Neviditelný Pes

KULTURA: Zpívej se mnou, bratře Kubo

14.4.2018

O tuto krátkou historku se musím podělit.

Nejdřív trochu obecného úvodu. V jednom z minulých článků jsem zmiňoval, že od roku 2015 došlo v Německu k určitému posunu směrem k realitě. Takový celonárodní pohyb ovšem není jednotný. Jsou jedinci, kteří mají výrazný náskok. Pak je nějaké to hlavní těleso společnosti; a za ním pracně klopýtají ti, kterým se z vznešených snů roku 2015 moc nechce, asi jako když se člověku ráno nechce zpod vyhřáté peřiny do práce.

beer_choir

Tento příběh bude o té poslední skupině.

Ve velkém a bohatém městě Stuttgartu stojí evangelický kostel sv. Martina, na nějž je navázána organizace jménem Willkommenscafé (Vítací kavárna). V praxi to znamená organizované setkávání v prostorách místního komunitního centra, nikoliv fyzický podnik s jednatelem, účetním, registrací k DPH apod. Ten by se nejspíš neuživil ani v Německu.

Nuže, vedoucí představitelé Willkommenscafé se rozhodli uspořádat Zpívání s uprchlíky.

Účast na akci přislíbil čtyřicetičlenný „Mezinárodní sbor“, který se specializuje na skladby v jiných jazycích. Aktivisté z Willkommenscafé obešli všechna tři místní velká uprchlická centra, rozdali brožury s popisem akce a od několika přítomných běženců si vyslechli slib, že určitě dorazí. Byl připraven repertoár, včetně skladby Bratře Kubo, upravené prý tak, aby se z ní posluchač naučil několik arabských slov. (Nevím, co si pod takovou úpravou mám přesně představit.)

Asi už tušíte, kam to směřuje.

Nastal den D, sbor nastoupil na scénu, dorazilo místní publikum, které si chtělo vyzkoušet, jak se zpívá s uprchlíky. Rovněž pár novinářů, aby zdokumentovali tento krok v integraci. Jediný, kdo scházel, byli samotní uprchlíci. Nepřišel ani jeden. Zklamaní Němci si museli zazpívat jen mezi sebou.

Klaus Eberle, organizátor akce, vidí možnou příčinu krachu akce na straně své organizace: „Udělali jsme chybu, že jsme brožurky vytiskli německy,“ sdělil novinám Stuttgarter Zeitung.

Kdyby mi tohle někdo převyprávěl v trochu jiných kulisách, byl bych si jist, že jde o povídku z pera Jaroslava Haška…

*****************************

Dvě poznámky k celé absurdní taškařici.

Za prvé: kulturní propast, která mezi starousedlíky a běženci z islámského světa leží, je docela široká. Kdyby ty tři tábory byly plné Bulharů nebo třeba Brazilců, stoprocentně by někdo dorazil; v našem kulturním okruhu je běžné, že část mládeže chodí do sborů a hudebních škol. Projevuje se to i v situacích daleko hroznějších: dokonce vězni v nacistických koncentračních táborech měli svá hudební tělesa, v KZ Dachau působilo hned několik improvizovaných orchestrů. (Bakalářská práce na toto téma.)

Za druhé, banalita, ale stojí za to ji zopakovat. K jakékoliv integraci a zapojení do společnosti je potřeba ochota obou stran. Pokud na jedné straně panuje lhostejnost, může se ta druhá třeba postavit na hlavu (a přepsat bratra Kubu do arabštiny) a ničeho nedosáhne.

*****************************

Hudební epilog
Nenašel jsem žádnou dobrou nahrávku zmíněného „Mezinárodního sboru“. Tak tedy aspoň jedna ne úplně dobrá. Zpěváci umějí, o akustice prostoru nepochybuji, ale ten mikrofon byl strašný.
Zajímavý úhel: sbor se očividně nechává doprovázet hudebními nástroji, což je z hlediska islámu haram (zakázané) a fundamentalisté tento zákaz vynucují. Možná tedy nešlo jen o lhostejnost, ale o aktivní odmítnutí; našinec by do psí restauracev Jižní Koreji také nešel.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora



zpět na článek