V minulých dnech dozpívali svou poslední píseň Věra Bílá a Mirek Hoffmann z Greenhorns. Máme být smutní? Jistě ano, ale...
Marek Orko Vácha v jedné ze svých promluv říká zajímavou věc. Vědecké objevy tak úplně nezávisejí na konkrétních lidech, ale spíše na čase a stupni poznání. (Gregor Mendel objevil dědičnost zhruba 50 let předtím, než na stejnou myšlenku přišli další a teprve poté se zjistilo, že tím prvním byl právě brněnský rodák, totéž bylo s tzv. Darwinovou teorií a třeba i šroubovicí DNA).
Naopak, pokud by nebyl na světě Antonín Dvořák, nikdy bychom nemohli poslouchat jeho muzikantsky geniální Novosvětskou symfonii, pokud by se nenarodil třeba Michelangelo, nikdy by v galerii Uffizi ve Florencii nestál David.
Zpěváci a umělci jsou vždycky originál, napodobeniny většinou nestojí za nic. Patrik Banga píše v dnešním blogu o vlivu paní Věry Bílé na jeho muzikantský (a nejspíše ne jen na ten) život. Určitě není sám, protože paní Bílá byla známá po celém světě a ovlivnila mnoho dalších. Můj život byl v dobách mého trampského mládí ovlivněn mimo jiné i skupinou Greenhorns (s nádherným hlasem Mirka Hoffmanna), jejichž písničky jsme tu a tam více či méně podařeně interpretovali u nočních ohňů v trampských osadách. Jinak řečeno, jednu dobu jsme žili společně se svými idoly a ty v nás zanechaly nesmazatelnou stopu bez ohledu na to, kam nás pozdější život zanesl.
Každý z nás zažil jednou či vícekrát nějaký koncert, který jej zasáhl, protože byl odehrán správnou osobou ve správném místě a ve správné době. Zůstal navždy, neopakovatelný, možná časem trochu zastřený a přesto stále přítomný. Bylo to určitě i díky tomu, že onen zpěvák či skupina dala do koncertu vedle své profesionality i kus sebe, což vnímavý posluchač bezpečně rozezná. A pro interpreta jsou naopak největší odměnou ne peníze za produkci, ale za jakési špatně definovatelné a přesto silně vnímané souznění s posluchači. Každý, kdo někdy veřejně vystupoval, dobře ví, že v okamžiku nástupu na pódium náhle padá předchozí únava, stres a obavy a závěrečný upřímný potlesk a díky jsou odměnou největší a nesměnitelnou.
Tito skvělí zpěváci tak zažívali zde na Zemi cosi, co nikdo jiný, kdo profesionálně nehrál, nemohl zažít. Ony neskutečné chvíle, kdy publikum fascinovaně stojí a stále tleská, kdy se publikum přidá ke zpěvákovi po prvních slovech písně a zpívá s ním, kdy po koncertě nemůže odejít domů, protože každý z posluchačů ještě potřebuje prohodit pár slov s tím, kdo mu ten večer poskytl neopakovatelný zážitek, vryp v duši.
Tito zpěváci žili svůj skvělý život naplno tak, jako málokdo z „ostatních“. Zasvětili svou pozemskou pouť rozdáváním se pro druhé. Existuje-li věčný život, pak jejich hřivny, které jim byly svěřeny jejich B-hem, byly zúročeny měrou více než vrchovatou. Toto stačí, aby je pak jejich Všemohoucí přivinul něžně do své náruče a řekl jim, že žili dobrý život.
Byl by dobré, abychom náš smutek z jejich chybění zde na Zemi přikryli radostí i z toho, že jsme mohli jít část naší cesty s nimi.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora