VZPOMÍNKA: Umělecká oficína

Procházeje před časem centrem Prahy, zahlédl jsem kadeřnictví, kde byl vidět za rozlehlými výlohami krásný moderní interiér, personál jako ze škatulky se čile pohyboval. Na jedné výloze mne tabulka informovala, že pánský sestřih strojkem, vlasy a vous, přijde na něco přes tisíc korun. Proč ne? Přibývá klientů, pro které to není zásadní problém.

U výlohy jsem si vzpomněl na holičství svého dětství a mládí. V Nuselském údolí, kde jsme bydleli, byl v naší ulici, a vlastně v širokém okolí, jediný takový podnik, malý, provozovaný z mého dětského pohledu starým dědečkem. Chodili jsme tam, nezbývalo nic jiného, a náš vlas byl upravován ručním stříhacím strojkem. Asi moc neznáte. Cosi jako kleště, právě tak do ruky, a svíráním obou rukojetí se pohybovala ostří, stejně jako v dnešních elektrických strojcích, ovšem v tempu svírání prstů. Měli jsme takový strojek také doma, později jsem to s ním zkusil. Není to snadné; dost brzy mne začaly bolet necvičené šlachy v zápěstí. Při pomalejším svírání strojek tahal za vlasy.

V onom holičství to také tahalo, z více důvodů. Jedním byl nepochybně věk majitele, tehdy soukromého, jiným zřejmě i stáří strojku z doby před válkou. Přestáli jsme stříhání někdy dost hrdinně. Zato čekání mělo své kouzlo. Pro zákazníky tu byly svázané ročníky předválečných obrázkových časopisů, už nevím jakých. Nás fascinovaly fotografie cizích měst, krajin, lodí, a také slavných postav. Herců a hereček. Sluší se dodat, že všechny časopisy byly mládeži přístupné – nejodvážnější snímek herečky byl v plavkách, leč před válkou to nebyly bikiny, ale bytelný komplet s nohavičkou, častěji jednodílný model.

Holičství zmizelo několik let po neblaze proslulém Vítězném únoru, zmizel i starý pán. Nevím, kam jsem pak chodil, ale po čase jsme se přestěhovali na Vinohrady, kde se ukázalo, že oficína, jak se tehdy ještě pořád někdy říkalo holičství, je nedaleko. Když jsem poprvé vstoupil, dostalo se mi srdečného uvítání od pana Klukovského, mistra holičského a jediného zaměstnance podniku, samozřejmě státního, tuším pod hlavičkou Hygie. Muž pokročilého středního věku, prošedivělé vlasy pochopitelně pečlivě upravené, měl přes občanský oděv cosi bílého, něco mezi halenou a pláštěm. Na halenu moc dlouhé, na plášť zas krátké.

Zákazníků bylo dost, mohl jsem se rozhlédnout. Časopisy tu nebyly, a přesto to byl originální svět. Po stěnách visely jeden vedle druhého obrazy. Hotová galerie, ovšem tato díla vytvořil sám pan mistr holičský. Amatérský malíř a také hudebník, což dokládalo pár menších nástrojů pověšených mezi obrazy. Páně Klukovského malby byly především krajiny, hojně s motivy přístavů, moře a jachet, míst, kam tento muž nikdy nezavítal. Byl začátek šedesátých let. Vše bylo v živých barvách, letních, nepamatuji se, že bych zahlédl zimní motiv. Vyloučit to nemohu. Díla byla na prodej, což někdy opravdu proběhlo; ceny neznám.

Stal jsem se pravidelným návštěvníkem holičství, které mělo další specifikum. Když se dostavil stálý dlouhodobý zákazník, pan Klukovský se někdy omluvil, zmizel, a za okamžik se objevil s půllitrem piva pro klienta. Přímo přes ulici byla hospoda, pivnice, kde bývali pravidelnými hosty mimo jiné uhlíři, kteří tu poté, co rozvezli zboží, splachovali uhelný prach za peníze získané navíc. O způsobu jejich nabytí jsem už dříve psal.

Právě panu Klukovskému vděčím za svůj vous (viz foto). V létě 1971 jsme, moje tehdejší přítelkyně, dnes manželka, a já, putovali skoro měsíc po tehdejší Německé demokratické republice, jen se stanem, a samozřejmě s batohy. Dobové stany byly těžké, batohy vyztužené bytelnými kovovými tyčkami rovněž. Vše postradatelné muselo zůstat doma, což platilo také pro holicí náčiní. Každý ušetřený gram byl dobrý.

Při návratu jsem doufal, že se dostaneme přes hranici, protože moje mocně zarostlá tvář se diametrálně lišila od snímku v dokumentech. Překročili jsme tuto linii a příští ráno jsem byl u pana Klukovského se žádostí o holení. Běžnými nástroji to bylo obtížné, šlo by to břitvou, kterou tento muž skvěle používal. Ovšem pan mistr pohlédl na mou tvář okem umělce a usoudil, že takového vousu, byl úplně černý, by byla škoda. Prý ale trochu upravit, aby nevypadal jako zanedbané strnisko. Souhlasil jsem za cenu toho, že jsem musel vyměnit doklady. Úřednice vydávající mi nový občanský průkaz pravila, že mi to moc sluší, takže jsem měl požehnání od zaměstnankyně ministerstva vnitra, kam agenda patřila.

Mezitím černý vous zešedivěl, a nutno dodat, že úprava, které se mi dostalo, znamenala, že se musím částečně holit i nadále. Na pana Klukovského jsem si vzpomněl před tím moderním kadeřnictvím, kde jistě není nouze o občerstvení. Nevím jen, zda tam vládne ta sousedská atmosféra jako kdysi na Vinohradech, kde jsme se mnozí znali, takže místo moderních časopisů, a dnes ještě spíš chytrých telefonů, tam mnohdy vládla družná zábava. Nemalou měrou k ní přispíval i pan Klukovský, výborný vypravěč. A malíř svých snů – krajin, kam se nikdy nedostal.