Neviditelný Pes

POVÍDKA: Katarze

16.2.2019

Vstoupil do sálu bočními dvířky na osvětlené pódium, kde stál skvostný černý Steinway. I když ten pocit zažil snad tisíckrát, stále se ho nemohl nabažit. Úmyslně zpomaloval krok, aby tak prodloužil vzdálenost ke klavíru a nechal publikum tleskat. Vždycky se blazeovaně usmíval, takový ten nenápadný úsměv, jakože o nic nejde a že je skromnost sama, uvnitř to bylo přesně naopak. Ano, ti všichni o překot plácající přišli na něj, NA NĚJ, je vyprodáno, lístky stály majlant, překupníci měli žně.

Sál neznal, byl tu poprvé, jeho manažer ho musel dlouho přesvědčovat, aby si udělal tuhle odbočku z koncertní šňůry. Bylo to malé město, uvažoval, jestli mu ta námaha stojí za to, měl mít den volna a potřeboval si taky občas odpočinout od kláves a dělat něco úplně jiného. Naléhání však bylo silnější než jeho nechuť, a tak přikývl. Sám byl posléze překvapen, jaký ohlas mělo už jen vylepení plakátů o jeho koncertu, lidé byli natěšení a nebylo důležitějšího tématu v diskusích na lavičkách, v kancelářích i mezi náhodně se potkavšími přáteli.

Pomalu došel ke stoličce a usedl se zvyklým rituálem odhozením fraku a sklopením hlavy nad klaviaturou. Po několika vteřinách začal cítil v prstech energii, což byl jasný signál, že je připraven, že celé tělo a mysl jedno jsou a že první dotek spustí zvyklou kaskádu energie, kterou zavalí z pódia publikum v sále, jež bude jenom slabounce dýchat, aby mistra nerušilo v jeho díle.

Zlomek vteřiny před otevřením stavidla se lehce otočil do sálu a spatřil první řadu. Dělával to často, občas si virtuálně vybral nějakou posluchačku, nejčastěji mladou krásnou slečnu, a představoval si, že hraje jenom pro ni. Bylo to pro něj více stimulující, než hrát anonymním panákům, z nichž jen zlomek sotva rozuměl hudbě a na koncerty chodil jen z prestižních důvodů nevypadnout z high society. Teď se však zarazil. Ta tvář v první řadě mu nebyla neznámá, úporně přemýšlel, kam jí zařadit. Jeho fenomenální paměť, která dokázala uchovat celou řadu koncertů natolik, že nepotřeboval noty, teď horečnatě skákala sem a tam ve snaze vložit onen obličej do souvislostí.

To přece... to nemůže být on. Ondřej, s kterým začínal v hudebce, pak to spolu táhli přes konzervatoř, aby se oba dva dostali na AMU. Ondra byl výborný klavírista, občas spolu vystupovali přes zákaz školy v barech, kde bavili hosty improvizacemi čtyřruční hry, utahovali si z popových hvězd a jejich „muzikálnosti“. Bývaly za to prachy a alkohol, který jim rozjaření štamgasti kupovali po litrech. I když byli oba dobří, tak bylo jasné, že Ondra je na tom o cosi lépe. Měl i dle mínění profesorů lepší prožitek hrané hudby, opravdoví fajnšmekři vnímali jeho naprosto dokonalou přesnost úhozu i schopnost, která se nazývá úcta k notě.

Pak přišlo na školu pozvání pro jednoho – samozřejmě nejnadanějšího – klavíristu na roční pobyt ve Philadelphii. Všem bylo jasné, že Ondřej je tím, který pojede. Přesto hlasování mezi profesory dopadlo tak, že Ondřej v pomyslném žebříčku skončil až za ním. Nikdo nechápal proč, jen on matně tušil, že jeho otec, velmi zběhlý v podobných situacích, přesně věděl komu a kolik. Po návratu to už mezi nimi nebylo takové jako předtím, spíše sterilní, žádné bujaré večírky, žádné společné noční reje. Ondra se poté „ztratil“ s nějakým podřadnějším tělesem v krajském městě a přestali se úplně stýkat a psát si. To bylo před 30 lety. A po tak dlouhém mlčení že by se dostavil na jeho koncert? Asi to bude jen náhodná podoba, uklidňoval se a tím i své mírně roztřesené prsty.

Když „vyřešil“ Ondřeje, jeho pohled uhnul na ženu, sedící vedle. Vždyť to je přece Jana, uvědomil si. Jana, s kterou si začal už na konzervatoři, kterou měl zpočátku určitě i rád, aby si později uvědomil, že s ní chodí jen z jakési setrvačnosti, pak už byla jen přítěží, protože se kolem něj začaly točit atraktivní ženy a Jana vedle nich vypadala jako chudá sestřenice. Čím víc mu poskytovala duchovní i tělesný servis, tím více jí potajmu opovrhoval a dával jí nenápadně najevo, že její „mise“ už byla splněna a že je v podstatně balvanem na jeho noze. Nakonec byl rozchod z jeho strany brutální, náhlý, bez přechozího upozornění, protože ta nána nebyla schopna rozpoznat jemné narážky, že už je prostě second hand pro nadějného umělce. Že se Jana po této události na čas ztratila, věděl, ale až o mnoho let později mu kdosi řekl, že to bylo díky pobytu v sanatoriu, kde se dávala dohromady pár měsíců. Samozřejmě, že ty roky ji trochu změnily, ale kdo by zapomněl na lásky v osmnácti?

Začal se třást. Jeho ruce teď nebyly absolutně schopny zvyklé profesionální polohy, jeho koncentrace byla ta tam a věděl, že pokud by teď nasadil ke hře, dopadlo by to strašně. Místo jasné záležitosti precizního vystoupení se zlomový okamžik proměnil v beztvarou změť vzpomínek, výčitek a pocitů hlubokého provinění. Kdo ještě sedí v sále? Komu ještě a co dluží? Proč zrovna teď a tady, ve chvíli, která je pro umělce klíčová?

V paměti mu vyskočil starý pán, kterého se mu podařilo spolu s vykutáleným právníkem celkem dobře podvést při prodeji pozemku, kde dnes stojí jeho přepychová vila, obdivovaná i architekty. Nebo ten lůzr, co ho několikrát nechal odehnat od branky, když zcela výjimečně z této sorty opravdu chtěl jen peníze na jídlo.

Spustil ruce zpět na kolena a tak dokázal na nějakou dobu utlumit jejich chvění. Pohled na klaviaturu, vždy tolik uklidňující známý prostor, v němž byl doma, a hluboké ticho v sále, trvající už mnohem déle, než bývalo zvykem i u velikých mistrů, dokázaly za několik vteřin zklidnit bušení ve spáncích a vrátit se zpět do reality.

Bude muset něco vymyslet. Věci prožité se vrátit nedají, to věděl už dávno, že ona tlustá čára za minulostí je nesmyslem, který se vždy navrhuje v jakémsi virtuálním rozjaření, aby se později staré rány objevily v mnohem větší intenzitě, více zraňující a svou překvapivou transformací ničící obě strany mnohem více, než by bývalo bylo bez její existence. Co může dát těm, které navždy zranil, jejichž jizvy jsou sice zaceleny, ale svírají svou silou a tisknou až k nevydržení?

Jeho ruce se náhle, téměř bez jeho vědomí pomalu vysunuly dopředu a prsty začaly pomalu tisknout klávesy v té napjaté ouvertuře Rachmaninova preludia. Tu skladbu hrával málokdy, veřejně nikdy, spíše si ji nechával pro sebe, protože v ní vždy znovu nalézal smysl svého bytí, takové mapování jeho dosavadního života, jeho začátky, úspěchy a poté již jen bouře, které přicházely jedna za druhou, takřka bez odpočinku až do dramatického finále, kdy už zralý muž nic nepředstírá, protože ví, že už nepotřebuje lhát, a to ani sobě.

Po posledním doteku klávesy zůstal nehnutě sedět a nechal zavřené oči. Věděl, že těm, kdo umí poslouchat, se vydal všanc, že se už více nemohl otevřít, že veškerou energii, všechno, co bylo v něm nahromaděno jako láva v sopce těsně před výbuchem, už vydal a že je nyní jen na nich, jak to přijmou. Na podnosu jim nabídl svou duši.

Dlouho se nic nedělo. Neslyšel žádný zvuk, žádné plácnutí či zdvořilé zakašlání. Pomalu otevřel oči. Seděl v menší místnosti v zákulisí, které se říkalo „soustřeďovna“, kde umělci trávili v tichu své poslední okamžiky před koncertem, kde je nikdo nesměl za žádnou cenu rušit. Spatřil mladou inspicientku zdejšího koncertního sálu, která jaksi ostýchavě, bez odvahy se jej byť jen letmo dotknout, na něj hledí tak trochu bázlivým a přesto naléhavým pohledem.

„Mistře, měl byste už jít do sálu, už na vás všichni čekají.“

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora



zpět na článek