František Kriegel či Simon Wiesenthal, kteří studovali v Praze, nebyli typickým vzorkem své komunity
Na pochopení světa zázračných rabínů, chasidů a štetlů v Haliči nestačí zkušenosti čerpané z knih Karla Poláčka či Oty Pavla. Osobní kontakt s ním přinesli jen běženci za první světové války.
Film Člověk proti zkáze líčí životní příběh Karla Čapka i masarykovský étos první republiky. Dobře to ukazuje třeba na setkání „pátečníků“. U bratří Čapků na zahradě sedí přední intelektuálové, mezi nimi František Langer (1888 –1965) v podání Otakara Brouska. Je to typický reprezentant vyšší střední vrstvy té doby: bývalý československý legionář, vojenský lékař (později generál zdravotní služby), spisovatel a dramatik.
Teprve nahlédnutím do lexikonu zjistíte, že Langer byl Žid. Ale z filmu, z Langerových knih a divadelních her, ze způsobu, jak jednal, ani z prostředí, v němž se pohyboval, na to nepřijdete. Ztělesnil životní příběh asimilovaného Žida Masarykovy republiky, člověka sekulárního, vzdělaného, společensky i kulturně aktivního, prostě takového, který vnějškově nevybočoval z řady úspěšných.
Nicméně jeho mladší bratr Jiří Langer (1894–1943), ač vyrůstal v týchž středostavovských poměrech na Vinohradech, byl svým způsobem jeho protipól. V roce 1913, když mu bylo 19 let, se v něm cosi hnulo, koupil si jízdenku do Belzu a jel do Haliče mezi „východní Židy“, či spíše mezi „polské Židy“, jak by se řeklo dnes. Jel tam nejen jako dobrodruh, ale jako člověk s upřímným zájmem poznat život souvěrců, kteří se – řečeno s nadsázkou – pohybovali v jiném vesmíru. Chtěl poznat lidi navenek žijící v hmotné i kulturní zaostalosti, ale přitom si udržující hlubokou víru a bohatý duchovní život.
Přivezl si Halič s sebou
Výsledkem cest Jiřího Langera na východ, na území dnešního Polska, je kniha Devět bran. Vyšla čtyřikrát (1937, 1965, 1990, 1996), ale dnes ji čtou spíše jen fanoušci a znalci tématu. Přitom v leckterém ohledu zůstává užitečná, ba aktuální. Třeba v tom, že pomůže přiblížit svět východních či polských Židů. Svět, který zanikl při nacistické genocidě, ale jehož dozvuky stále ožívají. Například při debatách či sporech o vztah Poláků k Židům. Ta kniha – jakkoliv není společenskou, historickou ani právní analýzou – ilustruje rozdílnou roli i pozici Židů ve společnosti české (československé) a polské.
Zatímco u nás se už v polovině 19. století prosadila asimilace, na východě – ať už pod rakouskou, ruskou, či polskou svrchovaností – si Židé udržovali tradiční způsob života i víry. Tam by nešlo v souladu s módou instalovat do synagogy varhany. Kdežto František Škroup, autor hudby k národní hymně Kde domov můj, působil už v letech 1836 až 1845 jako varhaník ve Staré škole v Praze (dnes stojí na jejím místě Španělská synagoga).
Zatímco u nás židovské osobnosti jako František Langer pronikly mezi špičky masarykovské elity, v Haliči (a pak v Piłsudského Polsku) žili „východní Židé“ de facto vyloučeným způsobem. Ať už to vyloučení sami podporovali jako obranu proti asimilaci do moderního, leč bezbožného světa (třeba tím, že zůstávali v zaostalých štetlech), nebo vyloučení posiloval sám stát jako obranu svého národního a etnického charakteru (třeba tím, že na univerzitách zavedl kvóty – numerus clausus – pro židovské studenty).
Jiří Langer se vymykal v tehdejší české společnosti (ale i v komunitě českých Židů) tím, že jako první vyrazil východní Židy poznat na vlastní oči a zažít na vlastní kůži i duši. S empatií, ale i s navyklou optikou středoevropské „kinderstube“ se vypravil do téměř neznámé země zázračných rabínů a chasidů, do krajů, kde tito lidé netvořili okrajovou menšinu populace, ale její značnou část – v některých obcích třeba třetinu, ba polovinu. Třeba právě v Belzu, kam zamířil.
„Neschůdná je cesta do říše chasidů,“ píše Langer, „do světa nevzhledného, ba odpuzujícího svým podivínstvím... Městečka východní Haliče mají všechna stejný ráz už po staletí. Bída a špína jsou jejich charakteristickými vnějšími znaky. Nuzně odění ukrajinští sedláci a selky, pejzatí Židé v rozedraných kaftanech, řady dobytka a koní, husy a vepři pasoucí se nerušeně na náměstí.“ Co je na tom všem ale snad nejzajímavější – Jiří Langer pronikl za tu odpudivou kulisu a rád se nechal uchvátit duchovním světem.
Dokládá to František Langer ve své předmluvě pro vydání Devíti bran z roku 1965, když líčí návrat bratra Jiřího z Haliče do Prahy: „Stál proti mně v odřeném černém svrchníku střiženém jako kaftan, sahajícím od brady až k podlaze, a na hlavě měl okrouhlý široký klobouk z černého plyše, vražený hluboko do týlu. Stál shrbeně, tváře i bradu zarostlé nazrzlým vousem a před ušima mu visely až na ramena do vývrtky nakroucené vlasy, pejzy... Bratr neujel z Belzu domů a do civilizace, bratr si přivezl Belz s sebou.“
Když utíkali před ruskou ofenzivou
Na Františka Langera, jeho rodinu, českou i zdejší židovskou společnost muselo setkání západních a východních (polských) Židů působit asi jako střet kultur či civilizací. A to ještě netušili, že už rok poté vypukne první světová válka, že bude postupovat ruská ofenziva, před ní budou prchat statisíce lidí z Haliče a že židovští běženci se dostanou až na Moravu a do Čech. Konkrétně do barákových táborů v Mikulově, Pohořelicích, Kyjově či Havlíčkově Brodě (hlavně proto, aby se nedostali až do Vídně).
Šlo o první setkání s „polskými Židy“ ve velkém měřítku. A to jen dočasné, neboť tito běženci se s koncem války opět vraceli do již samostatného Polska. V roce 2014 to vše přiblížila výstava Orient v Čechách? v pražské Galerii Roberta Guttmanna. Michal Frankl, jeden z jejích autorů, napsal: „Nikdy předtím a nikdy potom se zdejší obyvatelé, židovští ani ti jiní, nemohli každodenně stýkat a potýkat s „východními“ Židy. Takovými, kteří se viditelně lišili, hovořili jidiš a nebyli začlenění do většinové společnosti. Zatímco pro některé zdejší Židy byli lidé v kaftanu, s pejzy a striktně dodržující náboženské předpisy symbolem ghetta, pro jiné byli zdrojem autentické židovské národní kultury.“
Tato zkušenost do značné míry zapadala do kategorie toho, co prostě přináší válka a po ní zase pomine. Po válce totiž přicházely do Československa z východu spíše elity polských Židů než jejich reprezentativní vzorek se všemi neduhy a minusy. Přicházeli ti, kteří se rádi zřekli rodných štetlů a zázračných rabínů. Pro ně vážilo více to, že na československých univerzitách neplatil numerus clausus pro Židy, takže oproti Polsku tu mohli volně studovat. Takto přišli do Prahy studovat František Kriegel (medicínu) či Simon Wiesenthal (architekturu).
Z toho všeho žádná paušalizace neplyne. Snad jen postřehy typu, že slyšíme-li výrazy jako „polští Židé“ či „východní Židé“, tak nejde o postavy nám tak dobře známé z knih Karla Poláčka či Oty Pavla. Nejsou – přesněji řečeno nebyli – to lidé, kteří chodí na fotbal, do kina a víc než na víru dají na vyprávění vtipů. Jsou to na pohled umouněnci, pro které je ale duchovní život vším. Snad i pro absenci kolektivní zkušenosti s nimi si jen těžko dokážeme představit bariéry mezi etnickými Poláky a polskými Židy.
LN, 17.3.2018