Neviditelný Pes

POVÍDKA: Koupání v Nežárce

19.4.2019

Pan Jaroslav byl přístupný všelijakým pokrokovým myšlenkám, mimo jiné i nudismu. Soudil, že nastavovat zadnici a jiné části vstříc slunečním paprskům je něco zcela přirozeného a lidského a že za nahotu by se nikdo neměl stydět. S partou stejně smýšlejících osob se často potkával u jednoho rybníka na okraji Prahy. Většinou to byli lidé již staršího věku, pozornost tam vzbuzovaly jen dvě ženy, maximálně tři. Vzdělání jim však nechybělo, v občasných debatách se oslovovali akademickými tituly. Všechny pohyby zde byly podivně lenivé. Občas se někdo zvedl, aby se stručně zchladil ve vodě, za velkého vedra si chránili hlavu kloboučky či kšiltovkami.

Žena pana Jaroslava se dlouho zdráhala, ale nakonec se k pobývání u rybníka dala přemluvit. Chodili pak mezi naháče spolu a seznámili se tam s docela zajímavými lidmi. Plavky v jejich skříni doma jim zbytečně zabíraly místo.

Jednoho léta se manželé vypravili ke známým do chaty u Nežárky, měli tam strávit celý týden. Jejich hostitelé měli před cestou na Kanáry a byli rádi, že jim někdo aspoň pár dní chatu pohlídá a zaleje rajčata a okurky. Již měli sbaleno, a proto mohli s návštěvou strávit ještě jeden pěkný večer. Seděli u ohně a popíjeli, obloha byla plná hvězd.

„Je tady božsky,“ pravil Jaroslav. „To ticho a ten vzduch! Bohem zapomenutý kraj, hezky stranou lidského hemžení.“

Obě ženy horlivě přizvukovaly, ale hostitel nesouhlasil:

„Kdysi se to tady hemžilo až běda. Jistě jste slyšeli o adamitech. Tady Žižka zlikvidoval jejich poslední zbytky.“

A připomenul stručně celou historii této sekty. Kterak někteří táborští kněží vymýšleli stále radikálnější věroučné novinky, až byli i se svými příznivci vyhnáni z města do Přiběnic na břehu Lužnice, kde ve svém myšlenkovém vývoji pokračovali. Tvrdili, že všechno má být společné a že všichni lidé by měli být spojeni vzájemnou láskou, a to i tělesnou. Přestali se oblékat, vždyť přece Adam a Eva v ráji také žádné šaty neměli. Žižka je jako kacíře nechal dílem pobít, dílem upálit v Klokotech. Ti, kteří se zachránili, se uchýlili k řece Nežárce. Tam si žili podle svého, jejich vůdce si nechával říkat „Adam“. Nebyli to žádná neviňátka. Uměli zacházet se zbraněmi, a aby se uživili, přepadávali okolní vesnice. Nakonec je i zde Žižka obklíčil a nemilosrdně vyhubil.

O adamitech oba muži ještě chvíli diskutovali, a když v ohni dohasínaly poslední plamínky, šli všichni spát.

Druhý den dopoledne hostitelé odjeli a Jaroslav se ženou osaměli. Udělal se horký den, a proto se po obědě vydali najít vhodné místo na koupání, kde by na ně nikdo nečučel. Posléze ho našli. Dobře se tam leželo i plavalo. Tekoucí voda v řece byla mnohem příjemnější a určitě čistší než v rybníce, v němž někdy plavalo ledacos špatného. Zde se pod hladinou mihaly ryby. Vedro bylo u řeky zcela snesitelné a manželé se střídavě lezli do vody a podřimovali na dece. Skoro by se dalo i usnout.

Mouchy bzučely a ptáci zpívali.

Náhle Jaroslava vyrušily lidské hlasy. Otevřel oči a spatřil kolem sebe spoustu nahých lidí, mužů i žen. Tvářili se přátelsky a již hovořili s jeho manželkou, která se mezi nimi rozpačitě usmívala. Někteří nudisté ji obklopovali až příliš těsně. Muž, který byl nejvyšší a až ohyzdně zarostlý, tu měl zřejmě hlavní slovo.

„Jsme rádi, že jste k nám našli cestu. Bude vám mezi námi dobře, tady se milujeme všichni navzájem. Pojď, sestro, já tě zasvětím,“ oslovil manželku a uchopil ji za ňadro.

„Nesahej na ni, ty sviňáku! A vy taky ne, bando kacířská!“ zařval Jaroslav, kterému okamžitě došlo, že se propadl do XV. století.

Adam se přestal usmívat. Jeho tvář se zkřivila hněvem, ukázal na Jaroslava prstem a otevřel ústa. Ale než mohl vyslovit ortel, přiletěla odkudsi šipka a zaryla se mu do pupku. Z opáleného břicha vytryskla krev. Vzápětí se ozval bojový pokřik a ze všech stran přibíhali ozbrojenci. Někteří měli přilby a pláty brnění, jiní nikoliv, ale zbraně měli všichni – cepy, sudlice, šídla a řemdihy. Adamité se nechali překvapit a Žižkovi boží bojovníci je začali mordovat. Někteří naháči měli při ruce také zbraně, ale proti oblečeným toho mnoho nezmohli. Krev stříkala proudem, nejvíce po úderu cepem, a na nahých tělech byla dobře vidět. Útočníci nešetřili nikoho, ani krásné dívky ne. Těch byla opravdu škoda.

Jaroslav stál ve stínu vrby a vše pozoroval. A když se ohlédl, spatřil na vyvýšeném místě Žižku. Pocítil ke svému zachránci vděčnost. Hejtman seděl na koni, měl zakryté obě oči a nehnutě naslouchal masakru.

Tu si však jeden bojovník ozbrojený sekyrou Jaroslava všiml a rozběhl se k němu.

„Ale já k nim nepatřím!“ vykřikl Jaroslav a ukázal husitovi své digitální hodinky.

Útočník však toho nedbal. Rozmáchl se sekyrou a dobře mířenou ranou rozpoltil naháči lebku.

Rázem nastala tma a ticho, jen někde opodál zurčel pramen. Napadlo ho: Tak takhle tedy vypadá smrt. Jsem snad v nebi? Nebo někde jinde?

Trvalo to nekonečně dlouho a bylo to pořád stejné. Skrytá voda tiše tekla, jen občas si mlaskla. S úzkostí si položil otázku: Takhle to teď bude navždy?

Ale nakonec přece jen nastala změna. Rozjasnilo se. Spatřil před sebou dvě ňadra a nad nimi starostlivý obličej své ženy. Vykřikl:

„Honem se obleč, nebo tě taky zabijí!“

„Uklidni se, Jardo. Něco se ti zdálo,“ řekla.

Jaroslav se posadil a zjistil, že má manželka pravdu. Nežárka poklidně plynula, slunce svítilo a na břehu se neválely žádné mrtvoly. Ocitl se opět v současnosti.

Brzy poté se obloha zatáhla, přišla bouřka a následně změna počasí. Pršelo pak každý den a ochladilo se. Na koupání nebylo ani pomyšlení, ani rajčata se nemusela zalévat. Velice rádi se vrátili do Prahy.

Tam se zase oteplilo, ale ještě chvíli trvalo, než se Jaroslav ze zlého snu otřepal a zašel opět k rybníku.



zpět na článek