Hlídali jsme vnuka, prvňáčka. Škola odpadla. Chlapec seděl u stolku a pilně pracoval – psal cosi na lístky tvořící malou knížku. Na můj dotaz odtušil, že je to deník, prý z něj bude číst své mladší sestře. Jeho tvorba mi připomněla vlastní dětství, ale moje vzpomínka je obsáhlejší. Víc pamatuji, a trochu víc než dítě znám obecně.
Zhruba ve věku vnuka jsem rovněž pracoval na knize, podobného formátu, ve hřbetě dokonce sešité. Jen byla spíš přírodovědná. Její text jsem místy doprovodil ozdobou, vzpomínám si na motiv řeckého meandru, což mne přivádí do těch vzdálených let. Ozdobu jsem obkreslil z volných listů knih, snad to byla encyklopedie umění. Podstatné bylo, že doprovodný text byl německý.
Váže se to k době poválečné. Můj starší bratr nosil jako ostatní školáci sběr do patřičné sběrny, a já byl eskorta. Sběrna byla zčásti doslova zavalena takovými fragmenty knih, a tak jsem vybíral. Tehdy se hojně likvidovalo vše německé, i knihy. Jak naznačuji, zdaleka ne vždy politické. Po letech mi jeden starší známý věnoval několik celých knih, odborných, které si tehdy přinesl, když věřil, že bude studovat, a hodlal v nich hledat poučení. Nepoučil se; na vysokou školu se nedostal – jeho otec byl za první republiky důstojník, což byla po roce 1948 kádrová překážka vysokoškolskému studiu. Dodnes některé z těchto darů používám.
Tak i kvalitní knihy se v poválečné době leckdy ničily. Jistě, protiněmecké nálady byly silné, k tomu navíc fakt, že se v hitlerovské Třetí říši knihy pálily, poskytl argument k podobnému počínání. Není to dobré, ale patří to, bohužel, ke koloritu dějin. Němci nebyli zdaleka první, a jak v nedávné době naznačil třeba vztah tak zvaného islámského státu ke kulturním hodnotám, ani poslední.
Když se vrátíme o celé věky, zjistíme, že roku 213 př. n. l. nechal čínský císař Š´ Čchuang-ťi spálit knihy a historické záznamy. Důvod byl prostý – panovník, první z dynastie Čchin, sjednotil Čínu, a snažil se podrobené útvary odříznout od historické paměti. Jak napsal starý filosof „slova hýbají, příklady táhnou“. Nevím, zda to znal další císař, Š´-cu, ale někdy kolem roku 1272 přikázal rovněž zničit staré knihy. Cíl byl stejný, vymazat minulost. Tohoto panovníka známe od Marka Pola jako Kublajchána a byl to první panovník mongolské dynastie, která ovládla Čínu. Jeho snaha vymazat minulost je tím spíš pochopitelná, nikoli omluvitelná. Pravda, pár spisů přikázal zanechat.
Můžeme říci, inu Asie. Náš kontinent však také nelenil. Roku 292 n. l. přikázal římský císař Dioklecián zničit knihy o Umění, jak se tehdy označovala rodící se alchymie. Slibovala vyrobit z obecných kovů zlato. To, mimo jiné důvody, vedlo panovníka k takovému rozhodnutí, neboť by to znehodnotilo měnu. Císař netušil, že alchymisté zlato nikdy nevyrobí, nemluvě o tom, že padělání mincí zvládne kterýkoli jen trochu zdatný řemeslník. Ale především – římskou měnu znehodnotili jeho předchůdci na trůně, a navzdory jeho peněžní reformě v tom zdárně pokračovali Diokleciánovi nástupci. Měna upadala nezadržitelně. Císař ničeho nedosáhl, jen stejně jako čínští panovníci zkomplikoval práci dnešním historikům.
Ničení knih je tedy odvěkou tradicí, jak tento výčet, připomínám, že neúplný, snad naznačil. Nás, odchovance školního Jiráska, nepochybně napadne novověká postava, páter Antonín Koniáš (1691 – 1760). Dnes ho historikové už částečně rehabilitují. Jistě, pálil knihy, opakuji, že to není dobré, ale ukazuje se, že některá díla byla úpadková, dokonce se někdy píše o dobové pornografii. Současně se sluší dodat, že u nábožensky závadných spisů se neničilo vše – pár exemplářů se ukládalo v klášterních knihovnách do zamčených skříněk s nápisem „Libri pohibiti“. Zakázané knihy. A ty přečkaly.
Dokonce zachovaly i tradici. Jako školák jsem zažil v padesátých letech, že nade mnou visela hrozba dvojky z chování, neboť jsem si o vyučování četl pod lavicí Vinnetoua. Kdybych četl tehdy doporučená díla jako třeba „Timur a jeho parta“, byl bych samozřejmě také pokárán, že si čtu. To se nemá. Ale Vinnetou patřil mezi „libri prohibiti“, což bylo mnohem horší, než pouhé porušení školní kázně.
Tradice je silná. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem zavítal do univerzitní, dnes Národní knihovny s cílem nahlédnout do knihy „Okultní filosofie“ renesančního mystika Agrippy z Nettesheimu. Vůbec mi nešlo o mystiku, ale o číselné magické čtverce v tomto díle, tedy o zajímavou hříčku, o níž jsem sbíral materiál pro chystanou knížku z této oblasti dějin matematiky. Ač jsem byl z fakulty vybaven orazítkovanou žádostí o výpůjčku s tím, že jde o vědecké studium, spis mi nebyl vydán. Věda šla stranou, pán z vedení knihovny se mi pak v rozhovoru mezi čtyřma očima omluvil s tím, že stále ještě jsou „libri pohibiti“. Shledával to otřesným, já také. Zažil jsem tak ničení knih po válce, i zakázané knihy, což naznačuje, že to v dějinách chodí pořád stejně.
Dnes vychází mnoho knih a jen doufejme, že se historie snad nebude opakovat. Jeden starověký čínský učenec, jehož dílo zčásti přežilo, soudil opačně. Dnes je v knihkupectvích velký výběr, přiznám se, že nápadné jsou regály plné kuchařek. Ty snad nebývaly nikdy hrozbou. Hojné jsou paměti. Smíme vzpomínat. Ostatně vnuk mi přece řekl, že píše deníček. Dětem se nesmějme a já se opravdu nesmál. Četné paměti píší herečky a herci vzpomínající na světla reflektorů. Náš vnuk se ocitl v záři reflektorů už v útlém věku; bohužel byla to světla operačního sálu. Je docela možné, že to byla právě tahle vzpomínka, která ho vedla k tomu, jak nám pak prozradili jeho rodiče, že svůj deník píše od konce.