Myli jste někdy autobus? Ne, nemyslím situaci, kdy sedíce za volantem pomalu vjíždíme do mycího tunelu přiměřené velikosti, nebo, v horším případě, stojíme ve vhodné vzdálenosti od vozidla a ostřikujeme ho hadicí. Nikoli. Výzbroj tvoří plechový kbelík, smetáček a na okna houba. Tak jsme byli vybaveni my čtyři, chlapci ve věku mezi třinácti a sedmnácti lety, a zrovna jsme stáli na dvoře turistické ubytovny v Prešově. Místo už si dávno nepamatuji, horký červenec roku 1956 však ano.
Je na čase vysvětlit širší okolnosti děje. K tomu se musím vrátit do školních let, tehdy školy obecné, dnes základní. V učitelském sboru našeho ústavu v Botičské ulici v Praze převažovali muži, a na několik z nich dosud vzpomínám. Klíčovou postavou příběhu byl pan učitel Antonín Benda, jehož osudy znám jen úryvkovitě, jak jsem je slyšel v pozdějších letech. Před válkou důstojník horského dělostřelectva, hodnost nevím, po válce krátce pokračoval ve službě, ale po roce 1948 zvítězivší lid ho shledal v armádě nebezpečným, ba škodlivým elementem, a vyřadil ho. Životní osudy té doby bývaly bizarní a tento není výjimkou – důstojník Benda absolvoval jakési nezbytné vzdělání, podrobnosti po těch letech opět neznám, a skončil na naší škole jako vyučující češtiny. Bizarnost doby spočívala v tom, že on, nebezpečný v armádě, nevím čím, byl kupodivu ponechán působit mezi školní mládeží.
Působil, učil, byl přísný, ale měli jsme ho rádi. Děti vytuší poctivý přístup. Pan učitel zůstal věrný i horám, a také pohybu, jehož měl jako voják hodně. Proto zorganizoval prázdninové cesty kolem Slovenska, ještě spolu s dalšími učiteli, vzpomínám na Františka Kopřivu, svého třídního. Byly to dva týdny, kdy jsme objeli Slovensko. Když jsem jel poprvé, byla to kombinace vlaku, místních autobusů, těch méně, a pěších přesunů. Každý jsme měli batoh s osobními věcmi, v němž byla navíc šiška chleba, tvrdý salám, a krabice trojúhelníčků taveného sýra. Polní láhev s vodou doplňovala výstroj.
Dnes pana učitele obdivuji, že tohle nejen vymyslel a naplánoval, to byla jeho vojenská praxe, ale také zorganizoval. Jen zajistit v té době noclehy, stravování, to vše telefonicky po sítích zdaleka ne dokonalých, nebo dopisy. K tomu jízdenky na vlak. Zde jen poznamenám, že když jsme jeli už s našimi dětmi o dvacet let později do Budapešti ke známým, ukázalo se, že naše místenky ve vlaku byly prodány v Praze, v Brně a v Bratislavě.
Teď opět ke školnímu výletu. O rok později nám jakási spřátelená firma půjčila autobus i s řidičem. Byl to pokrok, cesta mohla být pojata velkoryseji, a bodem obratu, nejvýchodnějším cílem, byl Prešov. Sem jsme dorazili jednoho dne po poledni, a právě zde byl naplánován odpočinek, tedy volno.
Mnohé se mi vytratilo z paměti, takže přesně nevím, zda jsme sami nahlédli, nebo to vzešlo z nějakého rozhovoru s panem učitelem Bendou, v každém případě se naše čtveřice podjala úkolu, který jsem zmínil na začátku – umýt autobus. Ten, po dosavadním putování pokrytý vrstvou prachu, měl spíš pouštní kamufláž. Je to vzpomínka, takže naši čtveřici představím tím spíš, že jsme byli parta v tom dobrém slova smyslu. Naše místa byla cestou vždy úplně na konci autobusu, kde to nejvíc houpalo, pokud se to dá říci vzhledem k tvrdému pérování stroje. Takže čtveřici tvořili můj bratr Saša, dále spolužák Láďa Zajíček, Petr Hach, věkem mezi námi, a já, nejmladší. Náš objekt byl starý autobus, na střeše měl ještě ohrádku, v zimě na lyže, jinak na velká zavazadla, nahoru se dalo vystoupit po žebříku na zádi stroje.
Pustili jsme se do mytí střídajíce se na střeše, kde to bylo nejzábavnější, jen bylo horko. V červenci bývá. Zvládli jsme to, obhlédli hrdě dílo, autobus v původní barvě, a splnění úkolu oznámili panu učiteli Bendovi. Hlášení přijal, zkoumavě na nás pohlédl a zeptal se, zda máme žízeň. Netajili jsme se, že velkou. Další věty nám tehdy vzaly dech: „Kluci, jestli chcete, zajděte si na pivo. Ale jen na jedno, rozumíte? A o ničem nevím. Máte volno!“
Nabídka, jaká se neodmítá. Vyrazili jsme do neznámého města, na jehož předměstí, kde jsme byli, byl první problém vůbec nějakou pivnici najít. Když se to povedlo, neměli pivo. Začínalo budování socialismu, vše se plánovalo, i spotřeba piva. Bylo horko, pilo se víc, jaksi nad plán. Nakonec jsme jednu hospodu našli, vypili opravdu to jedno jediné pivo a vrátili se do ubytovny, kde jsme se nenápadně přiblížili panu učiteli, aby zaznamenal náš návrat z výletu, o němž oficiálně nevěděl.
O do té doby uplynuly desítky let, naše čtveřice se zúžila, Láďa Zajíček, dosáhnuv inženýrského titulu, nám zmizel. Můj bratr vystudoval spolu s Petrem medicínu. Mnohokrát jsme vzpomínali na prešovskou příhodu, když jsem se s Petrem často setkával, celá léta. Později děkan lékařské fakulty zůstal celý život mým přítelem. Ne pouhým kamarádem, opravdu přítelem. Pan učitel Benda už není dávno mezi námi, můj bratr, ani Petr Hach také ne. Vzpomínám alespoň já na událost, která se nám vryla do paměti. Dnes slyšíme o problémech s mládeží toho věku, v jakém jsme byli tehdy my. Nechci starosvětsky říkat, že vše je horší. Spíš jiné.
Pan učitel Benda nás opravdu vychovával, znal nás a věřil nám. Věřil, že si to pivo dáme opravdu jen jedno, že se neopijeme. A my, u vědomí téhle důvěry, jsme ji prostě nemohli zklamat. Je jen škoda, že se tehdy neuděloval „Zlatý Amos“. Jednoho, a ostatně několik dalších, jsem měl šťastnou možnost poznat.