KNIHA: Doba obalová

Každý z nás má v sobě knihu. Je o nás. Ale ano, můžeme se tvářit, že píšeme o někom úplně jiném. Můžeme si drze vymýšlet. Třeba příhody, které bychom rádi zažili, ale které se nám, mrchy, vyhnuly. A už tím, jaké příběhy jsme nezažili, jakkoliv by nám jejich prožití nevadilo, mluvíme o sobě.

Spisovatel se z nás stane, když se neomezíme na tu jednu knihu. Když sepíšeme další, a pak zase další, a potom ještě další knihy. Mohou být o čemkoliv, a stejně jsou pořád o nás. Ovšem abychom rozeznali tuhle zvláštnost, potřebujeme zvláštní hudební sluch. Ti z nás, kteří takový sluch mají, se pak stanou nejlepšími čtenáři.

A pořád jim hrozí, že jednou sepíší tu svoji knihu. Tu o sobě.

Mimochodem, abychom si rozuměli, tohle platí o všech knížkách. Včetně, dejme tomu, knihy, která rozebírá nejnovější výboje ve výrobě něčeho tak vzrušujícího, jako je, například, cement.

A o tom všem je neobvyklá kniha, kterou sepsali účastníci kursu tvůrčího psaní pod vedením znamenité novinářky a spisovatelky Dany Emingerové.

Totiž: Arnošt Lustig před časem vytvořil podobné kursy, a Dana Emingerová, ač sama už tehdy zkušená a čtenáři oblíbená spisovatelka, usoudila, že od moudrého člověka se nechá ráda vzdělat. Jenže Arnošt Lustig po čase zemřel a jeho žákyni přišlo líto, že by něco takového mělo odejít s ním. I založila kursy postavené zcela otevřeně na vědomostech a zkušenostech, které získala právě od Lustiga. Ty kursy se jmenují Psaní podle Lustiga. Jelikož je Dana Emingerová moderní žena, musí být, když má tři dospívající až dospělé syny, jsou ty kursy přístupné nejen osobně přítomným, ale i na internetu: www.psani-podle-lustiga.cz se to jmenuje.

Poctiví učitelé tvůrčího psaní vědí, že jsou dvě věci, které se nedají naučit: nadání a zvědavost. Právě ty dvě věci, bez kterých se neobejde žádný spisovatel. Proto své žáky učí dalším, neméně důležitým, dovednostem. Umění si vybírat, co číst. Umění číst. Umění naslouchat.

Ovšem: každý, kdo jednou přičichne k onomu zvláštnímu pocitu, kdy vidí nebo slyší svá slova sdílená s jinými, chce udělat další krok. Když už nejde je vtesat do kamene, pak alespoň je zapsat tiskařskou černí.

Účastníci kursu Psaní podle Lustiga všichni předčítali svá díla svým spolužákům, slyšeli jejich názory, někdy pochvalné, jindy kritické, ale vždycky co nejotevřenější.

Jenže: co je tohle všechno proti tomu vidět své jméno otištěno v knížce! I v té dnešní děsně uspěchané době, která se (mylně) domnívá, že dává svým spěchem najevo, jak moc je moderní. V době, kdy se knihy moc nenosí, a přece jen ten pocit je k nezaplacení.

Tak vznikla Doba obalová. Sbírka povídek na dané téma: žijeme v době, která, alespoň povrchně nahlížena, je velice povrchní. V době, kdy posuzujeme zbytečně moc jevů, lidí i událostí jenom podle jejich povrchu. Zapomínáme, že není všechno zlato, co se třpytí.

A o tom ta kniha je.

Nečekejte podrobné rozbory od povídky k povídce, snad jen připomenutí, že v knížce je i pár povídek paní učitelky a je z nich patrno, že k dobrému psaní patří také znalost řemesla: paní učitelka ji má, někteří žáčci se s ní ještě potýkají.

Někdy si čtenář připadá, jako kdyby četl slavný román Johanna Wolfganga von Goetheho Utrpení mladého Werthera. Autorům z kursu Psaní podle Lustiga se zcela zřejmě (a zdá se též, že pochopitelně) nelíbí současný stav věcí ve světě kolem nich. Goethův román byl hodně sentimentální, ba přivedl v době své největší obliby k neuvěřitelné vlně sebevražd mezi mladými lidmi, kteří se domnívali, že je jejich protějšky nemají rádi (rády) tak, jak by si přáli (přály). Něco takového čtenářům Doby obalové patrně nehrozí. I když, jestli je z toho, co napsali, pravda jenom polovina, je to pořád horší než na pováženou.

Knihu doprovází řada zajímavých výtvarných děl, a redakčně se na ní podílel vedle Sandry Krištofové i bývalý kolega Dany Emingerové (a mnohem dříve také můj) z Mladého světa Jaroslav Vozobule. Michal Gololobov (opravdu je plešatý, jak by naznačoval doslovný překlad jeho příjmení?) knihu dotvořil graficky, takže celek, který se dobře drží v ruce, se také dobře čte.

Doba obalová se nedá sehnat v obvyklých knihkupectvích, ale zvídavý čtenář si ji může objednat na stránkách www.psani-podle-lustiga.cz.

Proč by to dělal?

Inu, třeba proto, aby ku svému překvapení zjistil, že kdyby to chtěl zkusit, mohl by mít v sobě založeno na knížku. A později třeba i na další. A že by jeho knížky mohly zaujmout i více čtenářů než jenom příbuzné a kamarády autorů Doby obalové. I tahle knížka, která si vlastně neklade žádné umělecky vznešeně znějící cíle, by si měla najít širší okruh čtenářů. Čas strávený nad jejím přečtením není časem zbytečným. A to se nedá říci o mnohých jiných knížkách, jejichž recenze neříkají těm, kteří se nevyznají v latině, vůbec nic, a jejichž obsah je sice vysoce umělecký, ale má tu chybu, že není ze života.

Doba obalováze života je. A v tom je její síla.