Cestovatelé Vráz a Kořenský se roku 1894 vrátili do Čech téměř současně. Zatímco Kořenský vcelku pohodlně podnikl cestu kolem světa a po důkladné přípravě navštívil USA, Japonsko, Jávu, Indii a Egypt, Vráz se tentokrát strastiplně prodíral jihoamerickým pralesem. Mezi ty, kdo je srdečně vítali, patřil i jejich přítel a podporovatel Vojta Náprstek. Nechal poutníky trochu si odpočinout a pak je vybídl, aby v jeho Americkém klubu drželi pro dámy přednášku. Oba nemohli odmítnout, nejdříve se toho úkolu podjal Vráz.
O jeho přednášku byl veliký zájem, v sále se shromáždily všechny ženy, které v Praze něco znamenaly – Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Sofie Podlipská, taktéž manželky a dcery znamenitých mužů českého národa. Všechny se ustrojily, jak nejlépe mohly. Ve svém oblečení ostře kontrastovaly s pralesními domorodci a zvířaty, kterých měl Vráz stále plnou hlavu a kteří byli ošaceni velmi spoře, nebo také vůbec ne. Většinou měly dámy na hlavách kloboučky, jen některé dívky byly prostovlasé. Jedna světlovláska se Vrázovi zvlášť líbila. Seděla na kraji ve druhé řadě, měla ztepilou postavu, líbeznou tvář a hluboké oči a hruď se jí při dýchání dmula. Vráž se snažil na ni se nedívat, ale moc se mu to nedařilo. Dívka si řečníkovy pozornosti všimla a zapýřila se.
K oživení v přednáškové síni došlo až ke konci, kdy byly členky klubu vybídnuty k dotazům. Nejdříve se rozhostilo nepříjemné ticho a teprve po delší době se slečna Krásnohorská optala, zda si opice dávají hubičku. To vyvolalo v sále smích a dámy se pak rozešly v dobré pohodě.
Vráz poté poseděl s přáteli, kteří jeho přednášku z poslední řady též sledovali. Dostavil se i Emil Holub. Vůni parfémů přebili pravými americkými viržinky a zapředli rozhovor.
„Tak to mám za sebou,“ pravil Vráz. „Bylo mi z nich všelijak, dívaly se na mne s podobnou lačností jako lovci lebek v povodí řeky Ucayali. Většinou to byly staré škatule. Ale všimli jste si té plavovlasé dívky, co seděla vepředu na kraji? Spanilé poupátko, hotová bohyně! Aspoň štípnout na líčko kdybych tak mohl …“
Cestovatelovy choutky se pranic nelíbily Náprstkovi, který se chytal lecjaké pokrokové myšlenky a spatřoval v ženě především člověka.
„Mírněte se, příteli,“ pokáral Vráze. „Žena není majetkem mužovým, ani jeho hračkou! Jsou to bytosti nám zcela rovnocenné, se skrytými schopnostmi dosud nevyužitými. Právem zvedají hlavu a hlásí se o svá práva. Soudím, že přijde jednou doba, kdy pro jedno plácnutí, štípnutí, nestoudné slůvko či vilný pohled bude žena vláčet chlípníka po soudech.“
Cestovatelé hostiteli neodporovali, protože do budoucnosti nikdo moc nevidí. Přešli raději k jiným tématům. Mluvili o svých cestách a řeč přišla i na to, jak špatně je v koloniích s domorodým obyvatelstvem nakládáno. I nyní si vzal Náprstek slovo a znovu si zaprorokoval:
„My – běloši a Evropané – jsme se vůči méně vyvinutým národům tuze provinili. Jednou nastane čas, kdy jim všechny křivdy budeme muset vynahradit. Snad nám potom odpustí.“
Cestovatelé se po sobě podívali a nesouhlasně zamručeli.
„To se nás netýká,“ řekl Vráz. „Jak se k domorodcům chovají Angličané, Francouzi, Němci, Holanďané, Belgičané, Italové, Španělé či Portugalci, za to my nemůžeme. My Češi žádné kolonie nemáme, neměli jsme otroky, nikomu jsme neubližovali. Naopak – když jsem pobýval v Ghaně, dostal jsem se do zajetí Ašantů. Strachoval jsem se o život, ale naštěstí se mi útěk zdařil.“
„Tak, tak,“ přitakal dr. Holub. „Dobře si pamatuji, proč jsem musel své cestování po Africe pověsit na hřebík. Náš tábor přepadli Mašukulumbové, Söllnera zabili, všechny mé sbírky a zápisky zničili. Zachránili jsme se ženou holé životy, vrátili jsme se do Čech jako žebráci. Kdepak – my Češi cizokrajným národům nic nedlužíme.“
Kořenský byl téhož názoru a nakonec argumenty svých druhů uznal i Náprstek.