Když počátkem roku 1911 stařičký císař František Josef podepsal jmenování Alberta Einsteina řádným profesorem matematické fyziky na Karlo-Ferdinandově universitě, přijel vědec do Prahy, aby tam vyřídil potřebné formality a zajistil si vhodné ubytování. Vše obstaral ke své spokojenosti a našel si i čas k prohlídce města. Praha ho okouzlila, její půvab byl nyní ještě zesílen sněhovou pokrývkou. Prošel si velkou část historického centra.
Když se vracel z Malé Strany na druhý břeh, srazil se na Karlově mostě s opilcem. Nebylo možno se mu vyhnout, protože tento nepředvídatelně vrávoral po celé šíři cesty. Měl kulatý, odulý obličej a jeho oči mířily někam do neznáma. S gravitací měl velké potíže. Byl očividně rozrušen a alkohol z něho táhl na všechny strany. Nesrozumitelně něco zablekotal, neurvale překážejícího chodce odstrčil a pokračoval klikatou chůzí ve svém směru.
Einstein se pak zastavil uprostřed mostu a zahleděl se na hradčanské panoráma. Napadlo ho: Tady se mi bude líbit.
Z přemítání ho vyrušil křik. Rozhlédl se a u malostranského břehu spatřil tuto scénu: Opilec stojí na kamenném zábradlí a dva muži ho tahají zpátky na dlažbu. To se jim posléze podařilo. Na místě se objevil i strážník a ten zkrotlého muže odvedl pryč. Nad hladinou Vltavy se pak brzy obnovil klid.
Muži, kteří sebevraha vrátili do života, byli divadelní vlásenkář a švec, zachráněný pijan pak spisovatel Jaroslav Hašek. Zoufalým činem chtěl vyřešit rodinné neshody a krach svého obchodu se psy. Ze strážnice byl odeslán přímo do blázince V Kateřinkách mezi chovance neklidné i klidné, odkud byl po dvou týdnech v přijatelném stavu propuštěn. Ve svých pozdějších výtvorech pak lékaře, kteří mu snad i pomohli, zesměšňoval. Umínil si, že smutek bude od nynějška léčit už jen výhradně pitím.
Brzy poté se Einstein přistěhoval do Prahy. Zabydlel se s chotí na Smíchově a v dubnu zahájil svou činnost na universitě. Protože byl v té době již věhlasným učencem, všichni k němu zde přistupovali s náležitou úctou. Přednášel v Klementinu, více profesorského času však trávil ve své pracovně ve Viničné ulici poblíž kateřinského blázince. Měl upřímnou snahu předávat svým studentům všechny své znalosti, ale překotný tok jeho myšlenek dokázalo sledovat jen několik nejbystřejších a nakonec i ti to museli vzdát. Jako pedagog se Einstein projevoval nevalně.
Ve svém volném čase vedl v Praze vcelku pestrý společenský život. Nejčastěji docházel do salónu U jednorožce na Staroměstském náměstí, kde se scházeli literáti a vůbec lidé kulturně založení, skoro výhradně Židé a Němci. Einstein se s nimi rychle sblížil a někdy jim zahrál na housle. Časem si však u nich povšiml určité upjatosti a vědomí výlučnosti i nadřazenosti, a to zejména vzhledem k českému okolí. Bylo mu zde doporučeno, aby u Čechů nic nekupoval. Einsteinovi byly nacionální spory protivné, nechápal chlad mezi českou a německou částí university, a když potkal na ulici svého studenta v buršáckém stejnokroji, zkazilo mu to náladu. Češi mu nevadili, i když jejich řeči nerozuměl.
Mnohem méně intelektuálního prostředí nalézal v okolí své pracovny. Z blázince se zahradou vyzařoval klid, zato ve starobylé hospodě Jedová chýše bylo vždycky rušno. Scházely se v ní pochybné existence, někdy tam i buršáci vyřvávali. Klidnější byl hostinec U kalicha, Einstein však tudy chodil nerad, protože v domě se nalézal i nevěstinec paní Müllerové a bordelmamá učence kupodivu znala. Často se vykláněla z okna a s uctivým úsměvem zdravila:
„Dobrý den, pane profesore.“
Einsteinovi to bylo nepříjemné.
Jednou tudy opět procházel. Okna nevěstince byla zavřená a na ulici hráli kluci s hadrákem fotbal. Einstein se mezi nimi proplétal, když si náhle povšiml, že se z hospody vypotácel muž. Okamžitě ho poznal – byl to onen nešťastník z Karlova mostu. Také nyní mu gravitace vadila, ale jeho obličej tentokrát zářil spokojeností. A ještě více ho rozjařilo, když hoši neúmyslně napálili profesora hadrovou mičudou do hlavy.
Einstein se zamyslel: Je to stejný člověk jako ta nešťastná troska na mostě, ale za jiných podmínek se jeví jako někdo úplně jiný.
Na život v Praze si vědec na rozdíl od své manželky už dokonale zvykl. Většinou se pohyboval v prostoru mezi bydlištěm, pracovnou, přednáškovou síní a salónem, zásadně pěšky. Za chůze se mu dobře přemýšlelo, chodil i do odlehlejších ulic. Český hovor, kterému nerozuměl, mu sloužil jako zvuková kulisa k jeho myšlenkám, podobně jako hučení jezu na Vltavě.
Jednou se zatoulal až do Královských Vinohrad. Čirou náhodou tam potkal Franze Kafku, společníka od Jednorožce, a šli kousek spolu. Napadlo je, že by se mohli někde napít. Vstoupili do nejbližší hospody, ale tam bylo plno. Okna byla polepena všelijakými plakáty, stoly byly sraženy a hosté za nimi se drželi svých půllitrů a poslouchali muže sedícího na čestném místě. Opět ho Einstein poznal, ten kulatý obličej se mu vryl do paměti. Nyní byl řečník dostatečně střízlivý. Mluvil k posluchačům zcela plynně a ti jeho projev odměňovali souhlasnými výkřiky.
„To je nějaká slavnost?“ otázal se Einstein.
„Nikoliv,“ odvětil Kafka. „Zakládají politickou stranu.“
Einstein se podivil: Třikrát jsem toho člověka viděl – jednou jako zkrachovance, podruhé jako šprýmaře a nyní jako váženého muže, snad budoucího poslance.
Znovu si uvědomil, že vnímání jakéhokoliv objektu může být relativní.