Milá moje vlčátka,
povím vám pohádku o té naší zemi. Dříve zde žila jiná zvířata, hloupé ubečené ovce, a vládla jim zde prasata. Prasata se měla dobře, využívala ovce, jak jen mohla, ale sama také musela poslouchat, a sice voly v hlavním městě říše. Nejaktivnější ze všeho toho skotu v hlavním městě byla jedna jalovice a té všichni naslouchali jako v transu. Kdyby se byla prasata poučila z historie, tak by se řídila jedním výrokem: „Běda zvířatům, jimž jalovice vládne!“ Ale to víte, milá vlčata, byla to jen hloupá zvířata nižší kategorie.
Ta země nebyla nikdy úplně poklidná, občas se přes ni přehnala stáda koní ze západu, nebo naopak z východu. Divocí koně se hnali a udupali vše, co se jim postavilo do cesty. Některá ta zvířata tedy přišla o život, ale brzy se naučila, že pokud koním nechodí do cesty, jsou poslušná a dají koním vše, co mají k sežrání, tak sama také přežijí.
Pak ale nastal náš čas, čas vlků. Měli jsme to štěstí, že nás jalovice pozvala do své říše a mohli jsme si dokonce vybrat, ve které části té říše se chceme usadit. My jsme se usadili v této malé zemičce. Skot, v čele s jalovicí, vydával různá nařízení, příkazy a rozkazy v náš prospěch, až z toho byla všechna ta zvířata celá jalová.
Moje babička, když jsem byla malá, mi povídala pohádky o této říši, jaké je bohatá, vyspělá a jak si tam všechna zvířata žijí nad poměry. Také mi povídala, že nám ta říše už jednou patřila, ne celá, ale náš národ vlků není na málo zvyklý, a tak si vždy vezmeme víc. No a babička mi vyprávěla, že si pro naše jednou dobyté území zase jednou vyjdeme. Kdepak by mě milá vlčata napadlo, že to tentokrát půjde tak snadno a bez boje! Ta hloupá zvířata se vlastně vyřídila sama a nám stačilo jen vyčkávat na to, až přijde náš čas, kdy převezmeme vládu.
Jalovice z hlavního města vykřikovala: Berte vlků víc! Berte jich víc! Prasata v této zemi nás poslušně přijímala, protože jim jalovice plnila korýtka samými laskominami. Prasata, jak víte milá vlčata, jsou zvířata nečistá, sprostá, ale hlavně nenažraná. Pro kus žvance by zaprodala i vlastní mámu prasnici. Ovce volaly: „My máme strach, ti vlci se na nás divoce dívají, cení na nás zuby a vrčí na nás.“ Ale prasata je uklidňovala: „Nebojte se, jen jsou to zvířata z jiné kultury a mají jiné zvyky! Oni vás tak zdraví.“ A tak se ovce učily cenit zuby, aby vlkům zdvořile odpovídaly na jejich pozdravy. Vrčení jim však vůbec nešlo, stále se jen z jejich hrdel ozývalo to známé bečení. Nakonec to raději vzdaly a jen cenily zuby. Milá vlčata, víte, co je na té pohádce nejveselejší? Ten skot v hlavním městě i prasata v této zemi ovcím zatajili, že jsou vlci masožravá zvířata! A než to ovce pochopily, muselo dojít k mnoha neštěstím. Jak nás vlků přibývalo a měli jsme hlad, tak se občas někdo z nás neudržel a nějakou tu ovci sežral. Ovce si pak stěžovaly u prasat. „Vlci sežrali jednu z nás, pomozte nám.“ Ale prasata jim nepomohla a světe div se! Ovce dostaly zákaz o tom bečet, aby se ty zprávy o sežraných ovcích nedostaly na další pastviny a nevznikala panika. Odbojné ovce, které přesto bečely, byly zavřené do ovčína a nesměly vycházet.
Jak jsme se my vlci smáli všem těmto hloupým zvířatům! Ale byli jsme zticha. Našim cílem bylo, abychom do této říše mohli přijít v co největším počtu, což jsme také s pomocí jalovice a prasat radostně činili a tvářili jsme se vděčně. Pravda, někteří z nás se neudrželi a občas něco utrousili o tom, že máme v plánu tuto říši obsadit a začít zde vládnout. Nenažraná prasata v čele s jalovicí však zakazovala kohoutům ze zpravodajství, aby tyto zprávy ráno vykřikovali. Milá vlčata, určitě znáte také tu pohádku o Kohoutkovi a slepičce. Kohout také patří do nenažrané kasty. Byl schopen sezobat vše a nepodělit se ani se svou slepicí, až na to málem dojel. Kohouti tedy, jak jinak, byli na straně prasat a dostávali za to hodně zobu.
Tak si to představte, že se v té době zvířata stále ještě mohla bránit a povolat zpět do této kotliny své psy, zvířecí obrannou jednotku, a povolat další psy ze dvorků k ochraně své země. To se však prasatům nehodilo, a tak prasata ponechala vycvičené psy v žoldáckých jednotkách a psy povalující se nečinně na dvorcích nechala povalovat.
My, vlci, jsme nebyli ani tak hloupí, ani tak líní. Na rozdíl od těchto hloupých, líných a zblblých zvířat. My jsme se připravovali na naše vítězství. Pravidelně jsme se shromažďovali, radili, cvičili a modlili. A pak přišel ten veliký den, kdy jsme se ujali vlády. Využili jsme dobu, kdy prasata hodovala u svých koryt. Nejdříve jsme zakousli povalující se psy, pak jsme nahnali všechny ovce do ohrad. Žrádlem se přece neplýtvá! Pak jsme zaútočili na prasata, která byla velmi překvapená a volala: „Vlci, kamarádi, vždyť my jsme vás sem přijali, abychom zde spolu šťastně žili až do smrti!“ A my na to: „No právě, váš čas už nadešel!“ Prasata kvičela a volala o pomoc. Bylo však pozdě.
Naše tažení pokračovalo do hlavního města. Představte si, vlčata, že tu hloupou jalovici nenapadlo na poslední chvíli udělat nic jiného než se vdát za jakéhosi vola, mám dojem, že se jmenoval Joker. Když byla obklíčená, tak stále ještě zblble volala: „Berte jich víc! Berte jich víc!“ Asi si myslela, že se tím zachrání.
A tak tu jsme, milé děti, tato země je teď naším domovem. A když budete pěkně spinkat, tak ráno zajdu do ohrady a připravím vám k snídani pěkný kousek skopového.