KNIHA: Bára a Budžes
Byl jsem pozván před nějakou dobou na křest knihy „Vinnetou naší doby“ o herečce, která se mi zapsala do paměti mnoha rolemi. Herečka, zapasovaná do rolí veselých a rozverných, je také herečkou velkých dramatických rolí. Za nejúžasnější považuji její úlohu v dramatu „Requiem pro panenku“. Sice za ni dostala cenu na Toronto International Film Festivalu, ale já si myslím, že by jí více slušel Oscar. Kdyby to byl anglicky mluvený film, jistě by ho dostala.
Ale do mého srdce se zapsala hlavní rolí ve hře „Hrdý Budžes“, kterou napsala paní Irena Dousková.
Než jsem se dostal k čtení knížky o Báře Hrzánové, znělo mi v hlavě: „A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí,“ jak to napsal Stanislav Kostka Neumann, básník a předválečný komunista tělem i duší. A vzpomínám na představení a neuvěřitelný příběh, v kterém tu dobu a sebe samé mnoho lidí poznalo.
Dokonalost té věci a genialita role ztvárněné Bárou Hrzánovou a celé té hry je postavena na krásné hyperbole. V duši „reakční“ holčičky, jak byla označena tehdejšími bolševiky, vyroste květ hrdosti, svobody a odporu a vytvoří cosi jako abstraktní slovní malbu, kde „hrdý Budžes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí“.
Takhle napsané je to až patetické, my Češi máme spíše sklon dělat si ze všeho prdelky. A tak si hrajeme se slovy, s významy vět, přesmyčkami písmen či slovíček a vytváříme fantaskní krajinu vět a významů. A my, milovníci knih a slov, si v tom libujeme. Takže například dobře víme, že „Boriš umí po skalinách“, a to tam, kde „ fsadě skví se Jára Květ “. Klasicky vzdělaní žáci základních škol také ví, že když je venku „tma jako v hrobě“, tak „mráz foknáduje“ a ve světnici je teplo u kmen. Někteří z nás, jako starší knihomolové a scifisté, dokonce pochopili, že lze najít v naší lidové lyrice mnohé tajemné květy.
To jako když se jednou v Brně na „conu“ (to je setkání milovníků sci-fi) objevil tajemný student z Kazachstánu Nalim Lidochaz a přednesl a zazpíval starý slovansko-asijský „Epos a rekovi Jakojovi a Mamile“ (cituji z paměti):
„Vysoký Já Lovec,
vysoký Jakoja
přeskoč ho, Mamila,
rovnejma nohama.
Jaho Nepřesko Čím,
ja sa Rad Atočím...
Kde se objevuje vedle Jakoji a Mamily několik dalších tajemných staroslovanských hrdinů, možná křížených s Avary. Prvním je jistý Jaho Nepřesko, pravděpodobně z kmene Čím, žijícího kdysi někde v ukrajinských stepích, a jistý Rad Atočím. Zde najdeme ve slovech „ja sa“ ozvěnu staroslověnštiny, kde by mohlo být dnes v nářečí velkomoravské staroslověnštiny vysloveno jako „já su“. Jak se dochovalo na Moravě dodnes. Objev hodný rukopisů ...
Na křest knihy jsem se nemohl dostat, což mne dodnes mrzí, prý tam byla psina. No, s kým jiným by měla být psina než s Bárou Hrzánovou, ne?! A tak jsem se pobavil nad knížkou, která je rozhovorem a zamyšlením a hromadou informací o světě Báry a také vlastně nás. Neboť umělkyně paní Bára je „Mistrová“. Ona si označení „Mistr“ zaslouží, jak je známo z jednoho vyprávění starého hereckého barda, jemuž jednou jeden strýc na venkově říkal „pane Mistr“ a když byl napomenut, že se tak umělci neříká, dotčeně pravil, že „oni si to pan Mistr“ to oslovení zaslouží.
Získal jsem sice knížku už před „chvílí“ a měl jsem předsevzetí, že si ji v létě přečtu. Ovšem v tomhle létě to nešlo. Když se můj vařící mozek ochladil někdy kolem půlnoci alespoň tak, aby vůbec něco vyprodukoval, musel jsem pracovat na dvou jiných knihách, na které byly termíny, a tak jsem to nezvládal. Já nechápu, jak mohl Cervantes ve vedru, jaké je v létě v Madridu a na La Mancha, kde to v létě docela dobře znám, něco napsat. Pak jsem si vzpomněl, že první díl vlastně napsal ve vězení. Jo, to by šlo. Bytelné španělské stavby, jako je třeba El Escorial, v těch je chladno i v létě!
Až teď, když se ochladilo, jsem se do knížky pustil. Doporučuji i vám. Rozhovor Richarda Errmla s Bárou Hrzánovou je vtipný, dobře se čte a není to takové to sebestředné povídání. Dozvíte se o tom, že život herečky není jen jásaní a hopsání, dozvíte se také spoustu informací o mnoha známých a slavných lidech. Ale řeknou vám to tak nějak jinak, než v oblíbených časopisech typu „drbárna“.
Je to prostě bezva čtení. A proč si autor myslí, že Bára Hrzánová je Vinnetou naší doby, na to si přijděte v knížce sami.
Jen mne mrzí, že jsem se s paní Hrzánovou nesešel osobně. No, tak se uvidíme někde v divadle. Ona na jevišti a já v hledišti. Tak to má být.
P.S. Jen doufám, že mne omluví za tu „Báru“ v titulku článku. Ale snad uzná, že „Hrzánová a Budžes“ zní blbě. Takhle to myslím zní daleko lépe.
Vinnetou naší doby. Bára Hrzánová a Richard Errml. Nakl. Eminent 2018.