aneb První část sondy do zdravotní péče
Toho večera pocítil, že čas se naklonil. Po velké námaze se mu podařilo uspat ženu jen tak, že ji obdařil proti psychiatrovu názoru dávkou tablet, které poškozovaly paměť, v té době již v dezolátním stavu. Třikrát té noci ji vláčel na záchod (samozřejmě až u vchodových dveří do bytu), neboť již nebyla schopna tam dojít. Ráno pak se marně pokusil ji posadit v posteli, natož ji obléknout. Bolesti byly očividné.
Nezbylo než vytočit 155 a zadat příslušné informace. Jak se již častěji přesvědčil, vůz ryhlé pomoci byl hoden svého jména, ochotní sanitáři ženu oblékli přiměřeně únorovému ránu, snesli ji čtyřiasedmdesát schodů, uložili, připoutali, změřili tlak, a po vzájemné dohodě zamířili na neurologické oddělení, kde byli před týdnem.
Letmo se podíval na hodinky, bylo 9.15, když přemístili ženu na vyšetřovací ůžko, ohlásili ji na ambulanci a odjeli, zatímco se jí ujala lékařka kupodivu ihned. Byl docela rád, že byla jiná, nevyšetřovala reflexy na nohách přes zimní ponožky, to ocenil. Méně už závěr, že hospitalizace je nutná, nikoli však na neurologii, ale na interně.
Byli přemístěni na chodbu, odsouzeni k trpělivému čekání na mezipavilonový sanitní vůz, který přijel po hodině, sanitáři přeložili nemocnou na nosítka, vydal se za nimi s objemnou taškou, chystaje se také nastoupit, byl poučen, že doprovod musí pěšky, ač vedle nosítek je samozřejmě volné sedadlo.
Nějaká hlava moudřejší než on jistě měla pro toto opatření řádné vysvětlení, třeba s ohledem na bezpečnost nebo cokoli jiného. A tak se chopil tašky, a co síly třiaosmdesátiletého starce dovolily, dorazil právě včas, aby nalezl svou zmatenou ženu, která ho již postrádala, na posteli na chodbě před interní příjmovou ambulancí. Sevřel jí chladnou a vlhkou dlaň a všiml si mimoděk svého stařeckého a žilnatého zápěstí. Vedl utěšující monolog, v jehož sílu sám příliš nevěřil. Z mluvení kompletně vyschl a chraptěl.
Na chvíli proto opustil nemocnou, aby v automatu na chodbě koupil pro oba balenou vodu, po další hodině oslovil kolemjdoucí sestru, že už byli vyšetřeni pacienti, kteří se dostavili později. „Pane, my napřed musíme brát pacienty ze sanitky,“ odbyla ho hbitě. „A vy si myslíte, že jsem tu postel k vám dostrkal pěšky?“ napadla ho stejně rychlá odpověď, takže za pouhých dalších patnáct minut byli uvnitř, vnutil se s tím, že nemocná bohužel není schopna podat jakékoli relevantní informace.
Vyšetření samo proběhlo během další půl hodiny včetně odběru krve, pokud mohl posoudit, velmi pečlivé a zevrubné. Poté jedna ze sester úspěšně vytelefonovala volnou postel, samozřejmě v jiném pavilonu. Už nepočítal minuty do příjezdu další nutné sanitky, posilnil se vodou, chopil se tašky a dotáhl se na další místo určení, naštěstí ne tak daleko. Přijati byli vlídnou sestrou, žena přemístěna na definitivní postel, vyprázdnil tašku, uložil věci, ujištěn, že paní doktorka vyšetří pacientku hned, jak se vrátí od čehosi akutního, čekat nemá smysl, přijít může na návštěvu zítra ve čtrnáct hodin.
„Vy se máte hodně rádi, viďte, že?“ usoudila paní na vedlejší posteli, potvrdil jí to z posledních sil, políbil svou ženu, vyšel z pavilonu a podíval se na hodinky. Bylo právě patnáct třicet.
Uvědomil si, jak vypadá vlčí hlad, zvlášť pro diabetika. Dovlekl se k nejbližšímu bistru, pozřel tři okoralé obložené chlebíčky, o které by jinak ani nezavadil pohledem, aby po stu metrech ve vedlejší ulici cestou k tramvaji objevil restauraci s lákavým jídelním lístkem za velice přístupné ceny.
Tak sem příště, slíbil si. Když vystoupil z tramvaje, uvědomil si, že doma není nic k večeři. Zastavil se u Vietnamců na rohu a koupil si pytlíkovou nudlovou polévku s příchutí kachní, vědom si maminčiny rady, že musí mít něco teplého do žaludku. Dal si vnutit výprodejní levná jablka, když ho na ně majitel obchodu osobně upozornil slovy: „To dóbry!“ A vydal se do táhlého stoupání k domu, kde ho čekalo čtyřiasedmdesát schodů a prázdný byt. Za šest měsíců uplyne třicet let ode dne, kdy na akumulační kamna umístili televizor a před něj dvě nafukovací matrace. Zbytek zařízení čekal ve stěhovacím vozu před domem na druhý den, kdy se vrátí předem zhroucení stěhováci. Na co se večer dívali, už si samozřejmě nepamatuje, ale přestěhováním přišli o tři západoněmecké programy. Ovšem vidina, že se rozplynou ve velkoměstě, kde každý každého nezná, slibovala jistou svobodu, ale zároveň naději ze setkání s dávnými přáteli. Vnitřní emigrace se podařila.
Noc nějak přežil, ráno vzbuzen sociální pracovnicí na oddělení, která mu telefonovala, že se pokouší obstarat pro ženu lůžko v zařízení následné péče. Pomyslel si, vždyť ji sotva přijali, a už se jí pokoušejí zbavit. Dřív se tomu říkalo eldéenka.
Dopoledne nějak přežil, po poledni vyzkoušel restauraci se slibným jídelním lístkem, menu za devadesát korun skutečně nezklamalo. O to více byl rozčarován, když zjistil, že lékařce, která ženu včera přijímala, se udělalo špatně, odešla domů, nedočkal se tedy žádné informace kromě toho, že zítra bude provedeno CT mozku, plánované ambulantně. Alespoň tak, pomyslel si, setrval téměř dvě hodiny v srdečném rozhovoru s ženou a paní na sousední posteli, žena se cítila lépe, ale sama se neposadila.
Doma bloumal ztracen v přebytečném prostoru, v televizi nic, ještě že se může zabavit brouzdáním po internetu. Proběhl Novinky a pročetl Neviditelného psa, už dlouho tam nepřispěl, ale teď ho více tížily problémy soukromého života. Vzal si prášky na spaní, jistotu přežití noci. Ráno přijal nadšený hovor od sociální pracovnice, že už našla volné lůžko následné péče, zítra dopoledne tam paní převezou. Jedno odpoledne, tři noci, dva dny a ještě ráno, skutečně rychlopobyt na interním lůžku, diagnózu nesdělili, pomyslel si, medicina opravdu pokročila, aniž to ještě tušil, zároveň se i s nemocnou navždy rozloučila. Kdo není k vyléčení, toho je třeba se co nejrychleji zbavit.
Předstupněm ke hrobu je tu péče sociální.