckářovi, měl k vyšší kvalitě pomáhat i jiným. A konečně také sobě - v roce 1978 vyšlo jeho sólové album Super-robot: „Chtěl jsem uplatnit věci, které bych nikomu jinému nemohl dát,“ vysvětloval později. Album bylo vysoce ceněno a dočkalo se i širokého zájmu posluchačů – domnívám se nicméně, že to druhé, o kterém bude ještě řeč, bylo lepší.
V témže roce došlo i na aranžérskou spolupráci s CK Vocalem (LP Generace), která se pak vícekrát měla opakovat. Následovalo období, kdy dělal ledacos – hudbu k filmu Koncert („Nejlepší z celého filmu je atmosféra koncertů“), aranžoval desku Petru Rezkovi („Myslím, že to jako zkušenost stačilo.“) Na otázku Rejžkovu, zda dostává hodně zakázek od autorů středního proudu, odpověděl, že naštěstí ani ne, neboť bydlí daleko od Prahy a telefon nemá. O jisté bezelstnosti Petřinově svědčí vývoj jeho vztahu ke skupině Katapult: napřed v kterémsi rozhovoru říkal, jak je dobře, že tu skupinu máme. Pak ho Vostárek oslovil s nabídkou spolupráce při natáčení alba Katapult 2006, již přijal, avšak „nakonec jsem na té desce nahrál jen jednu kytaru pozpátku“. S projektem pak měli prý po koncertech jezdit i všichni na natáčení zúčastnění, avšak nakonec jezdil jen dobrák Petřina, ač se prý do toho nijak nehrnul.
To už měl ale jiné žhavé želízko v ohni – Petru Janů. Po Neckářovi druhá osobnost, jež za kariéru natočila leccos, z čehož tím nejlepším opět zůstalo být to, za čím stál tento vlasatý kytarista. Petřina hrával mariáš se starým parťákem Zdeňkem Rytířem a hudebním manažerem Michalem Zelenkou, jejím manželem (zemřel v roce 2011). Tam u karet se zrodil nápad udělat z ní českou rockovou hvězdu. Už roce 1978 jí napsali album Motorest, ale teprve to následující, Exploduj!, představovalo zamýšlenou rockovou explozi:
Petra Janů/Ota Petřina – Jen jestli…
Jako s mnohými, i s Petrou Janů vytvořil pak ještě několik projektů - osobně favorizuji bizarní písňový experiment z roku 1984 zvaný Ročník 50. Mezitím už ale zase dělal něco jiného – velmi zdařilý (a první, nikoli však poslední) byl jeho producentský přínos pro Luboše Pospíšila (Tenhle vítr jsem měl rád). Zároveň se obnovila spolupráce s Neckářem a vytvořili trilogii Příběhy, písně a balady; společně s kritikou se též domnívám, že ve druhém a třetím díle se jim už poněkud nedostávalo dechu, ten první je však důstojným pokračovatelem Planetária: opět co píseň, to potenciální, kvalitní hit.
A pak přišel vrchol Petřinovy kariéry, jeho druhá sólová deska – Pečeť. Superlativy si zaslouží tím spíš, uvážíme-li, s jakou nebojácností se ujal zpěvu, neboť ač hudebním sluchem obdařen, zlatem v hrdle slyšitelně ne. V tom se podobá jinému muzikantovi-nezpěvákovi, Janu Spálenému: specifický způsob hudebního vyjádření, co si vystačí s pěveckým málem, protože o to bohatší je tu přínos skladatelský a aranžérský:
Ota Petřina - Čas
V roce 1987 se režim uvolnil již natolik, že zpět na pódium a do televize mohl zase i Ota Petřina, o nic méně vlasatý než zamlada. A co víc, v Bacilech, kteří mezitím museli hrát leccos a s leckým, to tím pádem zase rockově zajiskřilo, Neckář si oblékl koženou bundu s kovovými cvočky a skupina nahrála vynikající, avšak všeobecně nedoceněné album Pod komandem lásky. Posluchač jako by se tu vrátil do Planetária, zmohutnělého moderním zvukem. Mládež s údivem zjišťovala, jak ten měkký Neckář dokáže přitvrdit, aniž tušila, že je to jen návrat tam, kde už skupina na začátku sedmdesátých let byla, než ji soudruzi umravnili.
A pak přišla Listopadová revoluce, což byla svým způsobem pohroma pro všechny, co do té doby hráli. Jakkoli kvalitní, nový projekt Bacilů nebyl náhle konkurenceschopný, o českou hudbu přestal být zájem, a tak se i skupina zúžila a odešla živořit po klubech.
Ota Petřina se pak stáhl do ústraní ještě více než kdy předtím. S některými z výše jmenovaných stále tu a tam spolupracoval, neviditelný, ale v gramofonových drážkách vždycky nezaměnitelný. V roce 1998 se podílel na projektu Veteráni studené války, jediném CD „superskupiny“, kde vedle Petřiny hrál Zdeněk Juračka a muzikanti z Vítkova kvarteta, texty složil Lou Fanánek Hagen – kvalitka a nostalgie, chtělo by se říci. Na pódiu ho zase bývalo vidět za zády Václava Neckáře.
Nejlépe mu ale stejně asi bylo doma na venkově, kde měl blízko k přírodě a k jejímu pohanskému zbožňování – Zemi vnímal jako živý organismus, realita od mikrokosmu do makrokosmu mu byla ve spirále uzavřeným celkem, k životu měl pokoru. Více o tom jeho portrét zde na YouTube. Stejně jako jeho hudba, on sám byl tajemný, respekt vzbuzující, svůj.
Za měsíc tomu budou čtyři roky, co náhle odešel; rozdělané třetí sólové album zůstalo nedokončené. Krátce ho zde na NP tehdy připomněl Lubomír Stejskal: pod článkem se objevil jediný diskusní příspěvek - Otu Petřinu holt nikdy moc vidět nebylo; naštěstí ho dodnes můžeme poslouchat.