Ne, na tu průmyslovou školu jsem nepatřil; byl to nápad a exekutivní rozhodnutí mých rodičů. Mě tam zajímala snad jen děvčata, a z nich nejvíc Marie Kovářová, drobná, štíhlá, modrooká přírodní plavovláska. Gymnastka. Ta mě skutečně zaujala, ale měl jsem u ní asi takový úspěch jako v odborných předmětech na té škole. Tedy nevalný.
Byla kamarádská, ale to byla ke každému, a tím byla ještě přitažlivější. Domů ze školy jsem ji nemohl doprovázet. Bydlela v Holešovicích a jezdila domů tramvají s Vaškem, také gymnastou, zatímco já se jí beznadějně vzdaloval cestou k Vyšehradu. Má pozvání do kina nebo „jen tak“ ve vší slušnosti, ale jednoznačně odmítala. Jen jednou si do mě skutečně rýpla. „To ti Jarka, Hanka i Alena už všechny odmítly,“ řekla nakvašeně, „že zveš mě?!“
Přišlo mi to strašně líto a zároveň jsem se cítil podvedený. Taková nespravedlnost, zlobil jsem se. Jak se to jen dozvěděla? Copak neví, že stačí její jediné „ano“ a na ty ostatní holky si ani nevzpomenu? Co jsem měl dělat?! Ale za týden jsem ji zase zval. A zase marně.
Byly to krušné doby. Kvůli Marii jsem začal chodit před školou do tělocvičny, kde ona a Vašek zkoušeli různé přemety a saltíčka. To mi také moc nešlo. A Marie ve cvičebním trikotu vypadala naprosto k zbláznění. Když se rozběhla nebo si poskočila…
Zdálo se mi o ní, a byly to sny divoké, i když díky mým omezeným erotickým zkušenostem ne právě vždy realistické. Ale přece jsem se za ně styděl a bál se, že to Marie na mně nějak pozná, co že jsem to s ní v noci vyváděl, a zprotivím se jí. A trochu jsem se protivil i sobě. Protože ona byla tak nevinná a čistá, jak si jen šestnáctiletý kluk umí vybájit.
Myslím, že už jsem ji zval na rande jen ze setrvačnosti, zklamaný životem a bez jiskřičky naděje, tak trochu ve stylu Rilkeho Korneta, kterým jsem byl v té době okouzlen. (I proto jsem na tu průmyslovou školu nepatřil. Vůbec jsem měl pocit, že jsem nepatřil. Nikam. Rilke.)
Žádný div, že jsem zprvu skoro přeslechl a potom nevěřil svým uším, když Marie na jedno z mých dalších, teď už rutinních pozvání prohodila: „Tak dobře.“ A navrhla, že bychom si mohli jít spolu zabruslit. Dokonce věděla skoro přesně, kam by chtěla jít – na kluziště na Vyšehrad. Měla zcela zřejmě na mysli DéTéJé, nekryté kluziště s hokejovými mantinely, reprodukovanou chraptivou hudbou a prodejnou horkých nápojů a pečených kaštanů, kam jsme jako kluci také občas chodili. Ale vždy v partě. Z dobrých důvodů.
Bylo mi divné, proč ne na Zimní stadion na Štvanici; má to tam přece z Holešovic mnohem blíž. Nebo jestli chce přírodní bruslení v mém koutu Prahy, proč ne do podolského Háfnu. Zadarmo. Ale Marie to už měla dávno rozhodnuté a dobře věděla, co chtěla. A co nechtěla. Později, už při bruslení, mi vysvětlila, že její táta zamlada na DéTéJé bruslil a hrál hokej a neustále o tom básní. Tak to chtěla na vlastní oči vidět. Usoudila, že to bylo dobré, ale zase nic tak moc.
Já měl své dobré důvody, proč bych raději šel bruslit jinam, ale byl bych blázen nechat si takovou příležitost ujít. Nechtěl jsem své štěstí zakřiknout. Rande s Marií je dar z nebes, třeba i na DéTéJé. A přece jí nebudu vysvětlovat, že to kluziště je zcela jednoznačně na území Vyšehraďáků, „horňáků“. A s těmi jsme se my, „dolňáci“ z Podskalí, tradičně prali.
Popravdě řečeno, tak od sedmé nebo osmé třídy ty rvačky vlastně přestaly. Ale také jsem dobře věděl, že kdykoli jsme se s „horňáky“ potkali na ulici, na plovárně nebo jinde, omezili jsme se na spíš nevrlé a ne právě přívětivé „Ahoj!“. K přátelským rozpravám to mělo skutečně daleko. A vzít děvče mých snů na tak vytoužené první rande přímo do peleše lotrovské, kde je dost vysoká pravděpodobnost dostat v její přítomnosti ponižujícně přes hubu – to bylo jako tahat čerta za ocas. Spíš hloupé než odvážné, i pro šestnáctiletého romantického hrdinu. Ale Marie věděla, co chtěla, a nevěděla, co jsem věděl já.
Samozřejmě tam byli. V plné síle, i se svým šerifem Vanem. Jen tak ledabyle, frajersky pohodili hlavou, jako že mě berou na vědomí. Oplatil jsem jim stejným. Jako dvě lodě, které se míjejí na moři. Pozdraví se, a pak si plují za svým cílem.
Já měl ke svému cíli hodně daleko. I když jsme se s Marií při bruslení drželi za ruce a potom mi dokonce dovolila, abych ji před sebou chvíli tlačil a držel ji tak za její štíhlý pas, byl to sice erotický zážitek prvního řádu, ale k mým snům a tužbám to bylo daleko jako přes celý oceán. Dostal jsem jednu letmou pusu na tvář, a ani to nebylo jasné, zda to nebyla spíš nehoda. Jinak jsme pořád jen bruslili, kolem dokola proti směru hodinových ručiček, a dál kolem dokola... a nic.
Už se setmělo, kluziště se pěkně rozsvítilo, a začalo přituhovat. Nějak nás oba stejně napadlo, že už toho bylo dost. Co mělo být řečeno nebo uděláno, buď řečeno a uděláno bylo, nebo nebylo a už nebude, že je prostě čas jít domů. Zatímco se Marie přezouvala na lavičce na střídačce, na které možná kdysi sedával její táta, já jsem úzkostlivě přepočítával drobné. Měl jsem štěstí, na horké kakao to stačilo, a tak jsem jí ho koupil a donesl. Bylo vidět, že měla radost, že jí přišlo vhod, ale já jsem ztuhl. Van, ten velký náčelník „horňáků“, si to namířil rovnou k nám. Tak tohle asi nedopadne dobře, pomyslel jsem si.
„Ahoj,“ řekl překvapivě hlubokým hlasem a spíš přátelsky Van. „Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju. Co pořád děláš?“ Řekl jsem mu, že chodím na průmyslovku a času je málo. To mi poprvé vyrazil dech. „No, tys byl vždycky na školu dobrej,“ řekl uznale a pokukoval po Marii, jestli to na ni udělalo dojem. A uhlazeně, skoro jako v tanečních, dodal: „To mě ani nepředstavíš své slečně?“
Marie se velkoryse a k mé úlevě proti tomu titulu neohradila, ale byl to stejně trochu trapas; já jsem vlastně jeho skutečné jméno neznal. Představil jsem ho jeho přezdívkou, jako Vana. Celkem správně jsem odhadl situaci a toho „velkého náčelníka“ jsem vynechal. Van si podal s Marií ruce, snad i utrousil své skutečné jméno, které jsem ale v tom napětí nepostřehl, a on jako zkušený lev salónů prohlásil, že ho velice těší. Bez potíží pokračoval ve společenské konverzaci. Řekl nám, že se učí v Kolbence nástrojářem, je to dobrý, ale po vyučení ve fabrice nezůstane, protože tam nejsou prachy. Velice schvaloval, že Marie je má spolužačka, protože jeho Eva je také s ním v učňáku, a to je tak nejlepší. A potom mi vyrazil dech podruhé. „Že prej chodíš zápasit za Slavoj Vyšehrad. Říkal Vašek Pohlů, že válíš!“ Samozřejmě, že to byl nesmysl. Vašek byl prvoligový zápasník, sotva o mně věděl, a navíc jsem moc neválel. Jenže Van po očku sledoval Marii, jestli to na ni udělalo náležitý dojem. On mi to u ní žehlil!
Van citlivě usoudil, že učinil společenské povinnosti zadost, a začal se loučit. Byl nesmírně potěšen, že se mohl setkat s Marií, chtěl vědět, jestli mám nějakou pravidelnou hospodu, kam chodím na pivo, že bychom se tam třeba mohli někdy setkat, a s přátelským „tak se zase někdy ukažte!“ se odebral zpátky ke své partě. Van, který míval obávaný prak se čtyřkou gumou!
Cítil jsem, že se něco důležitého přihodilo, ale neuměl jsem to pojmenovat. Až za čas mě napadlo, že i když jsem tak strašně chtěl, aby to byla Marie, byl to Van, který mi pootevřel branku když ne do dospělosti, tak alespoň mezi starší dorostence. Asi to není moc přesné nebo výstižně řečené, ale tak nějak jsem to tenkrát bral. A napadlo mě, že ten kluk má třídu.
To rande s Marií bylo nejen první, ale také poslední. Už jsem ji o další nežádal, i když se mě Marie občas nenápadně ptala, co hodlám dělat v sobotu nebo v neděli. Možná i pomohlo, že Marie začala trochu tloustnout. Anebo jsem si toho předtím nevšiml? Každopádně jsem se rozhodl, že už škemrat nebudu, nikdy. A Rilkeho jsem také přestal brát tak vážně. A věřil jsem, že to nějak souviselo s Vanem, i když bych to neuměl kloudně vysvětlit.
Za pár let jsem se s Marií náhodou sešel. Kromě jiného mi řekla, že jsem byl trouba, a kdybych nebyl, že všechno mohlo být jinak. Já už v té době vystudoval a provozoval obor na hony vzdálený strojařině; bavil mě a byl jsem spokojený. Byl jsem spokojený i jinak. Včetně toho, jak to dopadlo. Ale styděl jsem se jí to říct.